Praha – Nejen Česká televize letos slaví významné výročí – pomyslnou narozeninovou svíčku by tento rok mohla z dortu sfouknout i řada hrdinů, které představila. Před 20 lety, krátce po pádu železné opony, se totiž na českých obrazovkách začaly objevovat první zahraniční pořady, které diváci v době komunistického režimu z nejrůznějších důvodů, ať už politických či ekonomických, vidět nemohli. Dvě desetiletí tak slaví třeba Simpsonovi, ještě starší jsou Kačeři, postavičky z Kačerova, vedle nich ale třeba i slavný „Džejár“ z Dallasu.
Přitom začátky nebyly jednoduché. Nakoupit cizí pořady ze Západu v nové době znamenalo totiž přetvořit veškeré procesy, do té doby pro akvizice používané. To zahrnovalo jak vytvoření nové televizní struktury, tak pověření konkrétních lidí a samozřejmě nalezení zajímavých pořadů, které by se českým divákům mohly líbit.
Za komunismu měl nákup zahraničních pořadů na starosti takzvaný Telexport, který je pečlivě vybíral. Do rukou dramaturgů se tato pravomoc dostala až v počátcích 90. let. Ale nešlo jen o nákup, bylo třeba rychle připravit český překlad a většinou i dabing.
Československá televize se zahraničními produkcemi pravidelně spolupracovala i dřív. Telexport pořady nakupoval, prodával i vyměňoval. V první řadě to ale bylo se „spřátelenými“ zeměmi. Tak například v roce 1988 vyvezla televize do Jugoslávie pořad Třetí patro, do KLDR Sanitku nebo na Kubu Okres na severu. Bohatý zájem byl o tvorbu pro děti. „Společnost ZDF z Německé spolkové republiky zakoupila Moniku a hříbě s hvězdičkou, Rakousko animovaný seriál O človíčkovi, Velká Británie večerníček Dobrodružství slípky Pipky a Kanada další večerníček Sádlík a Hryz,“ psala agentura ČTK v tomto roce.
V porevolučním vysílání jako první Kačeři
První z porevolučních západních pořadů patřily do dětské kategorie: v cyklu „Walt Disney uvádí“ se v roce 1991 začaly vysílat Kačeří příběhy a Rychlá rota. Brzy přibyl třeba i Medvídek Pú. S rokem 1993 přišli do České televize Simpsonovi – a vydrželi na obrazovce až do poloviny roku 2010. Seriál se v Česku začal objevovat jen čtyři roky po svém vzniku ve formě pravidelného vysílání ve Spojených státech.
„Po roce 1989 se samozřejmě navázaly daleko čilejší kontakty s mnohými firmami po celém světě. Byl zájem přivézt sem zahraniční pořady. Chtěli jsme nabídnout divákům to, co dříve z nejrůznějších důvodů, ať už politických či ekonomických, vidět nemohli,“ říká Alena Poledňáková, vedoucí dramaturgyně Centra převzatých pořadů České televize.
Alena Poledňáková se v České televizi zabývá převzatými pořady dosud a na začátky vzpomíná jako na období velkých změn. „I pro zahraniční společnosti to byla velká neznámá. Přirozeně sem chtěly proniknout, byl to pro ně nový trh. Ale chtěly si i ověřit, co se bude dít a jestli my na pořady budeme mít,“ míní Poledňáková.
V roce 1990 si tak Československá televize stanovila záměr zvýšit víc než o polovinu podíl zahraničních pořadů. K tehdy ještě nepříliš funkčnímu systému nákupu se ale přidával například i problém s dabingem. Televizní kapacity v Praze a Brně nestačily pořady ozvučovat. Tehdejší vedoucí oddělení skladby programu F1 (federální kanál Československé televize) Milan Fryš tehdy uvedl, že se původně jasná koncepce vytrácí a zhruba od poloviny ledna není jasné, co kanál v hlavních vysílacích časech svým divákům nabídne.
„Nebylo to mávnutím kouzelného proutku. Nakonec ale nastal velký boom v množství zahraničních pořadů všech žánrů a pro všechny cílové skupiny,“ dodává Alena Poledňáková. V roce 1990 zaujímaly převzaté pořady zhruba čtvrtinu programu. V roce 1993 už to bylo podle televizní výroční zprávy na třech programech celkem 41 procent.
Džejár, Dylan i Dale Cooper se představují
Televize po nabídce pro děti začala sahat i po pořadech, které do té doby neměly šanci se v českých domácnostech objevit – a u kterých předpokládala úspěch. Rodiny seznámila v roce 1992 se seriálem Dallas. „Někoho možná rozladí jednoduchá osa příběhu, jiní se naopak poddají třpytivému kouzlu světa velkého kapitálu, budou bez dechu sledovat dramatické osudy rodiny Ewingů, plné nenávisti, násilí a sexu,“ psal o už v té době slavném seriálu Týdeník Televize. Nakonec televize ale nabídla jen 29 dílů – i když rychlé ukončení seriálu vyvolalo vlnu divácké nespokojenosti (po Dallasu posléze sáhly komerční kanály a dodnes ságu nabízejí). Podle Petra Bednaříka, historika médií z Fakulty sociálních věd UK, nabízela televize různé zahraniční pořady „na ochutnávku“. A takové měly především ze začátku vysokou sledovanost. Diváci tak mezi prvními ochutnávali kromě disneyovských pořadů a Dallasu i Beverly Hills 90210, Sever a Jih nebo Městečko Twin Peaks. Ságy i odlehčené seriály měly v českých domácnostech úspěch. V roce 1994 přibyl třeba i americký seriál Jake a Tlusťoch.
Ani zažití nové organizační struktury v televizi ale neznamenalo konec problémů. Samotný nákup a zařízení dabingu či titulků nebylo všechno, čím musely seriály projít, než se na obrazovkách objevily. Televize v novém systému řešila zcela jinak i otázku, jak za pořady zaplatit. Dřív šlo o výměny nebo platbu penězi – nová spolupráce ale přinášela i jiné metody. „V úplných začátcích jsme pořady přijímali barterově, tedy za reklamu. Teprve jsme se ale učili, co to je reklama v televizi,“ dodává Poledňáková. Televize i dodavatelé spolu hledali, jakou cenu vlastně jednotlivé pořady mají. A zaměstnanci se učili, jak do vysílání reklamy řadit.
Z trezoru na televizní obrazovky
Vedle pořadů z ciziny se ale od revoluce v televizním programu konečně objevily i ty české, které do té doby byly tzv. na indexu: „Skřivánci na niti, Žert, Doznání, Nesnesitelná lehkost bytí… To vše bylo politicky nepřípustné. Šlo o jedny z prvních pořadů, které jsme po revoluci televiznímu divákovi nabídli,“ doplňuje Poledňáková. Například film režiséra Jiřího Menzela Skřivánci na niti slavil v roce 2009 čtyřicet let, ale polovinu z této doby byl zakázán. Krátce po revoluci, v roce 1990, získali Skřivánci Zlatého medvěda na mezinárodním festivalu v Berlíně.
První pořady získaly mezi diváky velkou oblibu a svou slávu dosud neztratily. Svědčí o tom například to, jak je známé tvůrčí studio, které je přinášelo. Dnes má například na internetové síti Facebook stránka s názvem „Vyrobila tvůrčí skupina Aleny Poledňákové a Vladimíra Tišnovského“ téměř 38 tisíc fanoušků.
