„Nic necítím,“ vyděšeně vykřikla při jednom ze svých nesčetných koitů nymfomanka Joe na konci první části. A vzápětí rafinovaný démon Lars von Trier zatáhl zatmívačku. A nechal nás pár týdnů vyměknout, než nám tenhle příběh o ženě, která chtěla od západu slunce víc, než jí mohl nabídnout, dopověděl - aniž řekl, o čem vlastně byl.
Potřeboval k tomu Joeinu orgastickou levitaci z dětství (kterou blbí doktoři pokládali za epileptický záchvat), pár kávových lžiček, které lze zasouvat do zajímavých tělních otvorů, a pár černochů, kteří se nemohou dohodnout, v jakém aranžmá pojmou sendvič s Charlottou Gainsbourgovou. A také soustředěného sadistického úchyla Jamieho Bella, neboť BDSM, zastoupené pleskavým spankingem v repertoáru Joe alias Fida, zatím chybělo, téměř k smrti usouloženého Shiu LaBeoufa, který sice stihl Joe udělat dítě, ale pak už musel do jejího klína pustit každého, kdo si na to troufl, blábolivé kydy v terapeutickém kruhu, kde dlouho nevydržela, přestože jí jednou zatleskali, že si už tři týdny nevrzla (déle to nevydržela), a něco lesbického muchlování s mladičkou P., která ji nejdříve milovala, pak pomáhala v drsném vymahačském byznysu a nakonec se pomočila a odešla se mrouskat někam do lepšího světa.
Ať se dívám, jak chci, nic zásadnějšího ve dvojce nenacházím, protože vydřeného Stellana Skarsgärda, jenž se se splihlým penisem v ruce pokouší o první soulož se ženou (čímž nechci naznačit, že měl předtím snad něco s mužem nebo nějakým povolným zvířetem), se mi snad ani počítat nechce.
Tohle všechno, rozvrženo do tří kapitol („Východní a západní církev“, „Zrcadlo“ a „Pistole“), je prolínáno tradičními metaforickými vsuvkami intelektuála Seligmana, z nichž se dozvíme, že Beethoven vizionářsky obrodil fugu, ukřižování je projev systematického násilí, dítě je polyformě perverzní či jak eroticky využít efekt Prusíkova uzlu a čemu se při palpační stimulaci říká Němá kachna. A také se dozvíme, že i když je těžké někoho zabít, jsme předurčeni k zabíjení, jenom je předtím nutné natáhnout automatickou pistoli, aby vůbec vystřelila. Prostě samé „užitečné“ informace, které se v životě sejdou, nám potměšile servíruje vtipálek Lars von Trier a velkoryse k nim ještě přihazuje nedotaženou reminiscenci na svého Antikrista a charitativní felaci penisu Jeana-Marca Barra, který právě zjistil, že je potlačovaný úchyl. Není toho málo, co říkáte?
A nedává to žádný zřetelně viditelný smysl, tak ho raději ani nehledejte, protože je docela dobře možné, že žádný takový ani není. Můžete si tak akorát vybrat, zda se přikloníte k tomu, že si z nás celou dobu Trier dělá divnou legraci (a baví ho to), anebo nám chce vážně říci vcelku nepěkné a hnusné věci o tomto světě, o sobě a také o nás.
Svižnější, chytřejší a vtipnější jednička nastolila očekávání, kam, s kým a k čemu tahle Nymfomanka směřuje. Pomalejší, stejným stylem točená a místy již prokazatelně nudící dvojka nám tohle neřekne a nabízí se otázka, zda proto, že to její tvůrce nechce, nebo proto, že to neví (skoro bych si tipl, že za bé je správně). A tak se začnou stále výrazněji do popředí posunovat elementární otázky typu: Proč(?), Pro koho(?) a O čem(?). A nedají se vyloučit odpovědi: Protože se na tom dá slušně zviditelnit a trhnout, Pro každého, kdo na to skočí a Vlastně o ničem! V jednotlivostech, z nichž je vlastně pohnutý příběh neukojitelné a později i nevzrušitelné (jak tohle jde dohromady?) Joe složen, je to chytré a místy i docela vtipné – jako celek (vyznačující se brutální stopáží) je to spíše prázdné a posléze i nudné.
Brilantně natočená Nymfomanka, v níž forma nezřídka válcuje obsah, nám nabízí poměrně ponurou story, které odpovídá i její promyšlený vizuál, jehož potemnělý look obstarává kameraman Manuel Alberto Claro. Atmosféru snímku tak významně dotváří studeně technický interiér, kde Jamie Bell provádí své sadomasochistické praktiky bez hranic, Seligmanův vybydlený byt, do něhož proniká slunce jakousi skulinou vždy jen na krátkou chvíli, omlácené cihlové zdi postranní uličky, kde Seligman Joe našel (a kam se pro vysvětlení vrátíme i ve dvojce), či výtvarně vymazlená obrazová metafora, kdy proti sobě na vrcholcích dvou skalních útesů stojí vyprahlá Joe a větry ohnutý pahýl téměř mrtvého stromu.
Trier umí točit své těžké a jakoby nemocné filmy o lidech na okraji a za hranou. To se o něm ví a ani tentokrát v tomto ohledu jako ten, který své řemeslo dokonale ovládá, nezklamal. A nezklamal ani jako ten, který dokáže dobře prodat to, co natočí, a připravit si pro to půdu. V tomto případě se mu podařilo rafinovaně nastolit něco jako kontinuální a vlastně latentní očekávání: Nejprve se (přiživováno nejrůznějšími fámami a silně medializováno) čekalo, co se vyklube z projektu, který nese mnohé slibující název Nymfomanka.
Posléze došlo k rozdělení projektu na dvě části a čekalo se, co přinese ta první. Po premiéře jedničky nastalo netrpělivé (byť nikoli dlouhé) čekání na to, kam tohle dráždivé téma dotáhne dvojka – no a teď budeme čekat, jak to v Berlíně rozpáli Trierův megadlouhý director cut. Trier prostě vsadil na to, že čím déle bude držet svého diváka na čekačce, tím silněji ho vlastně drží pod krkem (nebo kde) a tím více ho na projekt naváže a přitáhne. A nutno přiznat, že mu to docela vychází.
Stacy Martinovou, která chňapla po své velké šanci a s vervou si v jedničce zahrála o něco mladší Joe, ve dvojce již definitivně vystřídala sexem opotřebovaná a ztrátou orgasmu vyprahlá, temná, jetá a osudová Charlotte Gainsbourgová. V jejím podání je Joe temnou, rozervanou a neukojitelnou postavou, která vlastně došla na konec cesty, co nikam nevede. Doprovází ji na ní empatický Stellan Skarsgård, který jako by celou dobu čekal na své závěrečné číslo (jež by pro nikoho jiného než pro kámoše Triera zřejmě nenatočil), vykořeněný a sexem s nymfomankou vysátý Shia LaBeouf a mihne se i očekávaný Willem Dafoe. Dva nahatí černoši, úsměvně se v domorodém jazyce dohadující, jak si rozdělí zaplňování Joiných tělesných otvorů, ovšem nemohou nahradit jiskřící Umu Thurmanovou z jedničky, a tak z nových tváří zaujme jen přísný deviant Jamie Bell alias K., který si svůj úchylný part hodně užívá.
Poněkud chladná a vyprázdněná Nymfomanka odchází, poslední orgastický stah se hodně podobá poslednímu stahu srdce a kruh se uzavírá. Po příslibu, který nastolila jednička, přišlo vlažné vystřízlivění a také úlevný pocit, že nečekáme ještě na trojku. Hon za orgasmem, který se pořád někde loudal a nedostavoval, skončil, stejně jako fragmentovitě vyprávěný příběh o ženě, která se chce domoci svého práva (alespoň takhle nějak to Seligman tvrdil a přiznávám se, že jsem mu v tu chvíli moc nerozuměl).
Téměř nulová gradace, téměř identická narace (ve srovnání s jedničkou) přesvědčivé herecké výkony a překvapivá pointa. Tohle je dvojka současného Trierova hitu, v níž sice trochu přitvrdil (byť by se ještě pár dalších výživných deviací jistě našlo), ale vlastně nám nedal zas tolik najevo, co nám chtěl říct. Možná, že mohl být v tomto ohledu přece jen více adresný, neboť tak trochu riskuje, že jeho megaopus může být vnímán jako dobře natočené Nic. Spolu s Joe totiž nemusí nic cítit ani filmový divák, kterému by tak ze všeho mohla zbýt jen matná vzpomínka na hrozivé bradavky Charlotty Gainsbourgové. A to by bylo na Larse von Triera přece jen málo!
NYMPHOMANIAC: VOLUME II / NYMFOMANKA: ČÁST II. 2013, 123 min., 2D. Režie a scénář: Lars von Trier. Kamera: Manuel Alberto Claro. Hrají: Charlotte Gainsbourgová (Joe), Stellan Skarsgård (Seligman), Stacy Martinová (mladá Joe), Shia LaBeouf (Jerôme), Jamie Bell (K), Willem Dafoe (L), Mia Gothová (P), Jean-Marc Barr (muž). V kinech od 9. ledna 2014.
