V pražském Experimentálním prostoru Roxy/NoD se uskutečnila premiéra nové divadelní hry s názvem Na Fidela mi nesahej! autora Miroslava Bambuška.
V programu se dočteme: „Inscenace čerpá z dokumentace, která souvisí s vyloděním 125 tisíc Kubánců na Floridě v dubnu 1980. Základ inscenace tvoří dokumentace okolností komunistické revoluce na Kubě, výhledy a očekávání s ní spojené a konfrontace s realitou. Představení se zabývá i celkovým „statutem“ a rolí komunistických táborů v mezinárodní politice napříč 20. stoletím. Inscenace pracuje s tím, co přišlo po vylodění se na Miami. Rozmanitá cesta za svobodou spojená s hlubokým rozčarováním uprchlíků. Duchovní návrat k tomu, co v nich režim, který opustili, zanechal. Následuje cesta k jakémusi fundamentálnímu komunismu a terorizování metropole. Podstatné je zodpovězení otázky, co je tak přitažlivého na idejích zrozených dvacátým stoletím."
Tolik osvětlení záměru inscenátorů, které si každý divák může přečíst v programu ještě před začátkem. V samotném představení z těchto cílů zbylo pramálo. Chudičký text pracuje jen s omšelými frázemi (zřejmě záměrně) a nijak divákovi nepomáhá v orientaci ani nepřináší nějaké nové myšlenky. Sdělení se má k publiku dostat pouze inscenačními postupy, ale ani to jaksi nevychází.
Miroslav Bambušek v roli režiséra popírá sám sebe jako autora. Ač se celá inscenace tváří jako provokující experiment, pravdou je, že režisér, stejně jako autor, používá tisíckrát omleté a předvídatelné situace. Navíc tím, že tři minuty po začátku nechá první tři herce odhalit těsně u publika svá přirození, bere celé inscenaci vítr z plachet. Jediný výsledek je ten, že se trochu zaskočený divák ptá, a co bude dál? Bohužel i to je předvídatelné. Pochopitelně, že pak následují zadky, náznak kálení, sprostá slova ve všech mutacích, jenom je s podivem, že mužská soulož je jen markýrovaná. Postupné obnažování všech herců (ve hře vystupují jen muži) na sebe nenechá dlouho čekat, nakonec nechybí ani píseň o fekáliích.
Není překvapující, že v takto pojaté inscenaci se obsah kamsi ztrácí. Nepřečíst si to v programu, zůstal by divák myšlenkou zcela nedotčen, ač více či méně pobaven. Ale spíše méně, protože poskakující pánská přirození ani k pobavení dlouho nevydrží, natož k nějakému sdělení. Ano, samozřejmě je čitelné, že ukazování a odhalování přirození znamená aroganci, popotahování za něj rozpaky, onanování nudu a náznak kopulace ze zadu ponížení, ale musí se to do diváka dostávat takto polopatisticky?
Jestliže je po rádoby vypjaté, experimentální, expresionistické inscenaci divácký poznatek ten, že devět pánských přirození má pokaždé jiný tvar, což některé ženy po představení s údivem komentovaly, pak je asi něco špatně. Dokonce i zjištění, že herec Karel Dobrý je celkem dobře vybaven mi je jaksi k ničemu. Sama za sebe dodávám, že bych raději zůstala nepoučená.
Jediné příjemné na celé inscenaci je, že herce to vše evidentně baví a věří tomu. Doufejme, že je to i dostačující opodstatnění existence takovéhle inscenace. Ovšem zase na druhé straně, o diváky jistě nouze nebude, což už prokázala zcela vyprodaná premiéra.
Režie: Miroslav Bambušek, Hudba: Petr Kofroň, Scénografie: Jana Preková, hrají: Philip Shenker, Karel Dobrý, Jan Kačena, Tomáš Bořil, Tomáš Jeřábek, Howard Lotker, Tomáš Turek, Jan Lepšík, Richard Němec.
