Afghánská vláda rychle ztrácí kontrolu nad zemí, z níž se stáhly jednotky koalice vedené USA. Mocenské vakuum zaplňují především velitelé lokálních ozbrojených skupin. Mnozí z nich se hlásí k islámskému hnutí Taliban, další chtějí hájit své obce proti němu. A šanci zaplnit místo po Američanech cítí také regionální mocnosti: Čína, Indie, Pákistán, Írán i Rusko. Situaci pro web UnHerd rozplétá bývalý voják a autor řady textů o konfliktech nejen v Afghánistánu působící mimo jiné na londýnské King's College Mike Martin.
Taliban je jako franšíza a Afghánistán se stal hřištěm pro regionální mocnosti, píše analytik Martin
Afghánská vláda ví, že na udržení moci v celé zemi nemá sílu. Soustředí se na města, zatímco venkov, někdy dostupný jen s mizející západní leteckou podporou, opouští.
Bolestivé je zejména nucené vyklízení pozic na mnoha hraničních přechodech. Příjmy ze cla jsou totiž vedle zahraniční pomoci jedním z mála příjmů státního rozpočtu. Pozice alespoň v centrech může vláda udržet, dokud bude od spojenců dostávat peníze a zbraně.
Rozložení sil v Afghánistánu
Nyní se kontroly nad dalšími a dalšími oblastmi ujímá Taliban. Jeho PR tým natáčí videa oprav silnic, mírného zacházení se zajatci z řad afghánských vojáků nebo mladých bojovníků užívajících si houpaček na hřištích dobytých měst.
Vedle toho existují i jiná videa zavádění drastických náboženských pravidel a vraždění soupeřů. „Je jasné, že postup Talibanu je naprostou katastrofou pro mladou, vzdělanou a progresivní generaci zvyklou na internet, hudbu a míšení mužů a žen – jinými slovy na normální život. Obzvlášť špatné časy přichází pro ženy,“ píše Martin.
Rozdrobená franšíza
Připomíná však, že Taliban je velmi rozdrobená organizace. Někteří pracovníci na projektech placených z rozvojové pomoci popisují, jak na nich „daně“ vyžadují postupně různí ozbrojenci, všichni se však zaštiťují islamistickým hnutím.
Velmi různé je i zacházení se zajatci z řad vládních zaměstnanců: někde smějí domů, někde je čeká smrt. Podobné jsou i rozdíly v zaváděném právu, kdy v některých vesnicích noví vládci bičují místní za drobné prohřešky proti islámskému právu a v jiných nechávají obyvatele žít víceméně po svém.
Na vyšší úrovni panuje napětí mezi politickým a vojenským křídlem Talibanu. Zatímco to první by se rádo stalo uznávanou vládou s mezinárodními vztahy a vidinou peněz ze zahraničí, to druhé hodlá dovést současné úspěšné vojenské tažení do konce bez ohledu na světové společenství.
Dělicí linie vede také v přístupu k obchodu s opiem. Religioznější část ho chce zakázat, jiní bojovníci jsou na příjmech z něj závislí.
Pohledy z mnoha stran
Vliv na uspořádání země však nebudou mít jen sami Afghánci. Pro mnohé regionální i světové mocnosti je jejich území důležité v mnoha ohledech.
Velkou otázkou je, jak se zachová Čína, kterou s ním pojí krátká hornatá hranice. Komunisté v Pekingu přemýšlí hned v několika rovinách.
Za prvé k Afghánistánu přistupují jako ke všem rozvíjejícím se zemím – tedy jako ke zdroji nerostných surovin. Peníze na stavbu infrastruktury pro jejich těžbu nabídli vládě i Talibanu, upozorňuje Martin.
Afghánistán v regionálním kontextu
Druhou rovinou je terorismus, který se v čínském případě mísí s národním, kulturním a náboženským vykořeněním muslimských Ujgurů. Taliban jim kdysi poskytoval zázemí, nyní však k překvapení celého světa prohlásil tuto otázku za vnitřní věc Číny. Další z příkladů nejednotnosti hnutí.
Třetím zájmem Číny je budování nové Hedvábné stezky, jíž chce získávat vliv ve světě za pomoci takzvané měkké síly (soft power). Afghánistán se na této cestě dá obejít, zaplnit „díru na mapě“ by však bylo příjemné.
Silný soused
V současnosti možná nejvlivnějším hráčem na poli afghánské politiky je však sousední více než dvousetmilionový Pákistán. Právě tam Taliban vznikl a v tamních příhraničních oblastech vždy nacházel zázemí. Martin připomíná, že i nyní proti afghánské vládě bojují lidé s pákistánskými pasy a zranění talibanci se často léčí v pákistánských nemocnicích.
Jenže Taliban má vlastní dynamiku a vláda v Islámábádu ho zdaleka plně nekontroluje. Přála by si, aby se moci v Kábulu ujala umírněná frakce hnutí, avšak prosadit to jen tak nedokáže.
Kde má zájmy Pákistán, tam je má i jeho úhlavní nepřítel – Indie. Ta proto zvažuje podporu afghánské armády včetně výcviku jejích vojáků.
Vzdálenější hlasy
O zapojení do situace uvažují i v Moskvě, kde si pamatují neblahou zkušenost sovětské invaze z osmdesátých let.
Rusko je blízkým spojencem severních sousedů Afghánistánu, bývalých sovětských republik a současných nezávislých diktatur Tádžikistánu a Uzbekistánu. V prvně jmenovaném má i vojáky. Obyvatelé obou zemí mají v Afghánistánu své příbuzné. To mají i Turkmeni, ale jejich režim je značně izolacionistický.
Etnické složení Afghánistánu
Do Tádžikistánu v posledních týdnech utekly stovky vojáků loajálních kábulské vládě. Ve středoasijských republikách hrozí šíření islamismu, žijí v nich převážně muslimové. I proto Rusko uvažuje o vojenském zajištění hranice Tádžikistánu s Afghánistánem.
Své želízko v ohni má i západní soused – Írán. Tamní vláda dlouhodobě podporuje nábožensky víceméně spřízněné šíitské Hazáry, kterých v centrálním Afghánistánu žije asi desetina celkové populace a kterým by pod vládou sunnitského Talibanu hrozil ještě větší útlak, než je obvyklé. Dodávky zbraní z Íránu Hazárům jsou jisté, píše Martin.
„Všichni jsou tak nyní v očekávání. Vyhodnocují situaci, zajišťují své pozice a čekají. Afghánská vláda mezitím bojuje o holý život. Pravděpodobně se udrží, ale existuje možnost, že padne a Afghánistán se rozpadne na části kontrolované talibanskou franšízou, oblasti pod vlivem místních velitelů a zbytky vládní moci v Kábulu,“ uzavírá Martin.
