Na pražském Pankráci začala stavba trasy metra D, bude čtvrtou linkou podzemní dráhy v hlavním městě. Posledních téměř třicet let je jedním z hlasů veřejné dopravy v metropoli hlasatelka Dagmar Hazdrová. V rozhovoru s Janou Peroutkovou v Událostech, komentářích vzpomenula ale i na události okupace Československa v srpnu 1968, kdy byla jednou z moderátorek tehdejšího rozhlasového vysílání.
Snažila jsem se do hlášení ve veřejné dopravě vnést klid a harmonii, říká Hazdrová
Události, komentáře: Dagmar Hazdrová je hlasem nejen pražské MHD (zdroj: ČT24)
Když cestujete hromadnou dopravou a slyšíte se, zarazíte se někdy?
Už dávno ne, jenom zpočátku, než mě takzvaně nasadili. Když jsem šla z noční ze služby v rádiu, tak jsem vždycky v dopravním prostředku meditovala a najednou mě něco vyrušilo. Koukla jsem, tam byl jenom jeden opilec a já, tak jsem zase zavřela oči a meditovala dál. A znovu mě něco vyrušilo, no až potom jsem pochopila, že mě vyrušil můj vlastní hlas, který ten den právě dali do oběhu tramvají.
Jak moc důležité je, jaký ten hlas vlastně je, aby se zalíbil tak nějak všem?
To se nikdy nezalíbí všem, to myslím, že ani není možné. Vždycky má někdo připomínky, ale mí přátelé to tedy vždycky akceptovali, protože já jsem se snažila do toho hlasu vnést to, co strašně potřebuju pro život sama. Vnést tam klid, harmonii a pohodu, něco proti agresi, proti neklidu. A oni říkali: mně stačí zajet si dvě stanice, já se díky tomu hlášení uklidním a zase jdu.
Váš hlas doprovází nejen Pražany, v minulosti se to týkalo také cestujících v jiných regionech. Hraje v té souvislosti nějakou roli nářečí? Jestli jste například musela někdy vyslovit zastávku tak, jak říkají běžně místní, i když to třeba není úplně spisovné?
Ne, tady se dodržuje striktně výslovnostní čeština. V Hradci Králové už nefunguju dávno, v Chrudimi mě také smazali, v mnoha městech to ale stále ještě je. Člověk se při načítání hlášení musí potýkat s různými problémy. Někdy jsem proti tomu, co jsem musela číst, i protestovala, dokonce jsem chtěla stávkovat. Jsou různé pokyny, které jsem musela v dopravě říkat, které jsem chtěla „přeložit“ do češtiny, nebylo mi to ale povoleno, neboť smlouva mi to neumožňuje.
Jen pro vzor jeden přečtu: „Na území Prahy bylo vyhlášeno upozornění na možnost výskytu smogu. Věnujte, prosím, zvýšenou pozornost sdělovacím prostředkům ve smyslu možného vyhlášení regulace silničního provozu. Žádáme všechny občany, aby respektováním doporučení v oblasti omezení individuální dopravy vytvořili podmínky pro snížení emisí.“ Tohle když cestující uslyší, tak se jistě poučí.
Vy se stanete čestnou občankou hlavního města. To ocenění vám náleží za mimořádné činy spojené s obdobím srpnové invaze sovětských vojsk. Působila jste tehdy v Československém rozhlasu a 21. srpna jste běžela do hradeckého rádia vysílat. U mikrofonu jste byla celých padesát dva hodin a prý vás Rusové vynesli se židlí. Měla jste strach?
Těch padesát dva hodin jsem vysílala. Já jsem tam potom byla ještě delší čas, ale vynesli mě kolegové, protože se báli o moje zdraví. Já jsem nechtěla odejít a myslím si, že vám připomenu i to, co se stalo také vám, prostě se mi v určité fázi zlomil hlas, tak mi kolegové řekli: „Hazdří, ven.“
Strach jste měla?
Ano, ale spát se nedalo. A jinak jsem byla šokovaná tím, jak se vlastně člověk během takových událostí dostane mimo realitu, protože do studia nám nosili prostřílená trička, zakrvácené vlajky, krvavé hadry, jednu polobotku zakrvácenou, a když jsem potom v sobotu vyšla ven se převléknout a umýt, byla jsem šokovaná, protože lidi chodili v poklidu, kupovali dorty v cukrárnách, a podobně. Překvapilo mě, jak se vytvoří atmosféra ve studiu, ale ten běžný život jde dál.
S jakými emocemi dnes vzhledem ke svým zkušenostem sledujete válku na Ukrajině?
Samozřejmě, že mi to připomnělo mou vlastní minulost, protože tak zasaženi jsme byli všichni, tak jsme byli otřeseni, znechuceni těmi návaly lží a nenávisti. Já si myslím, že dnes je to v daleko horší formě, že svět ztuhnul hrůzou. Tenkrát netuhnul nikdo, nikdo o nás nevěděl. Je to strašlivé, když si uvědomíte, že vlastně stačí jeden člověk, patologický asociál, a zamává celým světem a nic, z hlediska práv, proti němu nemůžete.
Musíme doufat, že bude líp.
Já tomu věřím.