Tokio/Canberra - Od listopadu do března bývá v ledových vodách mezi Japonskem a Austrálií pořádně horko. Velrybářské výpravy „japonských výzkumníku“ se všemi prostředky snaží narušit členové radikální ekologická organizace Sea Shepherd, Mořský pastýř. Vodní děla, dýmovnice, nádoby s kyselinou i bezpilotní letouny jsou pravidelně v pohotovosti. Naposledy si militantní ekologové připsali úspěch minulý měsíc, když podle svých slov přinutili Japonce předčasně opustit okolí Antarktidy. Otevřená válka o práva zvířat se teď přesouvá do soudních síní a navíc přerůstá do vládních sporů.
„Vypadá to na konec lovu velryb pro tuto sezónu. Přišli jsme, rychle jsme zasáhli a vyhráli jsme,“ pochvaloval si na začátku letošního března zakladatel ekologické organizace Sea Shepherd Conservation Society kapitán Paul Watson. Mořští pastýři tvrdí, že po sérii jejich intervencí se flotila japonských velrybářů otočila o 180 stupňů. Lovnou oblast Jižního ledového oceánu prý opustila a zamířila zpět na sever do vod Indického oceánu.
Japonská vláda sice odmítla manévry svých lodí komentovat, podle australských médií velrybáři svou sezónu v jižních lovištích opravdu ukončili dříve než obvykle a navíc odjeli s menším ziskem. Ulovit pro „výzkumné účely“ zde měli nanejvýš 75 velryb, což je oproti předchozím obdobím několikanásobně méně. Obvykle mají Japonci v plánu odchytit od listopadu do konce března 900 až 1000 exemplářů.
Nebylo to poprvé, co tato ekologická organizace - jejímž hlavním mottem je odmítat kompromisy, jaké dělají zavedené značky jako Greenpeace - „zatopila“ velrybářům. V roce 2011 byla japonská expedice ukončena ještě dříve, v únoru, a vystačit si museli pouze s pětinou plánovaného úlovku poté, co jim lodě pastýřů nalepené na rybářské flotily znemožnily lovit.
Páchnoucí kyselina, lasery, zničené lodě
Pastýři s Japonci rozhodně nejednají v rukavičkách - k ochraně velkých kytovců používají všechny možné prostředky. Používají vodní děla, v noci rybáře oslňují lasery, své lodi stavějí mezi lovce a velryby, na paluby jejich plavidel házejí nádoby s barvivem a páchnoucí kyselinou mléčnou a sítěmi blokují jejich obsluhu. Aby se členové posádky mohli protivelrybářských sabotáží účastnit, musí absolvovat náročný fyzický trenink, na kterém se učí horolezeckou techniku či řídit rychlé čluny, kterými lovcům neustále křižují trasu.
Spokojený úsměv na tvářích ochránců přírody ovšem může brzy zmrznout. Boj za práva zvířat se totiž nevede pouze v antarktických vodách, ale i v soudních síních. Americký odvolací soud koncem letošního února aktivisty označil za piráty a zakázal jim přibližovat se k velrybářům na vzdálenost půl kilometru. Spor se před tuto instanci dostal poté, co Japonský institut pro výzkum kytovců, který lov velryb provádí, podal na radikální ochránce přírody žalobu.
Podle předsedy soudního senátu Alexe Kozinskiho už lidé nemusí mít dřevěnou nohu a pásku přes oko, aby mohli být klasifikování jako piráti. „Když úmyslně vrážíte do jiných lodí, vrháte na ně nádoby s kyselinou, přetahujete přes vodu kovová lana a poškozujete lodní šrouby a kormidla, když házíte dýmovnice a světlice, jste bezpochyby pirát,“ prohlásil soudce a dodal, že toto platí „bez ohledu, v jakkoliv ušlechtilý cíl věříte“.
Japonským velrybářům tato slova dodala na sebevědomí, odvolací soud prý lov velryb svým rozhodnutím ospravedlnil. „Americký soud konstatoval, že je náš výzkum legální a že flotila má právo tam být,“ prohlásil mluvčí japonských velrybářů Glenn Inwood.
Skupina, jejíž plavidla se na moři pohybují pod australskými a nizozemskými vlajkami, je přesto přesvědčena, že její aktivity mají oporu v mezinárodním právu. Pravomoci amerických soudů se podle ekologů nevztahují na antarktické vody. „Postihuje to pouze americkou část Sea Shepherd, na nás to žádný vliv nemá. Rozsudek navíc ignoruje australské právo, které lov velryb v australských vodách zakazuje,“ zdůraznil politik Bob Brown.
Nejedná se ovšem o první případ, kdy se musí mořští pastýři vyrovnávat s nepřízní soudních orgánů. Loni v květnu byl dvaašedesátiletý duchovní otec militantních akcí Paul Watson na základě kostarické žádosti zadržen na letišti ve Frankfurtu. Kostarika ho viní z ohrožení posádky lodě při lovu žraloků v roce 2002. Watson, jemuž se i bez soudních rozhodnutí už dlouho přezdívá ekologický pirát, se stíhání v Německu vyhnul tím, že ze země prchl. V listopadu pak dorazil do Austrálie a začal se připravovat na v pořadí už devátou protivelrybářskou kampaň.
Pastýři proti armádě
Tento střet se v posledních letech dostává do čím dál vyšších otáček. Zatímco Japonci na lov vyrážejí se čtyřmi plavidly, z čehož tři lodě bývají vyčleněny jen k tomu, aby aktivistům zabránily přiblížit se k hlavnímu velrybářskému plavidlu Jušin Maru, aktivisté letos do kampaně s názvem Nulová tolerance vytáhli se čtyřmi plavidly (Steve Irwin, Bob Barker, Sam Simon a Brigitte Bardot) a rekordním počtem členů posádky o 150 osobách. Od roku 2011 navíc ekology kromě vrtulníku doprovází tři bezpilotní letouny, které mají velrybáře v rozhlehlém prostoru vyhledávat.
Flotily se letos v Jižním ledovém oceánu nejostřeji střetly v lednu, když se jedna z lodí Sea Shepherd snažila „vlastním tělem“ zabránit rybářům dotankovat palivo a posádka odpoutala od Jušin Maru její menší čluny, které používají k harpunování velryb. Žádné plavidlo sice při následných srážkách neskončilo tak fatálně jako v roce 2009 potopený motorový člun aktivistů Ady Gil, na rozdíl od minulých let ale do letošního střetu zasáhl ledoborec japonské armády. Ten byl doprovázen vojenským vrtulníkem a příslušníky japonské pobřežní stráže, jež do oblasti vyslala tokijská vláda.
Zapojování japonských oficiálních míst do velrybářských aktivit dělá vrásky především vládě v Canberře. Austrálie už v červnu 2010 podala žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ) v nizozemském Haagu s cílem lov velryb zcela ukončit. Údajný japonský výzkumný program je podle australského mínění pouhou zástěrkou komerčního lovu a porušuje mezinárodní závazky. Canberra považuje antarktické vody za velrybí rezervaci.
Lov velryb pro komerční účely je ve světě zakázán Mezinárodní velrybářskou komisí (IWC) od roku 1986. Tokiu ale byla udělena výjimka, která Japoncům dovoluje zabít každoročně několik stovek velryb pro vědecké účely. Japonské úřady tvrdí, že lovení kytovců je součástí japonské kultury a počet velryb od poloviny 80. let stoupl natolik, že nebrání kontrolovanému lovu některých druhů. Kritici poukazují na to, že maso usmrcených zvířat nekončí ve vědeckých laboratořích, ale v restauracích, obchodech i školních jídelnách. Japonci to omlouvají tím, že dané maso už údajně nebylo k výzkumu zapotřebí. Vedle Japonska v zabíjení kytovců pokračují také Island a Norsko.
Stejně, jak stoupá napětí na moři, zaznívají ostřejší slova i v nejvyšších patrech politické scény. Když australský ministr životního prostředí Tony Burke mluvil o japonském lovu velryb jako o „ohavné akci“, japonský ministr pro rybářství Yoshimasa Hayashi kritiku označil za „kulturní útok, jeden z předsudků vůči japonské kultuře“. Japonskou konzumaci velrybího masa přitom bývalý šéf Parlamentní ligy pro podporu velrybářství přirovnal k australskému zvyku jíst klokaní maso.
