Kvůli železné oponě oddělující Československo od svobody zemřely za minulého režimu stovky lidí. Jejich smrt uctili v Mikulově pietou. U památníku si také připomněli, že uplynulo 26 let od chvíle, kdy se tam začaly stříhat ostnaté dráty a lidé mohli znovu začít svobodně cestovat za hranice.
Ty, kteří při marném pokusu o překročení hranice zemřeli, přišel uctít i Bohuslav Baláč. Sám utekl za hranice v roce 1977. „To byl dlouhodobý plán. Musel jsem projít železniční školou ve Valticích a pak jsem si vynutil, abych byl přeložen do Břeclavi," začal vyprávět Baláč.
Na břeclavském nádraží vydržel dva roky a přitom pozoroval, jak se proclívají rychlíky. „Měl jsem sloužit jen tři šichty a pak bych byl z práce venku. Tak jsem do jednoho vlezl a nechal jsem se vypravit," vysvětlil Baláč. Z Rakouska pak cestoval dál do Kanady.
Podobné štěstí ale neměly téměř tři stovky ostatních, kteří se pokusili o útěk z komunistického Československa. Buď je zastřelila pohraniční stráž, nebo byli zabiti elektrickým proudem či šlápnutím na minu.
Železné stély za lidské životy
Na jejich připomínku stojí u Mikulova památník sestavený z třiapadesáti železných sloupů tyčících se k nebi. Do každé železné stély je laserem vypáleno jedno jméno.
Stojí v místech, kde se stala možná největší tragédie železné opony. V těchto místech pohraničníci v roce 1950 doslova rozstříleli trojici mladíků, kteří se snažili utéct tímto směrem do Rakouska. Vystříleli do nich téměř celý zásobník. Nejmladšímu bylo teprve dvacet let.
„Je to asi nejtragičtější příběh, který se tady odehrál. Zemřeli v pasti. Byli vylákáni provokatérem, který je měl převést na druhou stranu, ale nepřevedl. Pohraničníci si na ně počíhali a spustili palbu," popsal publicista a spoluautor projektu Luděk Navara. Dnešní pieta byla zároveň vzkazem, aby se podobné tragédie už nikdy neopakovaly.
