Ve věku 84 let zemřel v sobotu ve Spojených státech slavný ruský básník Jevgenij Jevtušenko. S odvoláním na autorova blízkého přítele o tom informovala agentura TASS. Jako spisovatel poststalinské generace byl jedním ze symbolů doby tání šedesátých let. Jevtušenko zemřel v oklahomské Tulse, kde střídavě s Moskvou dlouhodobě pobýval. Do nemocnice básníka převezli už 12. března. Podle agentury TASS zanechal poslední vůli, v níž si přál být pohřben v ruském hlavním městě Moskvě.
Básník Jevtušenko napsal po úmrtí bývalého českého prezidenta Václava Havla v roce 2011 verše na jeho památku: „Jak chodit po světě vždy s čistým svědomím? / Kam nesmí válka a s ní nenávist? / Myslí si Češi dnes nad hrobem Havlovým,/ a nejsou sami. A tím jsem si jist…“
Patřil ke generaci 60. let spolu se slavnými ruskými kolegy Vasilijem Aksjonovem, Andrejem Vozněsenským, Bellou Achmadulinovou nebo Robertem Rožděstvenským. Podle kritiků vždy umně balancoval mezi oficiální linií a disentem. Jeho básně nadále vycházely a zůstávaly v sovětských čítankách. V básnické tvorbě se Jevtušenko věnoval především milostné lyrice, nevyhnul se ani veršům programovým.
Básnický pomník zavražděným Židům
V díle Babí Jar kritizoval sovětskou lhostejnost vůči nacistickému masakru Židů nedaleko Kyjeva v roce 1941. Tato skladba napsaná v roce 1961 mu zajistila obrovskou popularitu, přestože v Sovětském svazu nesměla být do roku 1984 otištěna. V roce 1962 složil na základě této básně světoznámou 13. symfonii Dmitrij Šostakovič.
Jevtušenko se narodil 18. července 1932 v irkutské oblasti. Do roku 1944 žil s rodiči, otcem geologem a matkou zpěvačkou, na Sibiři. Za studií na Literárním institutu mu vyšla básnická sbírka Rozvědčíci budoucnosti a autobiografická poéma Stanice zima. Jevtušenko byl jedním ze symbolů „doby tání“ v 60. letech 20. století. Aktivně se účastnil veřejného a politického života, cestoval na Západ, poezii četl na veřejnosti.
Už v letech 1963 až 1965 ale nesměl opustit SSSR a v roce 1968 patřil ke skupině intelektuálů, kteří protestovali proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na československé území. Napsal o tom báseň: „Tanky se valí Prahou/ a v krvi rozbřesk raší. / Tanky se valí Pravdou, / nikoli však tou naší… Ať nade mnou jen srdcem / napíšou stroze, naze: Byl ruský básník zdrcen/ ruskými tanky v Praze.“
Proti válce v Čečensku
V roce 1974 zase veřejně vystoupil proti nucenému odchodu pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu Alexandra Solženicyna.
Po pádu komunistického režimu se stal Jevtušenko viceprezidentem ruského PEN klubu, zasadil se také mimo jiné o vybudování pomníku obětem komunismu v sousedství bývalého sídla KGB. V roce 1993 odmítl vysoké ruské vyznamenání na protest proti válce v Čečensku.
V roce 1993 napsal jednu ze svých nejvýraznějších próz, román „Neumírej před smrtí“ o konci perestrojky po srpnových událostech roku 1991. Dílo, které je směsí autobiografických pasáží, politického thrilleru, milostného příběhu i ostré satiry, představil v roce 1997 i v Praze.
Scenárista, režisér i herec
Jevtušenkovy básně byly použity v několika filmech, například Kariéra Dimy Gorina, Mimino či Zapomenutá melodie osamělé flétny, básník se dokonce představil jako herec v roce 1979 ve filmu Vzestup, kde hrál ruského průkopníka teorie raketových letů Konstantina Ciolkovského. K snímkům Mateřská škola a Stalinův pohřeb pak napsal nejen scénář, ale rovněž je režíroval a také se v nich sám objevil jako herec.
Byl čestným členem Americké akademie umění a Evropské akademie věd a umění. Byl čtyřikrát ženatý, jeho první manželkou byla básnířka Bella Achmadulinová. Měl pět synů.
