Můj milý deníčku, kdo to má na světě snadný, já tedy ne. On život v sedmnácti není žádná slast. Člověk je pupkem svýho vlastního vesmíru, ve kterým všechno rotuje nějak moc rychle, vůbec je toho na něj moc a ustát to, je fuška i zastřízliva. Dejte mi pevný bod a já pohnu Zemí, jo, houby, to by se ten pevný bod nesměl vyspat s mou nejlepší kámoškou…
Můj vysvlečenej deník byl údajně opravdu nejprve deníkem náctileté Johany Rubínové, než se stal knihou a potom i filmem (na jehož scénáři se údajná autorka také podílela). Tváří se tedy, že s velkou mírou autenticity zachycuje svět teenagerky, kterou kromě hormonů zmítají i neustále se proměňující vztahy a pohled na její okolí. Čas her a malin nezralých se pomalu krátí a proti dospěláckému světu, kam už má jednou nohou nakročeno, je třeba se vymezit a zároveň se v něm i trochu zabydlet, což nejde vždycky úplně mírumilovnou cestou.
Neznamená to ale, že by film byl přehlídkou Johaniných nedětských „poprvé“ – prvního (za)milování, zklamání nebo první opilosti. Všechno už má hrdinka za sebou, nicméně „poprvé“ v těchhle případech rozhodně neznamená „naposled“, takže zamilování, zklamání i opilost prožívá zas a znova. Ovšem nijak cukrkandlově, jak by se čekalo od růžového dívčího deníčku. Je to spíš, slovy Veroniky Kubařové, představitelky Johany, nahořklá komedie. „Nepřišlo mi to výrazně dívčí, naopak nesentimentální, nelyrizující, velice ironické a vtipné,“ poznamenala k Johaniným zápiskům Petra Špalková, která hraje její macechu Sábu.
Zmýlit by se divák neměl nechat podle tvůrců ani přívlastkem „vysvlečenej“, který svádí k dojmu, že sex je hlavním tématem. Samozřejmě, řeší se, ale deník je „vysvlečenej“ především tím, jakým způsobem v něm Johana popisuje své pocity, svěřuje se s věcmi věru osobními a komentuje své kamarády a svou rodinu. Mnohdy bez servítků, nekompromisně, bez připuštění možnosti, že by její úhel pohledu mohl být mylný.
Neposílejte na to rodiče, jinak vás už nikam nepustěj. Neříkejte svým dětem, že jste to viděli, ať mají nějaké tajemství, radí tvůrci divákům a naznačují tak (zvláště těm, kteří nečetli knižní předlohu), že Johanin deník opravdu není o nějakém úsměvném dívčím špitání. Mnohdy drsným slovníkem se svěřuje s drsnými věcmi – pokusem o sebevraždu, pátráním po biologickém otci, nechtěným těhotenstvím nebo ztrátou blízkého člověka.
„Přes vrstvu hlášek jde v podstatě o dost krutý příběh,“ domnívá se Petra Špalková, „mapuje polohu, která je pubertě vlastní – určitý typ osamělosti a vykořenění.“ Hledání se, úniky v alkoholu nebo drogách, pokusy a omyly patřily prý i k dospívání její generace. „To, co jsme prožívali my, když nám bylo sedmnáct, se moc neliší,“ vidí to podobně i režisér snímku Martin Dolenský, ročník 1970. „Liší se jazyk, oblečení, ale pořád jde o problémy s rodiči, problémy uvnitř skupiny vrstevníků a se zahájením života jako partner někoho druhého.“
Z těchto důvodů nevnímá Můj vysvlečenej deník jako teenagerovský snímek, který by dokázal zaujmout jen náctileté publikum. „Základní znění filmu je, že některé věci můžeme vnímat jinak, než skutečně jsou,“ upozornil. „Ať je člověku sedmnáct, nebo ne, je dobré mít občas odstup a podívat se sám na sebe jinak.“ Vyprávět o těžkých věcech lehkým filmem je koneckonců taky určitá forma odstupu.
MŮJ VYSVLEČENEJ DENÍK. ČR, 2012. Režie: Martin Dolenský. Scénář: Martin Dolenský, Jan Hlaváč, Johana Rubínová. Kamera: Michael Gahut. Hrají: Veronika Kubařová (Johana), Berenika Kohoutová (Kasandra), Martin Šesták (Hagrid), Igor Bareš (táta Bóca), Petra Špalková (macecha Sába), Sandra Černodrinská (Káča), Šárka Vaculíková (Andy), Marika Šoposká (Margareta), Ondřej Mataj (Čogo), David Skopal (Havrlant), Milan Hajn (Vector), Jaroslav Plesl (učitel Talacek), Simona Stašová (doktorka Lichá), Veronika Žilková (paní Valengová), Ján Kuric (pan Valenga), Ladislav Karda (Ondřej), Jan Antonín Duchoslav (Ivan), Nisan Aljazairi (Mahmoud), Verica Nedesca (Johanina matka). V kinech od 26. dubna. Film vznikl v koprodukci České televize.
