Experimentálně laděné dokudrama britské autorky Caryl Churchillové uvedla v české premiéře Nová scéna Národního divadla v Praze. Titul Láska a informace, pojatý jako detektivní laboratoř vztahů, si žádá kreativního diváka, který si jednotlivé indicie rád po svém poskládá.
Svoboda režijního přístupu i textového podkladu dramatičky je na inscenaci velmi přitažlivou. Caryl Churchillová dokonce ve scénáři (Love and Information, 2012) přesně neurčuje pohlaví a postavy daných replik. Inovativnost ztvárnění vyžaduje na detail soustředěné hlediště, hra neosloví lenivé. Vyprávění není vedené chronologicky, kusé fragmenty scén ovšem disponují zvláštní naléhavostí.
Nalezená stopáž
Klíčovými motivy kaleidoskopického příběhu jsou každodennost, banalita, kauzalita, paměť, traumata. Průsečíkem jevištních dějů se stává otázka „Je lepší něco vědět, nebo nevědět?“ Poznat pravdu nám pomáhají moderní technologie, emoce mimo jiné jitří virtuální realita. „Inscenace pracuje s principem found footage neboli nalezené stopáže: videokamera, pohozená poblíž místa blíže neurčeného činu, uvede do pohybu vrstevnaté detektivní pátrání…,“ osvětlují příběh tvůrci představení.
I zdánlivá drobnost může mít velkou výpovědní hodnotu. Časem jsme více součástí ad absurdum prováděného výzkumu, kde každý osobní předmět, pečlivě evidován a uzavřen v průhledném pouzdře, hravě spustí lavinu palčivých vzpomínek. Ať už jde o video ze svatby, nebo nalepovací poznámkový lístek se vzkazem. Míra záživnosti představení je přímo úměrná osobnosti diváka, respektive jeho zálibě v psychoanalýze.
Labyrint dvojic, místopis paměti
Silové pole herců spatřuji v jedné z ústředních dvojic, Evě Salzmannové a Davidu Matáskovi, jejichž manželské etudy v terénu i dekoraci vestavěné kuchyně drží kompaktnost celé kompozice.
Širokoúhlá scéna je plná pohybu, lidí a věcí. Obrazy, konfrontované filmovou projekcí, se odehrávají i paralelně. Režie refrénovitě využívá metody výslechu a lékařského vyšetření. K nejzábavnějším místům patří interpretace snu a trénink posilování paměti procházkou otcovským domem. Častější oddechy hra neumožňuje.
Odcizení figur (manželé, milenci, sourozenci, přátelé, kolegové) přiživují černé igelitové pytle, baterky, reflektory či chladné zářivky. Intimní a veřejné žije v symbióze. Bylo nebylo? A jak dávno tomu?
Věčný svit neposkvrněné mysli, kódová slova názvu kultovního snímku Michela Gondryho, podávají svědectví o pokusu s vymazáním paměti milostného pouta. V Lásce a informacích se zrod nové vášně odehraje na jachtě. Manžel si pak na manželku ani na milenku bohužel nevzpomíná.
Skutečná loď na pódiu možná někoho ohromí. Všechny předměty jsou hmatatelné, přesto po nich zbývá prázdno. „Lituji, že nemám videa Ježíše, jak chodil po vodě,“ říká jedna z postav, hraje ji autentický Saša Rašilov. Pokoušíme se společně dotknout sterilního rukama od krve, zebe nás u srdce. Šnek, nejslavnější model zkoumání paměti, nám k tomu dopomáhej!
V režii Petry Tejnorové a překladu Jakuba Škorpila můžete tento úsporný otevřený text na Nové scéně vnímat, spolu s napínavou hudbou Jiřího Konvalinky, hned v první repríze 12. února. Počítejte ale s psychologicky náročnějšími 135 minutami bez pauzy.
