Člověk neexistuje jako individualita. Svůj život žije skrze lásku, nenávist nebo pocity druhých, jeho vlastní osobnost je vždy s někým propojena, tvrdí režisér Petr Václav. Do filmového osudí tentokrát hodil osm postav, které o sebe narážejí v zoufalém boji o to, vymanit se z temnoty a okusit paprsky štěstí. Jdou ode zdi ke zdi, ale v čiré beznaději. Film z koprodukce České televize Nikdy nejsme sami má v kinech premiéru 7. dubna.
V obci u hranic žije pracovník vězeňské správy. Paranoidně stíhaný možnou pomstou bývalých trestanců zamyká každé dveře v bytě, a kdo se chce dostat do druhého pokoje, musí požádat o svolení. Jen přes silnici žije hypochondr detailně zkoumající svou stolici, jehož živí manželka prodávající ve smíšeném zboží. Unavená životem se zamiluje do vyhazovače místního strip clubu, který má oči akorát pro striptérku Sylvu. Ta pro změnu čeká na otce svého dítěte, který sedí v base. V tomto soukolí se ze sevření rodičů snaží uniknout děti, které drží prst na spoušti, jen a jen stisknout kohoutek…
Tísnivý pocit, který neodejde
S tímto snímkem bodoval Petr Václav v divácké kategorii na filmovém festivalu Berlinale, což je celkem příhodné, protože film je o lidech jako o ničem jiném. Neexistuje konkrétní hrdina, nikdo neprožívá samostatnou dějovou linii. Akce prvního vyvolá reakci druhého, až se koloběh otočí. K vybalancování rovnováhy tolika postav je nutné mít herce, kteří odehrají cokoliv. A ty režisér má.
Znovu spolupracuje s debutanty Cesty ven - Klaudií Dudovou a Zdeňkem Godlou. Držitelka Českého lva se konečně dostala k roli, s níž se nemůže ztotožnit jako minule. Kdo pochyboval o jejím herectví, musí se kousnout do jazyka, protože věčně sjetou striptérku hraje excelentně. V záběru ostatně není špatný herec - ať už Karel Roden, který kouří cigaretu s kondomem na jazyku, nebo Miroslav Hanuš, jenž dokonale znázornil, jak se ze „slušných lidí“ stávají vrazi.
Skoro až démonickou stránku věci zajišťují vynikající dětští herci. Bez jejich uvěřitelnosti by film ztroskotal, ale právě jejich touha po svobodě a hledání východiska ze světa dospělých dotvářejí celé tohle zoufalé divadlo.
Václav se netají tím, že jeho záměrem bylo natočit maniodepresivní film. To se mu podařilo. Při sledování Nikdy nejsme sami se divák nezbaví dusivého knedlíku v krku, tísnivého pocitu z tíživé atmosféry ani divokého bušení srdce. Není to zkrátka veselý snímek, ale spíš niterná sonda do „pochroumané“ lidké duše. Vzbouzí však emoce, a to je hlavní.
