Praha - Svůj křest dnes v 18:00 v pražské hospodě Na Slamníku zažije Hnědá kniha. Publikace, kterou připravil Ústav pro studium totalitních režimů, obsahuje dokumenty zachycující soudní procesy s představiteli českého undergroundu. Název Hnědá kniha je odvozen od barvy obálky někdejšího samizdatového vydání těchto dokumentů.
„Hnědá kniha je vlastně náhoda. Když mi tehdy přátelé dali těch deset svazečků průklepového papíru, abych je nechal svázat, tak jsem šel za svým spřáteleným vazačem, který mi oznámil, že zadarmo mi na to může dát jen červené nebo hnědé plátno. Tak jsem vybral to hnědé. Dnes jsem tomu docela rád, protože nerad bych nyní představoval rudou knihu českého undergroundu. Hnědá kniha není četba jedním dechem, je to materiál ke studiu, ale lze z ní získat jakýsi dotyk tehdejší doby, a to jak v oblasti duchovního prožitku, tak v oblasti vědeckého bádání,“ řekl v rozhovoru pro ČT24 editor Ústavu pro studium totalitních režimů František Stárek „Čuňas“.
Publikace samizdatem poprvé vyšla v roce 1976, vydali ji Jaroslav Kořán a Vendelín Komeda. Soubor dokumentů zachycoval to nejpodstatnější, co se v tomto roce pro společenství českého undergroundu událo - soudní řízení s jeho představiteli a jejich ohlas ve veřejných sdělovacích prostředcích i u tehdejších disidentů. Ojedinělá edice se brzy začala dále opisovat, takže existuje nejméně ve třech postupně rozšiřovaných verzích.
Nynější první tištěná edice Hnědé knihy vychází z nejširšího, třetího samizdatového vydání z roku 1980 a je obohacena o tehdy nedostupné dokumenty například z archivů tehdejšího ministerstva vnitra. Doplněny jsou i ukázky dobového zahraničního tisku, dávající přehled o kampani, která se ve prospěch vězněných vedla na Západě. Rozsáhlý poznámkový aparát pak přináší řadu nových informací.
František Stárek „Čuňas“:
„Mám dojem, že nastala doba určité renesance českého undergroundu. Současnou generaci studentů tato doba velmi zajímá. Jezdím po školách, dělám přednášky a vidím, že je jim tom dost blízké. Je to podobná generace naší, komunikuje pomocí hudby, skrze umění.“
Čtveřicí hudebníků kapel The Plastic People Of The Universe a DG 307 odsoudila v roce 1976 komunistická justice za údajné výtržnictví k nepodmíněným trestům od osmi do 18 měsíců. Justice chtěla svobodymilovné umělce původně soudit za toxikomanii a „podvracení republiky“. Proti těmto obviněním se ovšem v Československu i v zahraničí zdvihla vlna odporu. Normalizační režim je proto obvinil především z používání vulgárních textů.
Soud tvorbu kapel ohodnotil jako hrubě neslušnou, umělecky pochybnou a protispolečenskou. Hudebníkům nepomohlo ani dobrozdání Jaroslava Seiferta, který potvrdil, že vulgární výrazy nejsou v moderním umění neobvyklé. Proces měl velký dopad nejen na disidentské kruhy, ale i na další svobodně smýšlející mladé lidi. V důsledku byl jedním z důvodů vzniku Charty 77.
Až v roce 2003 Nejvyšší soud po více než 25 letech rozsudky zrušil, příslušný okresní soud poté trestní stíhání zastavil.
