„Tady se něco děje, nebo kam se všichni hrnete?“ ptá se zmateně mladík v metru. Vyslouží si pohrdavé pohledy. Co to je za cvoka? Dnes večer přeci hrají ROXETTE! „Jsou kapelou mého dětství!“ „Přivedli mě k pořádné muzice!“ „Zkrátka je miluju.“ Přesně takhle mezi sebou fanoušci švitořili při vstupu do O2 areny, kde se měl za několik minut uskutečnit koncert legendárního švédského dua. Marie Fredrikssonová a Per Gessle navštívili Česko po deseti letech. Jejich fandové mezitím zestárli, dospěli nebo se během té doby narodili. Na Roxette se přišlo podívat zhruba patnáct tisíc diváků všech věkových kategorií, které obří aréna spolkla jako malinu. Brány do světa sentimentu a vzpomínek se otevřely.
Na hlavní plac O2 areny se nesmí nosit nápoje. Toto „duchaplné“ rozhodnutí stálo několik jedinců vědomí hned zkraje vystoupení předskokanky Debbi. Mezitím co zdravotníci a ochranka vytahovali bezvládné lidi ze sektoru, osmnáctiletá zrzka započala po intru svůj set svou nejznámější skladbou Touch The Sun. Během půl hodinky představila kousky ze své debutovky nebo dokonce cover I Try slavnější kolegyně Macy Gray. Vystoupení však chyběla šťáva, Debbi mohla svůj hlas víc prodat a roztančit strnulé diváky. I když - pokud zpíváte před gigantickou halou, nohy vám mohou odmítnout poslušnost…
"Až uslyším Fading Like A Flower, tak jdu brečet!" prohlásil natěšeně hromotluk v davu. Nemusel dlouho čekat. Hudební guru osmdesátých let se dostavili na skromně vyzdobené pódium krátce po deváté. Před uklouznutím je jistili doprovodní muzikanti a back vokalistka, proto charismatická dvojice neomylně spustila Dressed For Success. Jenže ouha! Roxette si s sebou nepřivezli žádné obrazovky! Pokud ti ze zadních řad viděli z Marie alespoň její blond kštici a z Pera kus kytary, mohli děkovat bohu. Pódium nezdobilo kromě jediného plátna vůbec nic. Ono plátno během dvou hodin změnilo podobu pouze jedinkrát, tudíž se oči mohly kochat tak akorát pohledem na zpocená temena dalších fandů.
Švédové se zpočátku museli potýkat s lehce chladnějšími Pražany, jež pořádně obměkčila až It Must Have Been Love. Tu si slovo od slova zapěli společně s Marií, která následně dostala znatelně lepší náladu. Ačkoliv mají oba protagonisté padesátku za sebou, na pár záměrně (?) vynechaných výšek jim to zpívalo překvapivě dobře. Gessle dostal prostor hlavně při How Do You Do, které u publika vzbudilo davovou hysterii, a jeho kolegyně dominovala pro změnu v baladách. Těch mají Roxette skutečně plný pytel. Až na dvě skladby se do repertoáru naštěstí nevtěsnaly písně z poslední a pochybné desky Charm School.
Hudebníci si arénu naklonili i kytarově zdeformovanou verzí písně Škoda lásky od Josefa Vejvody. Po každém česky vysloveném „děkuji“ se pro změnu mohli Češi uvřískat. Roxette fyzicky trošku ztratili energii, ani jeden z nich už bohužel neběhal po pódiu jako zamlada - jedině Per se zmohl k tomu, aby párkrát odhopsal z jednoho konce na druhý.
V momentě přídavku Spending My Time by jim ale publikum prominulo i nekřesťanskou vraždu. Na seveřany koukali jako na svatý obrázek v kapličce. The Look dostala příchozí do rauše definitivně, a tak si poslušně vytleskali druhý přídavek.
V něm zazněla nesmrtelná Listen To Your Heart, avšak to už pár nedočkavců opouštělo místa na hlavní ploše. Slavná osmdesátková dvojice děkovala a děkovala, ukláněla se a horečně mávala. Oblouzněná hala si vychutnávala poslední tóny a bylo vymalováno.
Show to byla, co se týče doplňků, hodně slabá - na to, jaký jsou Roxette formát, mohli k hudbě přidat i špetku ostřejšího koření, alespoň v podobě světelné show nebo jiných zpestření. Své hity však předvedli „popaři“ na výbornou (jak jinak), a o to přece šlo. Tak za deset let zase nashle?
