Praha – Barvitá obraznost a hudebnost, hravý poetismus i jazyková lehkost a nevyčerpatelná produktivitu lze najít v tvorbě básníka Vítězslava Nezvala. Autora všeobecně známých děl jako Podivuhodný kouzelník, Akrobat, Edison, Skleněný havelok, Sbohem a šáteček či Manon Lescaut i servilních ód Stalin nebo Zpěv míru. Nezval, podle kritika F. X. Šaldy „slípka, která třepe dukáty“, zemřel 6. dubna 1958 na zástavu srdce.
Pro slovenského spisovatele Dominika Tatarku byla Nezvalova poezie „zázrakem“, podle básníka Jaromíra Hořce Nezvalovy básně stále „žijí, září svou vlastní intenzitou“ a katolický básník Jiří Kuběna po jeho smrti napsal: „Byl-li nějaký básník miláčkem národa, byl to Vítězslav Nezval. Srdce země se zastavilo, trůn zůstal osamocený. Nikdo ho už neobsadil. Od těch dob chybí básník. Básník odešel s Nezvalem…“
Rodák z Biskoupek u Třebíče (narozen 26. května 1900) byl též překladatelem a bonvivánem, vážně se zaobíral astrologií. Pomocí hvězd si například vypočítal datum své smrti, což se splnilo.
Po vystudování gymnázia v Třebíči odešel v roce 1920 na studia do Prahy, která ale nedokončil. Krátce byl zaměstnán jako tajemník Masarykova naučného slovníku a pak - s výjimkou let 1928-29, kdy pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla, a let 1945-51, kdy vedl na ministerstvu informací filmový odbor - byl spisovatelem na volné noze. Do KSČ vstoupil již v roce 1924, dva roky po své prvotině Most.
K vrcholům Nezvalovy poetické tvorby patří sbírka Pantomina, koncem 20. let zaujaly zejména jeho syntetické sbírky Akrobat a Edison, v jejichž kaskádovitých kompozicích spojuje Nezval kult noci s oslavou technické civilizace i se smutkem, steskem a úzkostí. Velký čtenářský úspěch měla sbírka Sbohem a šáteček (1934), vzniklá po návratu z cesty do Francie. V polovině třicátých let se Nezvalova poetika mísí se surrealistickými prvky, prohlubuje se využívání snů a podvědomí.
Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou kvečeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie
které naslouchali u politých stolů
pijáci nad sklenicemi alkoholů
polonahé ženy v šatě z pávích per
melancholikové jako v podvečer
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Ze surrealisty se ale Nezval rozchází v roce 1938 a po válce se přiklání k socialistickému realismu, v roce 1953 se stává národním umělcem. V posledních desetiletích se ale často připomíná zejména jeho angažmá ve službě komunistické ideologie v 50. letech, kdy vydal budovatelské sbírky Stalin či Zpěv míru.
Přesvědčený komunista Nezval se ale v té době zastal katolického kněze a básníka Jakuba Demla, který stál před soudem pro kolaboraci s nacisty, a na druhém sjezd Svazu československých spisovatelů v roce 1956 hájil režimem zatracované básníky jako Konstantina Biebla, Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína či Jiřího Koláře.
Nezvalův talent se projevil i v próze a dramatu, známý je například „černý román“ Valerie a týden divů či dětská próza Anička skřítek a slaměný Hubert.
