ROZHOVOR. Na festival v Karlových Varech se vrátil Vlk z Královských Vinohrad. Snímek inspirovaný svými autobiografickými povídkami na loňském ročníku, stejně jako třeba v Cannes, natáčel režisér Jan Němec. Jeho premiéry a uvedení v hlavní soutěži se ale už nedočkal. Zemřel v březnu tohoto roku. Je to film pro poučenějšího a trpělivějšího diváka, říká herec Jiří Mádl, který ve snímku ztvárnil hlavní roli, Němcovo filmové alter ego.
Minirecenze filmu Vlk z Králových Vinohrad
(od Martiny Vackové)
Ne monumentální obrazy jednoho lidského osudu, ale obrázky a komentáře jednoho bouřliváka. Jan Němec v netypickém stylu rekapituluje svůj především tvůrčí život, mnoho poznámek i nápadů je vtipných. Skvělé a nápadité je, jak filmaři rezignovali na čas a spojují současnost i minulost. A přitom se nikdo v časových přeskocích nezamotá. Je to ale spíš film, který ocení milovníci českého filmu 60. let a ti, kdo se aspoň trochu orientují v československé historii. Pro ty neznalé bude asi těžší pochopit, jak velkou křivdu Jan Němec cítil od francouzských filmařů, když v roce 1968 přerušili festival Cannes. Český film tam měl totiž několik šancí na Zlatou palmu, včetně Němcova filmu O slavnosti a hostech - a Němcův život by se pak ubíral úplně jiným směrem. Alespoň to vyrozumíme z Vlka z Královských Vinohrad.
Rozhovor s Jiřím Mádlem
Poslední díla mají nevýhodu, že máme sklon vnímat je jako epitaf. Souhlasil by Jan Němec s tím, že Vlk z Královských Vinohrad je jeho rozloučením?
Určitě by to tak nevnímal. Vyvracel, že to je autobiografické dílo, tvrdil, že je to dílo inspirované jeho životem. A během natáčení mluvil i o dalších projektech, které chce točit, měl ještě velké plány.
Vy ve filmu hrajete mladého Jana Němce. Nebo to je taky mýtus?
Říkal mi, že role, kterou hraju, je kombinací čtyř osob: jeho, Romana Polanského, Leonarda DiCapria a mě. Což mi přijde tak nesourodá čtveřice, že jsem jako herec byl znamenitě zmatený. Myslím, že se mě snažil odvést od toho, abych se soustředil na něj nebo se jím příliš inspiroval.
Pojďme vyvrátit další mýtus. Vy jste točil s legendou, a když se točí s legendou, je všechno dokonale připravené, štáb je objemný a vy jako herec přesně víte, co děláte.
Myslel jsem si, že to natáčení je punkové, tedy ne příliš připravené, pro všechny. Až poslední týdny mě ostatní vyvedli z omylu, že to tak není, že měli vždycky přesné instrukce, jenom s herci pracoval Jan Němec tak, že nevěděli, co točí. Na jednu scénu, když jsem slyšel, že se točí výslech, jsem si vyžádal scénář, protože jsem si říkal, že u výslechu se přece musí mluvit, navíc hodně a přesně, a dostal jsem čtyři stránky textu, které jsem musel našprtat. Tak jsem se už na scénář neptal.
Ti, kdo znají povídky Nepodávej ruku číšníkovi, podle nichž film vznikl, vědí, že to je autobiografické psaní. Jan Němec v nich ani sám sebe nešetří, říká: byl jsem nadaný jako Forman, možná nadanější, odešli jsme spolu, ale zatímco Forman dostal Oscara, tak já jsem točil videa na svatbách. Čili byl sebeironický. Jak se film s předlohou popasoval?
Film je výtahem z knihy, těch asi nejzajímavějších momentů Němcovy kariéry a potažmo i život, který se u něj odvíjel od toho, jaký měl úspěch nebo neúspěch. Dokonce tvrdil, že jsou v něm tři hlavní body, kolem nichž se vše točí, a tahle multižánrovost může být zmatečná pro diváka, jak ji uchopit, i pro novináře, jak ji pojmenovat. Použil například opravdu záběry ze svateb, které točil v Americe. Nikdy tam ale není vidět on, jen svatebčané.
U Jana Němce je velký respekt k jeho filmům z 60. let, O slavnosti a hostech, Démanty noci, a téměř nepochopení toho, s čím se vrací z exilu v 90. letech. Jak vnímáte Jana Němce vy, když jste ho poznal tak blízko?
Ta zlatá vlna, a nemyslím to nijak pejorativně, byla přeci jen doba, kdy film jako médium pořád měl kam stoupat. Byl takovou neaplikovanou vědou, zkoušelo se, co plátno vydrží, a tím to bylo zajímavé. Divák měl i větší pozornost, dneska má přece jen více možností, jak strávit večer, a většinou už od toho filmu čeká jasnou věc, chce vědět, na co jde.
Kdežto Jan Němec se držel sveřepě – pro jeho kariéru to byla nevýhoda, ve Vlkovi je to naopak největší výhoda – toho, že chce zkoumat. Že nebude nadbíhat divákovi, a když divák chce zmrzlinu, dá mu zmrzlinu s něčím, co mu tam chce dát. Vlk z Královských Vinohrad je určitě film pro poučenějšího a také pro trpělivějšího filmového diváka.
