Náboženství brání jako každá pověra pravdivému poznání skutečnosti a nezaslouží si onu posvátnou ochranu před kritikou, jaké se mu dostává, hlásá evoluční biolog, militantní ateista a čerstvý osmdesátník Richard Dawkins. Jeho vysvětlování principů evoluce a nesmyslnosti víry v cokoliv bez důkazů vyvedlo z „Božího bludu“ řadu lidí a vyneslo mu slávu mezi progresivisty. Právě mezi nimi o ni však v poslední době přichází. Kritizuje islám jako nejnebezpečnější náboženství současnosti, kvůli čemuž ho některé univerzity přestaly zvát.
„Můžete být ateistou, který je šťastný, vyrovnaný, morální a intelektuálně naplněný,“ vyzývá Dawkins v asi nejslavnější knize Boží blud. Obrací se v ní k těm, kteří vůbec netuší, že svou víru mohou spokojeně opustit, když zjistí, že v ní něco nehraje. Takových totiž při svých osvětových cestách potkává řadu. Skupinový tlak je obrovský a většina náboženství považuje odpadlictví za těžký hřích.
Další silnou překážkou pro opuštění víry je fakt, že většině věřících ji rodiče předložili v útlém dětství. „Pokud jste se narodili v Arkansasu a považujete křesťanství za pravdivé zatímco islám za lživý, a přitom dobře víte, že kdybyste se narodili v Afghánistánu, mysleli byste si opak, jste obětí dětské indoktrinace.“
Výchovu ve víře kritizuje Dawkins nejvášnivěji. Zároveň vyzývá k tomu, abychom neoznačovali děti podle náboženství jejich rodičů, protože jsou ještě příliš malé na to, aby si uvědomily svoji pozici v otázkách víry. Neměli bychom tak mluvit o „katolickém dítěti“, ale o „dítěti katolických rodičů“ podobně, jako nemluvíme o dětech pravicového, liberálního či keynesiánského smýšlení.
Dawkins v Hyde Parku Civilizace, 19. 4. 2015:
Morálka
Další téma, které Dawkinse v debatách dostává do varu, je morálka. Náboženští představitelé dokázali přesvědčit velkou část lidstva, včetně mnoha nevěřících, že mají na morálku patent. Že jsou k jejímu posuzování jaksi povoláni. Že svět bez náboženství by byl zásadně nemorální. Přitom taková představa znamená svět bez křížových výprav, honů na čarodějnice, teroristických atentátů, násilí v Severním Irsku nebo televangelistů obírajících lidi o peníze, vyjmenovává.
„Bůh Starého zákona je asi nejnepříjemnější postavou celé beletrie: žárlivý a pyšný na svou žárlivost; malicherný, nespravedlivý, neúprosný manipulátor; mstivý, krvežíznivý pachatel etnických čistek; mizogynní, homofobní, rasistický, vraždící děti, páchající genocidy, šířící nákazu, megalomanský, sadomasochistický, náladově škodolibý tyran,“ nebere si servítky Dawkins.
Podobně ostře odsuzuje Korán i novozákonní příběh. Představu, že všemocný tvůrce vesmíru nemohl přijít na lepší způsob, jak odpustit lidem jejich hříchy, než se poslat na zemi, nechat se mučit a popravit, označuje za strašnou a ubohou.
V debatách s věřícími, kterým zasvětil valnou část své pozdní kariéry, neustále upozorňuje na to, jak si z vlastních svatých textů vybírají: kamenování za cizoložství, smrt za odpadlictví, trest za porušení šabatu, otroctví či podřízení žen mužům už mnozí neberou vážně. Při pročítání Bible, Koránu, či jiných svatých textů vybírají pasáže, které jsou z dnešního pohledu přijatelné.
Na základě čeho vybírají, ptá se Dawkins a rovnou nabízí odpověď: na základě sekulární morálky, která se neustále vyvíjí díky racionální diskusi, morální a politické filozofii či právní teorii. Proč tedy svatý text jako zdroj morálky neopustit zcela, když ho stejně filtrujeme moderní optikou?
Krása
Stejně vášnivě kritizuje představu, že věda stojí v protikladu k poetice a tajuplnosti přírody a ničí uměleckou inspiraci a transcendenci krásy. Pravda je ale magičtější než jakýkoliv mýtus nebo vymyšlená záhada či zázrak, píše v knize Magie reality (The Magic of Reality) určené dětem.
„Umělci musí z něčeho přežít a sami víte, kdo měl v době vymalování Sixtinské kaple peníze. (…) Nikdy nezjistíme, jak by vypadal Michelangelův strop přírodovědného muzea, Haydnovo evoluční oratorium nebo Bachova druhohorní symfonie,“ napůl žertuje v jedné z přednášek.
Nebrat si servítky
Náboženství tedy podle Dawkinse společnosti neprospívá. Naopak. A to je dáno samotnou podstatou víry: nutností přijmout něco zcela nekriticky, předem vyloučit možnost, že to není pravda. Právě slepá víra bez důkazu, bez které není náboženství představitelné, dovedla mnohé dobré a spravedlivé lidi ke strašným činům, rozhořčuje se pravidelně tváří v tvář debatním soupeřům z řad duchovních.
Připouští samozřejmě, že strašné činy spáchali i ateisté. Nikdy to však nebylo ve jménu ateismu. Z nenávisti k věřícím vinili pozůstalí trojnásobného vraha Craiga Stephena Hickse, prokurátor však pro obvinění ze zločinu z nenávisti důkazy nenašel.
Jasné je, že nikdo nikdy neodpálil bombu v autobuse, nemučil a nezahájil válku, aby okolí přesvědčil o vědecké metodě. Stalin (který zřejmě byl ateistou) a Hitler (katolík) nepáchali své zločiny ve jménu ateismu, ale dogmatického marxismu respektive bláznivé eugenické teorie těžící z dlouhodobé křesťanské nelibosti k židům.
Právě proto Dawkins považuje náboženství za objekt hodný tvrdé kritiky. A naráží přitom na představu, kterou se věřícím podařilo rozšířit i mezi leckteré ateisty. Totiž že věci víry mají auru nedotknutelnosti, že náboženské přesvědčení nesmí být předmětem kritiky, byť by bylo absurdní nebo škodlivé. Přece nebudeme urážet city věřícího!
A proč ne, ptá se Dawkins. Když se s kritikou a výsměchem musí poprat názory na politiku, spravedlnost, ekonomii i vědecké teorie, proč jich má být ušetřena teorie o vzniku vesmíru označená za náboženskou? Jen abychom někoho neurazili? Každého něco uráží. Dawkinse třeba muslimské burky, přesto je nikdy nebude zakazovat. Jeho pocitem se přece nesmí určovat pravidla pro ostatní.
Tato přehnaná úcta k náboženství má i své neblahé praktické důsledky. Dawkins nejčastěji vypichuje ustupování kreacionistům v americkém školství. Lidem, kteří chtějí učit „kontroverzi“ mezi evolucí a stvořením, by navrhl učit „kontroverzi“ mezi teorií sexu a teorií čápa.
Dokud se soustředil na křesťanství, byl na amerických univerzitách hvězdou progresivní levice, které byl náboženský dogmatismus vždy trnem v oku. Jakmile se ale začal soustředit na islám, na mnoha univerzitách narazil. Najednou ho vinili z urážení cizí kultury a rasismu. To začal nazývat regresivní levicí.
Bůh
Stejně drsně jako ke kreacionistickým představám se staví k samotnému základu většiny náboženství: existenci boha. To je podle Dawkinse hypotéza o vesmíru jako každá jiná a měla by být analyzována stejně skepticky.
Boha definuje jako „nadpřirozeného stvořitele hodného uctívání“. Nejčastější argumenty pro jeho existenci vyvrací v Božím bludu a označuje je za neobyčejně slabé. Věnuje se jim i jinde a mnozí kritici mu vytýkají, že se rozhodně nepopral se všemi.
Tvrdě odmítá i agnostickou představu, že otázka není zodpověditelná, z čehož by mohlo vyplývat, že boží existence i neexistence jsou stejně pravděpodobné. Právě pravděpodobnost bere v potaz a dospívá k závěru, že bůh je stejně pravděpodobný jako víly, skřítci, jakákoliv jiná smyšlená bytost nebo třeba slavná čajová konvice obíhající Slunce z článku Bertranda Russella.
A vy jste se tu vzal jak?
Představa stvořitele navíc nic nevysvětluje. Naopak činí akt stvoření ještě větší záhadou. Lze předpokládat, že stvořitel je nejméně stejně komplexní jako jeho dílo. Kde se tedy vzal on?
Konkrétně biblický Bůh je dílem kmene blízkovýchodních kočovných pastevců. „Proč by oni měli vědět o původu světa nebo čehokoliv jiného? Je čistá náhoda, že tento židovsko-křesťanský mýtus přišel do naší civilizace. Na světě jsou tisíce mýtů, žádný není o moc lepší,“ přemýšlí Dawkins.
V pátrání po náboženských mýtech se vydává do dalších vědních oborů, hlavně dějin pravěkých civilizací a filozofie. Někteří kritici z řad jejích specialistů mu vyčítají, že se při tom dopouští nepřesností, což zrovna hlasateli hnidopišského trvání na důkazech a poctivé práci s nimi nedělá čest.
Často je mu také vytýkána neznalost mnoha zákoutí teologie. Tu však sám Dawkins vůbec nepovažuje za vědu: „Život je moc krátký, než abychom se obtěžovali rozplétáním rozdílů mezi různými smyšlenými představami.“
Složité z jednoduchého
Při debatách s věřícími často naráží na argument komplexnosti světa. Nejlépe ho vystihl kněz William Paley příměrem o hodináři: Když najdu na zemi hodinky, je jasné, že nevznikly samy náhodou, ale existuje hodinář, který je vyrobil. Když vidím lidské tělo, které je ještě daleko složitější, bylo by bláhové domnívat se, že neexistuje jeho tvůrce.
V knize Slepý hodinář Dawkins tento argument rozbíjí na kusy. Především tvrzením, že náhoda rozhodně není jedinou alternativou ke stvoření. Tou je evoluce přirozeným výběrem, která popisuje cestu od primitivního ke komplexnímu, aniž by vyžadovala cokoliv nadpřirozeného. Navíc je opřena o obrovské množství důkazů a zatím se nenašel žádný, který by ji vyvrátil.
Vypořádává se také s argumentem takzvané nezjednodušitelné složitosti. Nejčastěji uváděným příkladem je oko. Tak komplikovaný orgán přece musí fungovat jako celek, části samy o sobě nestačí, a proto se nemohl vyvinout postupně, říkají kreacionisté.
Zdánlivě silný argument však odhaluje jen neznalost evoluce. „Existuje pomalá posloupnost vylepšení z úplných základů zraku,“ vysvětluje Dawkins a problému se detailně věnuje v knize Climbing Mount Improbable (Zdolávání hory Nepravděpodobnost).
Nejprimitivnější je citlivý povrch umožňující rozpoznat světlo a tmu. Když se objeví na ploše připomínající vnitřek kalichu, dokáže jeho majitel určit směr, odkud světlo přichází. Když se kalich v průběhu evoluce téměř uzavře, vytvoří dírkovou komoru umožňující vidět obraz reality.
Jakmile se do dírky dostane čočka, kterou v primitivní formě obstará lecjaký snadno dostupný průhledný materiál, obraz se prosvětlí. A pak už se vše jen postupně zdokonaluje. „Evoluce na to měla stovky milionů let,“ zdůrazňuje Dawkins a uvádí příklady všech fází vývoje oka u vyhynulých i stále žijících živočichů.
Právě časový horizont stovek milionů let, během něhož se život díky evoluci přirozeným výběrem vyvinul do komplexní podoby, je v debatách Dawkinsovým velkým nepřítelem. Lidská mysl má problém ho skutečně pochopit.
Stejný problém s měřítkem potkává i při debatách o vzniku života. To se pravděpodobně stalo náhodou v rámci chemických procesů. A i kdyby byl vznik života velmi nepravděpodobný, vesmír k tomu zatím poskytl obrovské množství možností. Planet, na nichž jsou k tomu vhodné podmínky, je podle odhadů fyziků řádově miliarda miliard.
Sobecký gen
Kdyby Dawkins zasvětil život jen debatám s věřícími, asi by ho ani přes jeho výřečnost nebral svět tak vážně. K „militantnímu ateismu“ dospěl postupně a přirozeně jako k pokračování své vědecké kariéry na poli biologie.
K vědecké slávě ho katapultovala kniha Sobecký gen (The Selfish Gene). Podařilo se mu v ní čtivě vysvětlit Darwinovu teorii evoluce přirozeným výběrem pro laiky a zároveň zaujmout odborníky její aktualizací ve světle genetiky a moderní biologie. Stavěl při tom na práci kolegů, především Williama Hamiltona.
Kniha změnila pohled na evoluci. Ukázala, že její základní jednotkou není jedinec, ale gen. Jednotlivci jsou jen nástrojem přežití a reprodukce, které geny používají pro tvorbu kopií sebe sama.
Tento posun dokázal vysvětlit spoustu jevů. Například příbuzenskou selekci, tedy fakt, že jedinec se bude chovat k druhému s takovou mírou altruismu, která je přímo úměrná jejich příbuznosti.
Nebo fakt, že včelí dělnice se kompletně vzdaly reprodukce. Se svými sourozenci totiž sdílí víc genů než se svými potenciálními potomky. Velký přínos znamenal také pro mikrobiologii, kde evoluce nazíraná prizmatem jedince neplatí.
Dawkins mnohokrát pochyboval o tom, zda název knihy zvolil správně. Musel totiž vysvětlovat, že když se gen sobecky snaží dostat do další generace, neznamená to, že lidé či zvířata jsou přirozeně sobci. Často je altruismus tou nejlepší cestou, jak se gen může dostat dál.
Štěstí měl naopak s jiným termínem, který v knize zavedl: „mem“. Uvědomil si, že evoluci nepodléhají jen geny, ale jakýkoliv replikátor, který splňuje Darwinovy podmínky biologické evoluce: dědičnost a variabilitu. A tím je i mem, tedy myšlenka, která se v hlavách mnoha lidí postupně množí a vyvíjí.
Genocentrický pohled
Pro odbornější čtenáře myšlenku genocentrické evoluce rozvinul v knize Extended Phenotype (Rozšířený fenotyp). Její základní tezí je, že projevy (fenotypy) genů se neomezují na organismus, v němž jsou přítomné. Jezero vytvořené bobří hrází je fenotypem bobřích genů, ptačí hnízdo je fenotypem ptačích genů, pavoučí síť je fenotypem pavoučích genů, kýchání je fenotypem chřipkových genů.
Dawkins tak ještě dál zmenšil význam jedince v evoluci a obě knihy nastolily genocentrický pohled. Ten čelí útokům ze všech stran (sám Dawkins rád říká, že věda postupuje kupředu právě neustálou snahou o vyvrácení či upravení předchozí teorie a schopností vědce uznat mýlku ve světle důkazů), daří se mu však víceméně odolávat a v evoluční biologii se stal paradigmatem.
Rozum a věda
Na sklonku života se Dawkins věnuje hlavně své Nadaci pro rozum a vědu. Skrze ni vyzývá ke skepsi vůči všemu, co se neopírá o důkazy. Kromě náboženství jsou to různé léčitelské metody, které neobstály v klasických zaslepených studiích, například homeopatie.
Čím dál častěji se zaměřuje na ateistické blogery v islámském světě. Právě ti jsou podle něj v současnosti nejohroženější, protože jejich okolí se k odpadlictví staví čím dál agresivněji.
Podporuje však ateisty všude po světě a nabádá je, aby se přestali stydět, odhodili posvátnou úctu před náboženstvím a daleko aktivněji prosazovali přístup k otázkám morálky, rodiny, ženských práv a dalších: „Snažit se organizovat ateisty se přirovnává ke shánění koček do stáda, protože mají tendenci myslet nezávisle a nepodléhat autoritám. (…) Ale i když z nich nevznikne stádo, kočky ve velkém počtu umí udělat pořádný hluk a nelze je ignorovat.“
