Pro řadu lidí i filosoficko-náboženských směrů je člověk vrcholem evoluce – nedává tedy moc smysl, aby se dále evolučně vyvíjel. Řada nových studií ovšm dokazuje, jak nepravdivé tyto domněnky jsou. Lidská DNA podle expertů v posledních letech naznačuje důkazy, že získáváme odolnost třeba vůči některým smrtícím nemocem.
Lidská evoluce dál probíhá. A rychleji než kdykoliv dřív, ukazuje výzkum
Evoluce je pro moderní vědu postupná změna DNA druhu, která trvá několik generací. Probíhá přírodním výběrem, kdy se některé vlastnosti vzniklé genetickými mutacemi ukáží jako užitečné – pomáhají druhu s přežitím nebo rozmnožováním. Tyto mutace pak mají vyšší pravděpodobnost přenosu na další generaci. Díky tomu postupně jejich množství v populaci stoupá a nakonec se mohou stát výsledné vlastnosti pro daný druh běžné nebo dokonce typické.
Magazín Conversation se podíval na to, jak vypadají genetické změny v současnosti. Existují podle něj jasné důkazy, že evoluce člověka se nezastavila, a mnoho náznaků, že dnes probíhá rychleji než v minulosti. A to přesto, že léky a moderní medicína prudce snižují dříve přirozené a časté příčiny smrti – v řadě zemí světa totiž taková péče stále chybí, a právě tam dochází ke změnám DNA nejvíce.
Nemoci nás mění
Přeživší epidemií infekčních nemocí pohánějí přirozený výběr tím, že předávají svou odolnost vůči nemocem dalším generacím. Lidská DNA podle expertů v posledních letech naznačuje důkazy, že získáváme odolnost vůči smrtícím nemocem, jako jsou malárie nebo krvácivá horečka Lassa. Genetické změny, které vznikají jako odezva na malárii, stále probíhají v oblastech, které jsou touto chorobou zasažené nejčastěji.
Lidé se ale adaptují nejen na nemoci, ale také na změny životního prostředí. Mutace lidem umožňují přežívat v prostředí, kde to dříve nedokázali – například ve vyšších nadmořských výškách – vědci tyto změny vysledovali například v Tibetu, Etiopii, ale také v Andách. Právě změny, které probíhají v Tibetu, jsou podle čínské studie z roku 2010 zřejmě nejrychlejší evoluční změnou u lidí, jaká se odehrála za poslední 3000 let. Jedná se o velice rychlé přibývání genu, jenž zvyšuje objem kyslíku v krvi, což pomáhá lidem ve vyšších nadmořských výškách mít více přeživších potomků.
Obrovskou oblastí, kde se lidstvo evolučně adaptuje, jsou potraviny. Například práce na DNA grónských Inuitů prokázaly, že v nedávné minulosti u nich proběhla adaptace, která jim umožnila využívat potraviny bohaté na tuky, které jsou tak důležité pro přežití v chladném prostředí severu. Zcela zásadní evoluční změnou je to, že přírodní výběr rozšířil mezi lidmi mutaci, díky níž lidský organismus produkuje enzym laktázu. Ten umí rozkládat mléčné cukry, díky tomu dokáží lidé trávit mléko i poté, co se přestávají kojit mlékem mateřským.
Právě na této změně je vidět, že tento evoluční proces ještě není úplně dokončený: mezi Západoevropany je tato změna rozšířená asi u 80 procent populace, ale v některých částech Asie, kde se mléko téměř nepije, ji většina populace nemá.
Vědci současně dokázali popsat, že tyto změny – jak přizpůsobení vyšším nadmořským výškám, tak adaptace na konzumaci mléka – se u člověka vyvinula již vícekrát. A také, že se jedná o nejsilnější ukázku selekce v nedávných dějinách.
Adaptace na nezdravý životní styl
Jiné důkazy o evoluci nejsou tak jisté, ale z řady prací to vypadá, že se člověk adaptuje na nezdravou potravu. Jedna studie genetických změn ve Spojených státech v průběhu dvacátého století například ukázala selekci pro nižší krevní tlak a úroveň cholesterolu – oba tyto stavy přitom zvyšuje právě moderní strava a oba zkracují délku života.
Tyto změny jsou poměrně rozsáhlé – zasahují asi osm procent našeho genomu. Přirozený výběr ale nevysvětluje, proč se některé geny vyvíjejí rychleji než jiné. Vědci měří rychlost evoluce tak, že srovnávají lidskou DNA s jinými druhy, díky tomu se dá také popsat, které geny se vyvíjí u lidí nejrychleji. Jedním z nich je takzvaný „gen pro člověčinu“, neboli oblast HAR1. Právě v ní se člověk vyvíjí nejrychleji, je to vidět například ve srovnání se šimpanzi. S nimi máme společné asi 99 procent DNA, ale u HAR1 je to jen kolem 85 procent.
Vědci sice vidí, že tyto změny probíhají, mohou i měřit jejich rychlost, ale stále plně nerozumí tomu, proč existují oblasti, kde jsou změny rychlejší. Právě tímto směrem se bude v budoucnu ubírat mnoho vědeckých týmů po celém světě: cílem je nejen pochopení rychlosti těchto změn, ale dokonce i tak hlubokých otázek, jako co vlastně dělá člověka člověkem.
