Dáma, jak je vůdkyni Myanmaru v zemi přezdíváno, vešla v devadesátých letech do povědomí jako ikona boje za lidská práva a demokracii. Velká očekávání rostla úměrně s jejím politickým vzestupem. Podle analytiků ale záhy přišlo vystřízlivění a světový obdiv vůči Su Ťij dokonce střídá kritika kvůli lhostejnosti vůči násilí na Rohinzích. Tomu se aktuálně pokusila udělat přítrž veřejným projevem, ve kterém porušování lidských práv a násilnosti odsoudila a slíbila nápravu.
Do Aun Schan Su Ťij (v překladu Su Ťij, dcera Aun Schana) se narodila 19. června 1945 v Rangúnu. Pozdější přízeň si získala do značné míry díky odkazu svého otce. Generál Aun Schan byl totiž významný bojovník za nezávislost Barmy (dnes Myanmaru). V roce 1947, když byly Su Ťij dva roky, byl zavražděn. Krátce nato země skutečně získala nezávislost na Velké Británii. Nezávislá federativní republika Barmský svaz byla vyhlášena 4. ledna 1948.
Její matka, Do Kchin Ťij, byla první barmskou velvyslankyní. V roce 1960 s ní Su Ťij odcestovala do Indie. V Dillí Su Ťij studovala politologii, později na britské Oxfordské univerzitě filozofii, politologii a ekonomiku a pracovala pro OSN v New Yorku a Bhútánu. V Británii si v roce 1972 vzala britského akademika a tibetologa Michaela Arise, se kterým měla rok po svatbě syna Alexandra a o pět let později syna Kima.
Vstup do politiky
Do Rangúnu se vrátila v roce 1988, když jejím synům bylo patnáct a deset let. Odjela s tím, že se musí postarat o svou umírající matku. V té době ale v zemi probíhaly velké prodemokratické protesty proti vojenskému režimu.
V Rangúnu při nich zemřelo kolem 3000 lidí. Su Ťij se tehdy rozhodla pokračovat v odkazu svého otce a zapojila se do politiky. Založila Národní ligu pro demokracii (NLD) a stala se její generální tajemnicí.
Patnáct let v domácím vězení
Aktivita Su Ťij se ale nelíbila vojenské juntě. Režim vyhlásil stanné právo a poslal do vězení tisíce lidí. Su Ťij byla od července 1989 držena vojenskou juntou v domácím vězení ve svém domě u jezera za ohrožování státu.
Propuštěna byla o šest let později, kdy mohla mluvit i s novináři. Pod „domácím dohledem“ byla znovu od září 2000 do května 2002 a od května 2003 do listopadu 2010, kdy se v zemi konaly volby. V zajetí tak prožila více než 15 z 22 let. Během té doby se objevovaly jen kusé zprávy a záznamy z jejího života.
Během Su Ťijina věznění se v zemi konaly dvoje parlamentní volby. První poprvé po téměř 30 letech se konaly v roce 1990. Strana NLD i bez přítomnosti Su Ťij získala 392 ze 485 křesel. Vojenská junta ale výsledky voleb neuznala a odmítla předat moc. Další parlamentní volby se konaly po 20 letech v listopadu 2010. Vítězem se prohlásila Strana svazové soudržnosti a rozvoje (USDP), založená vládnoucím vojenským režimem.
Vládnoucí generálové si tak pojistili hladký přechod k civilní vládě a teprve poté disidentku propustili z domácího vězení. Podle kritiků měli strach, aby volby nemohla ovlinit. Byla například obviněná, že porušila pravidla domácího vězení, když ve svém domě dovolila zůstat dvě noci Američanovi Johnu Yettawovi, který k ní přeplaval přes jezero. Podle některých šlo o cílený krok kvůli blížícímu se hlasování. Volby odsoudila OSN i americký prezident Barack Obama, který prohlásil, že nebyly svobodné ani regulérní.
Návrat na scénu
Su Ťij po propuštění z domácí internace řekla, že chce usilovat o dialog s vojenským režimem a dosáhnout „národního usmíření“. Juntě několikrát nabídla, že se pokusí lobbovat u mezinárodního společenství za zrušení široké škály sankcí, které západní vlády v minulosti uvrhly na tamní režim například kvůli útlaku opozice a omezování tisku. Režim tehdy její snahy označil za „neupřímné“ a „nečestné“.
Vůbec poprvé získala poslanecké křeslo v doplňovacích volbách do parlamentu v roce 2012. Její Národní liga pro demokracii (NLD) pak vyhrála volby v listopadu 2015 a získala většinu v parlamentu.
Su Ťij už předtím oznámila, že chce kandidovat na prezidentku země. To jí ale ústava neumožňuje. Lidé, jejichž rodinní příslušníci mají cizí občanství, se nemůžou ucházet se o prezidentskou funkci. Její dva synové jsou britskými občany, stejně jako byl její manžel. S ním se viděla naposledy v roce 1995. Čtyři roky poté zemřel na rakovinu prostaty.
Ačkoliv měla mezitím několikrát možnost zemi opustit, nikdy to neudělala. Byla přesvědčená, že by jí junta návrat neumožnila. Z rodné země neodjela ani tehdy, když Rangún jejímu manželovi, který bojoval s vážnou nemocí, odmítl udělit víza.
Su Ťij a její jméno v zahraničí
Na Západě se politička dostala do širšího povědomí počátkem 90. let, kdy získala dvě prestižní ocenění: Cenu Andreje Sacharova (1990) a Nobelovu cenu za mír (1991), na kterou ji navrhl bývalý československý a český prezident Václav Havel. Tehdy také sílil mezinárodní tlak na její propuštění z domácího vězení.
Su Ťij se osobně s Havlem nikdy nesetkala, měli k sobě ale velmi blízko. „Vždycky jsem se s ním chtěla osobně setkat a jsem velmi smutná, že jsem nikdy neměla tu příležitost. Ale stále se mu cítím velmi blízko, jeho myšlenky a články mě vedly dobami bojů,“ uvedla Su Ťij po jeho smrti.
Do Evropy se vrátila v červnu 2012 po dlouhých 24 letech. Navštívila Švýcarsko, Británii, Irsko, Francii a Norsko, kde formálně převzala Nobelovu cenu za mír. V září navštívila po 20 letech Spojené státy, kde se setkala s americkým prezidentem Barackem Obamou a ve Washingtonu převzala Zlatou medaili, která je nejvyšším oceněním amerického Kongresu.
Spolu s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou se stala členem mezinárodního poradního výboru havlovské Nadace Forum 2000. Českou republiku jako host konference Forum 2000 navštívila v roce 2013. Při té příležitosti se setkala také s prezidentem Milošem Zemanem.
Su Ťij tehdy prohlásila, že bývalého českého prezidenta Václava Havla vidí především jako člověka, který miloval svobodu a bojoval za ni. „Když jsem byla v Barmě v domácím vězení, myslívala jsme na Československo jako na vzdáleného přítele, na kterého se můžeme vždy spolehnout v čase potřeby,“ uvedla dále. Havla prý vnímala jako člověka, který se jí zastával a který jí umožnil cítit se svobodně.
Její současná pozice
Nyní dvaasedmdesátiletá Su Ťij je neformální vůdkyní Myanmaru (dříve Barmy). Velká očekávání ale zatím příliš nenaplnila. Hospodářský růst země se zpomaluje a očekává se, že zahraniční investice poprvé po čtyřech letech klesnou. Dvouciferná inflace navíc vyčerpává příjmy obyvatel.
„Mezi politicky angažovanými městskými voliči sílí dojem, že vláda zaostává za očekáváními,“ říká politolog Richard Horsey, který pracuje jako konzultant pro Mezinárodní krizovou skupinu (ICG). „Částečně je to proto, že tato očekávání byla zákonitě příliš vysoká, ale částečně je to i kvůli nedostatečným výkonům vlády,“ říká.
Většina poslanců barmského parlamentu má malé politické zkušenosti, nebo vůbec žádné. Řada z nich strávila mnoho let ve vězení za režimu někdejší junty, která potlačovala disent. „Byla naděje, že se situace s novou vládou zlepší. Ale nestalo se tak, je dokonce ještě horší,“ říká dokonce dlouholetý komentátor dění v Myanmaru Bertil Lintner.
Proměny a kontroverze
Podle analytiků je Su Ťij stále odměřenější, vyhýbá se tiskovým konferencím. Mezinárodní společenství nejvíce zneklidnila skutečnost, že žena, proslulá jako bojovnice za lidská práva, přecházela mlčením armádní tažení proti muslimským Rohingům v Arakanském státě.
Jde o nejchudší region Myanmaru. Je domovem více než milionu rohingských muslimů, kteří čelí v převážně budhistické zemi řadě omezení. Příslušníkům této menšiny barmské úřady odmítají udělit občanství a neuznávají je jako etnikum.
Násilí v Arakanském státě odsoudila Rada bezpečnosti OSN, k ochraně civilistů vyzvaly myanmarské vedení také Spojené státy a další západní země. Na Su Ťij se kvůli mírovému řešení krize obrátil i tibetský duchovní vůdce dalajlama.
„Vyzýváme vás, abyste podnikli rázná opatření k zastavení násilí proti nevinným civilistům,“ píše se v dopise podepsaném mimo jiné nejmladší laureátkou Nobelovy ceny za mír Malalou Júsufzaiovou, jihoafrickým aktivistou Desmondem Tutuem či britským milionářem Richardem Bransonem.
Jakou má Su Ťij ve skutečnosti moc?
Redaktor BBC před časem v rozhovoru se Su Ťij upozornil, že ona ze své pozice nemá pod kontrolou armádu ani ozbrojené složky a ty mohou postupovat, jak se jim zlíbí, tedy i znásilňovat, drancovat a mučit.
Politička uvedla, že armáda nemá právo tyto násilnosti páchat, ale také připomněla, že podle ústavy spadají vojenské záležitosti do kompetence armády. Zmínila také, že se snaží dosáhnout kontroly nad armádou i nové federální ústavy. Ústava z dob junty armádě zajišťuje čtvrtinu parlamentních křesel, což stačí na zablokování jakýchkoli změn. Armáda si také udržuje kontrolu nad klíčovými bezpečnostními ministerstvy.
Na otázku, zda chce vejít do paměti jako laureátka Nobelovy ceny za mír, která pominula etnické čistky ve vlastní zemi, odpověděla: „Nemyslím si, že dochází k etnickým čistkám.“ A dodala: „Myslím si, že pro označení toho, co se děje, je to příliš silný výraz.“
Rohingové jsou v Myanmaru často označováni za Bengálce. Tamní úřady je považují za nelegální přistěhovalce z Bangladéše, kteří do země přišli většinou v dobách britské koloniální nadvlády. Tento pohled sdílí i většina veřejnosti. Su Ťij by tak jejich podporou šla nejen proti armádě, ale riskovala by i ztrátu veřejné podory, které se doma těší.
V úterý ovšem předstoupila před národ s projevem, ve kterém porušování lidských práv uznala. „Odsuzujeme veškeré porušování lidských práv a nezákonné násilí. Jsme odhodláni obnovit mír, stabilitu a právní stát,“ řekla Su Ťij v projevu.
Dodala, že od 5. září na západě země nedochází k žádným ozbrojeným střetům, ani tam vojáci neprovádí pročišťovací operaci. Vláda je podle ní připravena začít s prověřováním rohingských uprchlíků, aby se mohli vrátit. Roli armády ale nepřiznala.
Organizace Amnesty International ihned reagovala prohlášením, že Su Ťij strká hlavu do písku, neboť roli armády v etnické čistce dokládají nezpochybnitelné důkazy.
