Videoinstalací, která spojila digitalizované rotující vnitřnosti člověka a jógu smíchu, zaujala umělkyně Barbora Kleinhamplová porotce Ceny Jindřicha Chalupeckého natolik, že ji vybrali za vítězku letošního ročníku. Vyrovnává se s frustrací z virituálního prostoru, říká autorka o vítězném díle.
Úzkost, strach a vyhrocené emoce jsou tématem vaší práce. Do jaké míry je pro vás osobní?
S těmito tématy jsem pracovala už dříve, ať už šlo o spánkovou deprivaci či úzkost, která pramení z pobytu ve virtuálním prostoru. Mám s nimi osobní zkušenost, stejně jako lidé v mé blízkosti. Virtuální prostor, v němž se často pohybují, je v podstatě frustrující, protože se nedostanete s ostatními do fyzického kontaktu.
Existuje podle vás cesta ven z digitálního světa, který jste zachytila v podobě těla rozloženého na LCD obrazovkách?
Určitě jsem o tom přemýšlela, proto jsem také jako součást práce vyobrazila terapii. Ale vlastně nevím, jestli je cesta ven, možná se spíš musíme naučit ve virtuálním prostoru fungovat a s frustrací nebo úzkostí s ním spojenou zacházet.
Ocenění udělovali také diváci, vybrali si malíře Lukáše Karbuse. Znamená to, že je pro návštěvníky výstav stále ještě jednodušší vstřebat klasické formy umění?
To je pro mě složitá otázka, protože do galerií nepřicházím jako divák, ale jako autor. Předpokládám, že pořád je to od určitého věku srozumitelnější a jednodušší číst vizuální dílo, pokouší se komunikovat jiným způsobem než konceptuální umění, ale možná pro mladší generaci to bude zase jinak.
Vítěznou práci Barbory Kleinhamplové vystavuje, spolu s pracemi dalších čtyř finalistů letošního ročníku, do 17. ledna Moravská galerie v Brně. V pražské Národní galerii se pak mohou zájemci ohlédnout za 25 lety Chalupeckého ceny.
