Po celý letošní rok spolu s úplňkem vycházela každý měsíc i nová píseň Petera Gabriela. Prvního prosince všechny skladby shrnul na albu I/O. Jde o jeho první sólovou nahrávku s novým materiálem po více než dvaceti letech. Je apelem, aby se svět stal lepším místem.
Třiasedmdesátiletý hudebník a zpěvák, který se proslavil jako člen kapely Genesis, za uplynulé více než dvě dekády sice přicházel s dalšími alby, šlo ale o coververze nebo nesólové projekty. Posledním samostatným počinem s novou tvorbou před I/O tak zůstává deska Up z roku 2002.
Materiál k I/O se začal rodit souběžně s ní, původním záměrem bylo novou hudbu k posluchačům dostat už v roce 2004. Nakonec to trvalo skoro další dvě desetiletí.
„Navíc se album v průběhu času výrazně proměňovalo. Často působí jako rozsáhlá meditace o stáří, což je téma, o kterém má umělec v sedmdesáti letech plné právo mluvit,“ podotýká recenze v The Guardian. Podle ní mají Gabrielovy skladby co říct zajímavého a přínosného, navzdory mnohdy patetickým názvům.
Jsme součástí všeho
Na novince, jejíž název je odvozen od zkratky pro vstup a výstup dat, se Gabriel zajímá o spojení se světem kolem nás. „Jsem jen součástí všeho,“ vyznává se v titulní skladbě. Opakujícím se motivem je také plynutí času, smrtelnost a smutek, dochází i na témata týkající se nespravedlnosti či kořenů terorismu.
Časopis Rolling Stone označil Petera Gabriela na jeho posledním albu za pionýra budoucnosti, jehož vize moderního světa je varující a fatalistická, ale zároveň hluboká. On sám desku I/O charakterizuje jako album „pro tady a teď“. Memento, že jednotlivci i planeta žijí ve vypůjčeném čase. „Tahle edice je limitovaná,“ varuje ve skladbě So Much. Dostatečnou naléhavost vybraným písním dodal gospelový sbor či orchestrální aranžmá.
Nicméně Gabriel zároveň upozorňuje, že nemá jít o truchlivou reflexi. „Nálada není nikdy sklíčená, I/O je hudebně dobrodružná, často radostná a nakonec plná naděje,“ uvádí hudebník s odkazem zejména na závěrečnou, optimistickou píseň Live and Let Live.
„Roztleskávající, jásavá hymna o odpouštění a naslouchání, v níž má Gabriel vizi Martina Luthera Kinga, Desmonda Tutu a Nelsona Mandely, kteří říkají, že duha existuje,“ vystihla skladbu recenze Financial Times.
K nahrávání, které se uskutečnilo částečně v jeho domácím studiu, si Gabriel přizval okruh hudebníků, s nimiž spolupracuje opakovaně, k těm patří kytarista David Rhodes, baskytarista Tony Levin či bubeník Manu Katché.
Velká jména rezonují v seznamu výtvarníků, které Gabriel oslovil – jako už to udělal u části dřívějších alb –, aby jednotlivé skladby doprovodili svou tvorbou. Vznikly tak malba, fotografie, socha či dokonce objekt z plastelíny. Mezi tuctem zapojených umělců najdeme čínského aktivistu Aj Wej-weje či Gabrielova hudebního kolegu Nicka Cavea.
