Lidé trpící rakovinou přicházejí o vůli bojovat, často marně hledají sílu dál žít. Až doposud věda předpokládala, že je to vedlejší dopad únavy z nemoci, ale teď našli přímo způsob, jak rakovina připravuje mozek o motivaci.
Rakovina krade motivaci. Vědci popsali, jak ovládne mozek
Jak ví každý lékař, který se zabývá léčbou rakoviny, ale i příbuzní lidí, kteří touto nemocí procházeli, jedním z největších problémů je u ní apatie. Hluboká apatie, která způsobuje, že nemocní ztrácejí zájem o svět, o své blízké, své koníčky – ale vlastně i o samotnou léčbu.
Tento příznak je součástí syndromu, který se označuje jako kachexie a postihuje až osmdesát procent pacientů v pozdním stadiu rakoviny: vede k úbytku svalové hmoty a k váhovému úbytku, což zanechává pacienty vyhublé na kost i přes dostatečnou výživu. Tato ztráta motivace zhoršuje utrpení pacientů, ale současně způsobuje jejich izolaci od rodiny i přátel.
Předpokládá se, že jde o nevyhnutelnou psychickou reakci na zhoršující se fyzickou kondici. Teď si ale skupina vědců položila otázku: „Co když tato apatie není jen vedlejším dopadem zhoršujícího se stavu, ale nedílnou součástí samotné nemoci?“
Rakovina připravuje lidi o motivaci
„V našem nově publikovaném výzkumu jsme s kolegy zjistili něco pozoruhodného. Rakovina nezpůsobuje jen destrukci organismu, ale také narušuje specifický mozkový okruh, který řídí motivaci,“ popsali autoři tohoto výzkumu. Tyto výsledky, které už vyšly v odborném časopise Science, podle nich zpochybňují desetiletí zažité předpoklady. A hlavně naznačují, že by mělo být možné vrátit nemocným to, co mnohdy označují jako tu nejhorší ztrátu – vůli žít.
Vědci vycházeli z neurovědních analýz, které prováděli na myších. Dokáží zmapovat na buněčné úrovni celý jejich mozek a v něm pak nejen sledovat nervovou aktivitu, ale dokonce zapínat a vypínat jednotlivé skupiny neuronů. A přesně to udělali ve studiu nádorové kachexie.
Posvítili si na malou část mozku, která se odborně nazývá area postrema. Ta funguje jako jakýsi detektor zánětů, jež jsou s růstem nádorů spojené. Při bujení se totiž do krve uvolňují cytokiny – molekuly, které vyvolávají záněty, jež se snaží s nádorem vypořádat. „Když tato část mozku zjistí nárůst zánětlivých molekul, spustí nervovou kaskádu v několika oblastech mozku a nakonec potlačí uvolňování dopaminu. Ten se považuje za chemickou látku potěšení, ve skutečnosti je ale spojený se snahou, neboli ochotou vynaložit úsilí k získání odměny,“ popsali autoři studie.
Tuto změnu vědci sledovali u myší rovnou při několika experimentech. Ukázalo se při nich, že s postupujícím růstem nádorů se u nich zmenšovala motivace ke zvládání složitějších úkolů a současně se odpovídajícím způsobem snižovalo i množství dopaminu.
„Naše výsledky naznačují, že rakovina mozek nejen obecně vyčerpává, ale vysílá cílené zánětlivé signály. Mozek je detekuje a poté reaguje rychlým snížením hladiny dopaminu, aby snížil motivaci. To odpovídá tomu, co popisují pacienti jako ztrátu vůle.
K čemu vlastně tento „škodlivý“ mechanismus člověk má? Apatie vyvolaná zánětem se možná původně vyvinula jako ochranný mechanismus, předpokládají autoři. Když první lidé čelili akutním infekcím, mělo snížení motivace smysl – šetřilo energii a směřovalo zdroje k uzdravení. To, co kdysi pomáhalo lidem přežít krátkodobé nemoci, se ale stává škodlivým, když zánět přetrvává chronicky, jako je tomu u rakoviny a dalších nemocí. Dlouhodobá apatie, spíše než aby pomáhala přežít, prohlubuje utrpení a zhoršuje zdravotní výsledky a kvalitu života.
Dobrá zpráva pro budoucnost
Vědci v tomto výzkumu prozkoumali i to, jestli by se tento mechanismus nedal nějak narušit. Dal. „Našli jsme několik způsobů, jak obnovit motivaci u myší trpících rakovinnou kachexií – a to i v případě, že samotná rakovina nadále postupovala,“ konstatovali.
Účinkovalo například přímé vypínání neuronů, které informace o zánětech přinášely do oblasti area postrema, ale také zabíraly některé léky, jež blokují cytokiny. Ty už se používají v současné době i u lidí, ale proti jiným zdravotním problémům.
Autoři zdůrazňují, že výzkum proběhl jen na zvířecím modelu, ale výsledky jsou natolik zajímavé, že by rádi, aby se pokračovalo v prohlubování těchto znalostí. Věří, že by to mohlo zlepšit kvalitu života pacientů s rakovinou, a to i v případě, že nemoc zůstává nevyléčitelná.
