Krev Tři silní chlapi stojí okolo odsouzence. Jeden ho drží za nohy, druhý kolem pasu a třetí okolo krku. Odsouzencem je černobílý beran, krásný chundelatý huňáč, asi tříletý, se zakroucenými rohy. Na zemi už leží dva nože a opodál stojí nová loď, která si podle místních zvyků žádá ještě před prvním vyplutím zabití obětního dobytčete.Beran není žádný hlupák. Ví dobře, co ho čeká. A taky, co je jeho jediná šance.
Chlapi se zapovídají, něčemu se zasmějí a hopla – beran předvedl bleskový start, za který by se nemusel stydět ani Usain Bolt. Chlapi za ním. Vypukne zmatek, náhončí se sbíhají ze všech lodí maríny. Zkoušejí ho zahnat k vodě, tam se určitě zastaví. To se ale spletli. Beran předvede parádní šipku a už plave v Suezském zálivu se samozřejmostí Michaela Phelpse. Nedostatek tréninku se nakonec přece jen projeví. Za pár minut je jat a tentokrát důkladně přivázán k železné tyči, čouhající z udupaného písku uprostřed loděnice.
Ne, tohle není bajka o statečném beranovi ani pohádka se šťastným koncem.
Nač to natahovat: z rádia zní verše z koránu a hned nato veselá arabská lidovka. Přichází řezník, dvakrát přejede ostřím jednoho nože o druhý, pomalu chytí už klidného nebo spíš rezignovaného berana za hlavu a krátkým jistým pohybem mu prořízne hrdlo.
Vystříkne jasně červená krev.
Zvíře leží na čtvercové podložce a za pár okamžiků už neví o světě.
Místní dělníci vesele klábosí, přítomní Středoevropané se po sobě rozpačitě ohlížejí. Přece jen, na krvavé divadlo jsme zvyklí nanejvýš za sklem televizní obrazovky.
Tady je to běžná realita. Při muslimském svátku Íd al-adhá v půli listopadu se na ulicích zabíjely tisíce zvířat od koz až po velbloudy. Jejich krev zbarvila ulice, zbytky čpěly na ostrém slunci ještě několik dní. Svátek, který Evropan jen těžko pochopí. Svátek, který si místní spojují s charitou a díkůvzdáním. Ceny masa jsou vysoké, chudina si na něm pochutná jen zřídkakdy. Na Íd al-adhá se ale dosyta najedí i oni. Stejně tak se na černobílého berana těší dělníci, kteří loď stavějí celé dva roky. Je to jejich den.
Skopové na grilu začíná růžovět. V břiše mi kručí, v hlavě se perou pocity s argumenty. Lze si pochutnat na voňavém špízu, když vedle nás před chvílí zašlo roztomilé zvíře plné života? Čím víc přemýšlím, tím víc řízků, pečení a steaků se hromadí na pomyslném stole mého kulinářského životopisu. Na všech jsem si pochutnala bez nejmenší piety vůči původním majitelům šťavnatých kýt a žebírek. Naše civilizace zná maso jen ve formě úhledných balíčků v samoobsluze, které nesmějí byť jen naznačit, že večeři při svíčkách předcházela zabíjačka. Na mašinérii velkokapacitních jatek nechce většina z nás ani pomyslet.
Pustili jsme se do jídla. Do skvělého jídla. Do jídla, u kterého všichni víme, co je zač a zač je ho loket. Myslím, že ke zdravé a zodpovědné kultuře stolování to patří. Vždyť aspoň malá vzpomínka na ty snědené by mohla zabránit v Evropě tak rozšířenému plýtvání.
Tak tedy, milý berane: Vedl jsi hezký, poklidný život. A na jeho sklonku jsi dosáhl nečekaných met! Stal ses televizní hvězdou a navíc jsi překonal hned několik skopových rekordů: ve skoku, sprintu a plavání. Rozhodně jsi vstoupil do dějin světového bravu! Vzpomínáme.
- Beran a jeho loď autor: Filip Koubek, proficam.cz, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2201/220019.jpg
- U lodi autor: Filip Koubek, proficam.cz, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2201/220023.jpg
- La Grace autor: Filip Koubek, proficam.cz, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2201/220022.jpg
- Konec berana autor: Filip Koubek, proficam.cz, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2201/220020.jpg
