Hana Scharffová

Na čestném místě v mé sbírce gramofonových desek leží album Michaela Jacksona z roku 1982. Snad ještě více než hudba mě baví zpěvákova perokresba k duetu The Girl Is Mine – To děvče je mé, který nazpíval spolu s Paulem McCartneym. Na obrázku se oba hudební velikáni přetahují o vnadnou krasavici se špičatými nehty a zdá se, že ji brzy roztrhnou vejpůl. Podobně to po volbách vypadá v německé politice, píše v glose někdejší zpravodajka ČT24 v Německu Hana Scharffová.

Krev Tři silní chlapi stojí okolo odsouzence. Jeden ho drží za nohy, druhý kolem pasu a třetí okolo krku. Odsouzencem je černobílý beran, krásný chundelatý huňáč, asi tříletý, se zakroucenými rohy. Na zemi už leží dva nože a opodál stojí nová loď, která si podle místních zvyků žádá ještě před prvním vyplutím zabití obětního dobytčete.Beran není žádný hlupák. Ví dobře, co ho čeká. A taky, co je jeho jediná šance.

Čaj Jdu do mešity, říká náš řidič Aimen a zanechá nás uprostřed ulice na plastových židličkách místní čajovny, kde se kouří vodní dýmka a kde jako jediná žena dost vyčnívám. Ano, Aimen je průměrně zbožný muslim. Do mešity ale zamířil s jiným úmyslem. Svaté místo lze využít i tím nejméně svatým způsobem. Obvykle oplývá několika záchody pro veřejnost. Tedy pro muže. S ženami se v tomto ohledu v Egyptě příliš nepočítá.

Peníze Bankomat obvykle vydává peníze a šetří čas. Ne však na káhirském letišti. Hned za pasovou kontrolou mířím k tomu největšímu a nejmodernějšímu, abych se na týdenní pobyt vybavila dostatečným počtem místních „čudlíků“, jak šmahem přezdívám zahraničním měnám, než se na vlastní oči přesvědčím, že jde o bahty, rupie, riely nebo libry. Velký nápis „National Bank of Egypt“ vypadá seriózně a slibuje rozumnou výši poplatku.Jen co zadám PIN, bankomat zhasne. Karta je uvnitř.

Nad hladinou jezera Tonlé Sap se stahují těžké mraky. Konečně. Monzunová sezona přichází se zpožděním a jezero, které zásobuje rybami celou Kambodžu i okolní země, má hustotu amarounů. Hladina místy klesla na pouhých 30 tekutých cm, které se převalují na nekonečně hluboké vrstvě bahna. V něm každou chvíli uvízne některá z lodí, nebo spíš plavidel nejrůznějších tvarů a funkcí.

Kráčíme s Andrewem jednou z potemnělých uliček aténské čtvrti Psiri. Míjíme tři snědé mladíky. V tom nás zezadu popadne za rameno cizí ruka. V obou z nás hrkne. Novozélandského novináře Andrewa včera okradli v metru plném odborářů spěchajících na masovou demonstraci. Tady je naopak prázdno, o kus dál bliká jen prázdný bar a chabá lampa.

Jsme přestěhovaní (tedy náš zpravodajský minitým). Starý panelák ve východoberlínské čtvrti Pankow, kde měl svou vilu i Erich Honecker, jsme vyměnili za hypermoderní věžák v centru. Místo Ericha máme za humny Angelu a Horsta. Angela sídlí v obrovské betonové kostce připomínající pračku a živí se jako kancléřka. Horst má za řekou zámek, ačkoliv není šlechtic, ale jen prezident.