Berlín - Vylamování betonových segmentů, přelézání zdi a tančení na ní, davy rozradostněných lidí – 16 milionů východních Němců právě prožívá svůj sen o svobodě. To byl 9. listopad 1989 – den, kdy skončila historie dvou Berlínů, den, kdy se otevřely hranice mezi oběma německými státy. Berlínská zeď byla nejen hmatatelným projevem osudu poválečného Německa, které bylo v důsledku války rozděleno na dva státy s odlišnými politickými a ekonomickými systémy, ale stala se i symbolem celé studené války.
Nicméně již v roce 1988 schválila východoněmecká vláda vyhlášku o možnosti vystěhování do SRN z „humanitárních důvodů“. Do poloviny následujícího roku o tuto možnost zažádalo až 1,5 milionu východních Němců. Část jich však nečekala na zdlouhavé oficiální procedury a obsadila západoněmecká velvyslanectví ve východním Berlíně, Praze, Budapešti a Varšavě. Mezitím se v červnu 1989 otevřela maďarsko-rakouská hranice a politický vývoj v zemích sovětského bloku začal rychle nabírat nový směr.
J. F. Kennedy: „Ich bin ein Berliner!“ Stejné místo, 24 let poté - Ronald Reagan pronesl slova, která mu poradci vymlouvali. Ronald Reagan: „Mr. Gorbachev, tear down this wall.“
Vyrostla prakticky přes noc kvůli „západoněmeckým revanšistům“
Bariéra, která na desetiletí rozdělila Berlín, vyrostla v ulicích města prakticky přes noc v polovině srpna 1961. Podle oficiálního zdůvodnění orgánů komunistické NDR měla stavba skoncovat s rejdy „západoněmeckých revanšistů a militaristů“, skutečný důvod pro její vztyčení byl však jiný. Přes, do té doby nijak nezabezpečenou, linii mezi západní a východní částí Berlína totiž denně odcházely stovky východních Němců, čímž „stát dělníků a rolníků“ přicházel o velké množství pracovních sil, nemluvě o poškozené reputaci země.
Zpočátku se zde objevil plot z ostnatých drátů. Ten začal být postupně nahrazován zdí z panelů a tvárnic. Kolem této neustále vylepšované bariéry vznikl v průběhu let téměř neproniknutelný systém různých překážek a nástrah. Ještě počátkem druhé poloviny 80. let se zdálo, že stěna ze železobetonu bude město rozdělovat na věčné časy.
S nástupem Michaila Gorbačova se začalo blýskat na lepší časy
Východoněmečtí komunisté vedení Erichem Honeckerem však prokazovali vůči změnám ve svém okolí naprostou netečnost. Během roku 1989 se sice začala vše organizovat opozice a na podzim proběhly masové demonstrace, vedení země ale strkalo „hlavu do písku“ a plně se soustředilo na přípravu pompézních oslav 40. výročí založení státu.
Jedním z projevů rozkladu režimu byla vlna východních Němců, kteří v létě 1989 začali obsazovat západoněmecké ambasády v Budapešti a Praze s cílem vynutit si odchod na Západ. Vyvrcholením hromadného exodu byla nová, liberálnější pravidla pro cestování do ciziny.
Volné hranice - informaci zveřejnili komunisté omylem
Možnost vyjet do zahraničí bez větších problémů měla platit od 10. listopadu 1989. Jenže na tiskové konferenci, která se konala v předvečer tohoto dlouho očekávaného dne, udělal první tajemník berlínských komunistů Günter Schabowski osudovou chybu. Na dotaz jednoho z novinářů, kdy vstoupí nová cestovní pravidla v platnost, odpověděl znejistělý Schabowski, že okamžitě.
Mylná informace se šířila rychlostí blesku. Přestože už byl večer, sešly se u přechodů do Západního Berlína během krátké doby davy východních Němců. V nastalém chaosu začali pohraničníci na několika místech pouštět přes hranici jen na základě osobních dokladů. Ještě v noci byl otevřen také přechod mezi NDR a západním Německem poblíž Lübecku na severu země.
Následující den, tedy 10. listopadu, byly otevřeny i další přechody a lidé začali do betonové stěny vyrážet průchody. Symbol studené války tak padl a Němci začali mílovými kroky směřovat ke znovusjednocení. Definitivní konec rozděleného Německa pak nastal v říjnu 1990.
S budováním hraničních zátarasů na přibližně 1400 kilometrů dlouhých hranicích mezi oběma německými státy začal východoněmecký režim už v roce 1952.
V noci z 12. na 13. srpna 1961 uzavřeli východní Němci komunikace do západních sektorů Berlína. V první fázi byly ulice přehrazeny ostnatým drátem a jednoduchými náspy, které však rychle nahradily betonové panely a tvárnice.
Nejviditelnější byla bezmála čtyři metry vysoká obvodová zeď z železobetonových prefabrikátů, případně ocelových dílců. Směrem do vnitrozemí k ní přiléhala několik desítek metrů široká zóna, přezdívaná pásmo smrti, kde byly strážní věže, cesty pro rychlý zásah pohraničníků a různé překážky jako příkopy, protitankové zábrany, koridory se služebními psi a světelné stěny. Na konci pásma smrti se nacházel ještě signalizační plot, který upozorňoval na pokusy o narušení zóny.
Berlínská zeď dosahovala v roce 1989 délky 155 kilometrů, z toho 43,4 kilometru připadalo na hranici mezi Západním Berlínem a východní částí města. Zbylých zhruba 112 kilometrů tvořila hranice mezi Západním Berlínem a ostatním územím NDR, které jej obklopovalo.
Prvním člověkem, který střelbu východoněmeckých pohraničníků nepřežil, byl 24. srpna 1961 čtyřiadvacetiletý Günter Litfin. Poslední obětí střelby se v noci z 5. na 6. února 1989 stal dvacetiletý Chris Gueffroy. Informace o počtu osob, které zemřely při překonávání zdi, se různí – nejméně 136 lidí.
Zeď byla po svém pádu v listopadu 1989 postupně rozebrána. Úlomky si lidé odnášeli jako suvenýry, velké dílce se prodávaly, čímž východoněmecká vláda získala asi dva miliony marek, které byly věnovány na dobročinné účely.
