Silueta bílého domu na lesní samotě téměř splývá se skučící sněhovou bouří a dětská psycholožka Mary Portmanová tu unaveně přemýšlí o tom, že už dál nemá sílu starat se o bezvládné tělo osmnáctiletého syna Stephena, zraněného při autonehodě, která jí vzala i jejího manžela. Za okny šílí vichřice a uvnitř číhá silueta psychopata, nebo duch mrtvého dítěte, které se ztratilo v mrazivé noci - anebo už Mary jen není schopna odlišit temné sny a noční můry od skutečnosti? Vypadá to, že novým filmem V pasti je zaděláno na slušný, hororový psychothriller. Ale právě, že jen vypadá.
Zaděláno je vskutku slušně, jenomže nějak nevykynulo, i když (skoro) všechny jeté a mnohokrát odzkoušené ingredience ze žánrového fundusu jsou ve hře. Třeba izolované prostředí, z něhož nelze uniknout, skryté, ale všudypřítomné nebezpečí, které se neustále připomíná a hlavně přibližuje, balancování mezi úchylem v domě a ghost housem, osamělá hrdinka, potácející se mezi snem, realitou a postupnou ztrátou zdravého rozumu.
A také nefungující telefon a Skype jako jediné spojení se světem venku, pomoc, která si naběhne na vidle, laciné lekačky z výprodeje, očekávaný zlom, dramatický soundtrack a vizuál, který je ke koukání a buduje slušnou atmosféru tam, kde děj pouze mátožně pokulhává, protože postrádá invenci a nápad a jeho napětí je jen mírně nenulové.
Sečteno a podtrženo: spousta mechanicky (byť řemeslně přijatelně) odvedené klaustrofobické a paranoidní rutiny a Naomi Wattsová, jejíž filmografii tohle zdobit dvakrát nebude, ale která navzdory tomu zachraňuje, co se dá. Jenomže sama na to nestačí.
Tvůrci v pasti
V pasti se tak ocitli především tvůrci, kteří toho (kromě dobrých úmyslů) zrovna moc nenabízejí. Když se spojí režisér televizních seriálů s debutující scenáristkou, není to žádné terno a už vůbec ne sázka na tutovku. To ostatně potvrzuje i opatrně se při zemi držící rozpočet neboť za deset mega v dolarech se v tamních produkčních podmínkách zrovna moc nerozšoupnete.
Problém začíná u scénáře Christiny Hodsonové, jehož nedomrlost je třeba chápat jako eufemismus, milosrdně zastírající, že je v zásadě blbý, opsaný ze spousty obdobně nasekaných béčkových ptákovin, v některých místech nelogický a v jiných účelově ohýbaný přes koleno. V zájmu spravedlnosti je ale třeba konstatovat, že o nevýmluvný výsledek se s ní partnersky dělí rutinní režie Farrena Blackburna, která kromě akcentu na atmosférický vizuál, dvou slibných, ale nedotažených scén ve vaně a nahaté Naomi, blinkající do záchodu, nenabízí nic, na co byste si spontánně vzpomněli i po závěrečných titulcích.
Nicméně s respektem je třeba konstatovat, že jediné, co ční nad průměrně nafilmovaným mixem hororových klišé, navěšených na předpověditelnou story, je civilně uvěřitelný výkon Naomi Wattsové (Mulholland Drive, 21 gramů). Suverénně zvládá svůj part v rovině odevzdaně trpící, vyděšené i bojující ženy, která postupně ztrácí kontrolu nad sebou i situací, jež ji přinutí zápasit o holý život.
Okolo ní spíše statuje herecký tým, v němž se na vlně popularity, kterou vzedmul oceňovaný Room, veze stále osudem pronásledovaný Jacob Tremblay, paralyzovaný Charlie Heaton od své první sekvence znervózňuje a prudí a Oliver Platt (který jakoby si sem odskočil z Louise Draxe) je vyřazen ze hry dříve, než může předvést něco zásadního.
Zkrátka:
V pasti je hororový psychothriller, který lze bez rizika doporučit hypertonikům, kardiakům a dalším diagnózám, které se chtějí lehce vybudit, ale silnější vzruchy by je mohly zdravotně ohrozit. Je to jednorázovka na jedno nenáročné použití, která je slušně nasnímaná, špatně napsaná, vlažně odrežírovaná a nevyrovnaně odehraná. Ale nemocná láska, rafinovaná deviace, kladivo v ruce bestie a smrt uprostřed sněhových spoust budou mít vždycky něco do sebe, když se budete chtít trochu bát a přitom mít radost, že tohle se vás přece netýká.
