Peníze Bankomat obvykle vydává peníze a šetří čas. Ne však na káhirském letišti. Hned za pasovou kontrolou mířím k tomu největšímu a nejmodernějšímu, abych se na týdenní pobyt vybavila dostatečným počtem místních „čudlíků“, jak šmahem přezdívám zahraničním měnám, než se na vlastní oči přesvědčím, že jde o bahty, rupie, riely nebo libry. Velký nápis „National Bank of Egypt“ vypadá seriózně a slibuje rozumnou výši poplatku.Jen co zadám PIN, bankomat zhasne. Karta je uvnitř.
Po několika minutách čekání a několika marných ranách do přístroje (škoda těch co padly vedle) nacházím drobný nápis. Při obtížích volejte toto číslo. Číslo je chybné, oznamuje mi počítačový operátor. Přidejte dvojku, radí náhodný kolemjdoucí. Tentokrát tón vyzvání.
„Do you speak English?“ marně se dotazuji arabského hlasu. Hlas zavěsil. Volám podruhé. Potřetí. Počtvrté. Nakonec se na druhém konci skutečně ozve angličtina. „Najděte si pobočku naší banky na letišti, nic jiného pro vás nemůžu udělat.“
„Pobočka National Bank of Egypt je v jiné části letiště, ještě před pasovou kontrolou,“ dovídám se na informacích. „Tam už nemůžete. Ale zavoláme vám opraváře letištním rozhlasem.“
Po hodině přichází tři kudrnatí mladíci se šroubovákem. Po další hodině nahodí vypadlé pojistky. Můj bankomat (od té doby, co jsem ho nakrmila vlastní kreditní kartou, vrtí ocasem a panáčkuje) zamrká a já se zaraduju. Předčasně. Na obrazovce naskočí jen „Mimo provoz“.
Karta nikde. Nedá se ani vyšťourat špendlíkem nebo nožem. Venku už se setmělo.
„Musím do pobočky té banky,“ žadoním u vrchního policisty s přísnou tváří (před chvílí nevybíravě umlčel Afričana, který po něm taky něco chtěl). V přesvědčování mi arabsky pomáhá mladík z informačního centra, který kvůli mé kartě volal na různé adresy a instituce, ovšem zcela bez úspěchu.
„Tak tam skočte, ale rychle se vraťte!“ svolí policista. Cesta zpět do útrob letiště skrz celníky a pohraničníky si žádá nové vysvětlování a trvá další půlhodinu. Nakonec jsem u cíle, na pobočce banky.
„Tohle zařizuje jen jedna firma a tu nemůžu zastihnout,“ říká mi klidně úředník za přepážkou, „ale dělám pro vás, co můžu. Počkejte si.“
Na čekání už jsem si zvykla. Znovu tedy přepočítávám, co se dá: razítka v pase, zářivky, dlaždice, cigaretové balíky v duty free shopech. Po další hodině konečně dobrá zpráva.
„Už jedou!“ volá úředník. „Budou tu do třiceti minut.“
Dojatá šťastným koncem příběhu mu osmkrát poděkuju (nelíbám ho jen proto, že sex na veřejnosti je v Egyptě trestným činem) a vracím se přes dvojí kontrolu zpět do příletové haly. Mí přátelé už si okousali všechny nehty a právě se pouštějí do manžet u košil. Dobrá zpráva je ale těší. Čekáme v mnohem lepší náladě. Jednu hodinu, dvě hodiny. Celkem osm a půl hodiny na letišti. Opět volám do banky, tentokrát do té své, české. Žádám o zablokování karty a opouštím letiště.
Usmívám se.
Vítá mě Egypt, země, kde spěch a vztek nemá pražádný smysl.
- Pyramida autor: Filip Koubek, proficam.cz, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2173/217255.jpg
- Baťa v Káhiře autor: Filip Koubek, proficam.cz, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2173/217249.jpg
- Prodejci koření autor: Filip Koubek, proficam.cz, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2173/217250.jpg
