Přesně před osmdesáti lety zatklo gestapo podplukovníka Josefa Balabána. Ten byl vůdčí postavou odbojové zpravodajsko-sabotážní skupiny Tři králové, která svými činy dováděla německou tajnou policii k zuřivosti. Z odbojářů byl nejstarší a dalo by se říct, že celou skupinu vedl. Za přezdívkami dalších dvou králů se skrývali podplukovník Josef Mašín a štábní kapitán Václav Morávek. I ty v následujících měsících nacisté zavraždili.
Osudový den Josefa Balabána přišel přesně před osmdesáti lety – 22. dubna 1941. Měl domluvenou schůzku na křižovatce dnešních ulic Evropské a Studentské v Praze s představiteli odbojové organizace bývalých armádních rotmistrů, nazývané Prstýnkáři. Místo informací od odbojářů ale Balabána dostalo gestapo. To na něj v Dejvicích nalíčilo past.
Balabán jako zkušený voják, který už proti nacistům bojoval několik let, věděl, co ho v případě zatčení čeká. Vypukla divoká přestřelka, Balabán se do poslední chvíle bránil, nakonec byl ale zasažen, přesile podlehl a gestapo ho zatklo.
Josef Balabán se narodil 4. června 1894 v obci Obory nedaleko Dobříše do rodiny hajného. Po měšťanské škole se vyučil strojním zámečníkem a v roce 1914 odešel za prací do Prahy. Už v říjnu ale kvůli probíhající první světové válce zamířil s 28. zeměbraneckým pěším plukem na východní frontu.
Za Rakousko-Uhersko ale bojovat nechtěl. V dubnu 1915 proto dobrovolně přešel do ruského zajetí, kde pracoval jako strojník v továrně a o rok později podal přihlášku do vznikajících dobrovolnických sborů. Skončil u dělostřelců a bojoval jak proti Němcům, tak bolševikům. Už v legiích na Balabána pohlíželi jako na statečného a inteligentního vojáka.
Do nově vzniklého Československa se vracel přes Sibiř a se svým návratem v dubnu 1920 patřil k jedněm z posledních vojáků, kteří do vlasti přijeli. Zatímco do rakousko-uherské armády nastupoval jako vojín, po návratu už měl hodnost poručíka ruských legií.
V armádě nadále zůstal. Ve službě pokračoval u dělostřelectva. Stal se velitelem jedné z baterií pluku, který sídlil v Ruzyni. V roce 1929 pak postoupil na ministerstvo národní obrany, kde působil jako referent pro důstojníky v záloze. V dalších letech potom v armádních hodnostech jen stoupal.
Mnichovská dohoda a přechod do ilegality
Jako vojáka oddaného Československu Balabána zasáhlo přijetí mnichovské dohody na konci září 1938. Už tehdy předpokládal, že se nacisté nespokojí s československým pohraničím a budou chtít víc. Také způsob vedení války očekával jiný. Od podzimu 1938 se tak snažil vytvořit síť loajálních spolupracovníků pro případný odboj.
V noci na 15. března 1939, tedy v předvečer příjezdu německých vojáků do zbytku Československa a okupace, Balabán na dvoře ministerstva obrany pálí důležité dokumenty. Československou armádu Němci likvidovali a z Balabána se stal jeden z nejvýraznějších organizátorů domácího odboje.
Propuštěné důstojníky posílal jako referent, který měl rozpuštění jednotek na starosti, do specifických povolání, aby mohli pomoci právě odboji. Jedním z takových míst byl třeba pražský magistrát. Jeho známí ale pracovali třeba u drah nebo na dalších místech kritické infrastruktury. Balabán velmi dobře znal mladé důstojníky, což mu ve snaze o organizaci rezistence proti nacistům také pomáhalo.
Jeden z důstojníků Karel Veselý-Štainer na něj vzpomínal jako na muže s porozuměním. Balabán byl totiž předtím osobním referentem dělostřelců v celé republice a záměrně si tak pro spolupráci mohl vybírat lidi, kteří nepatřili k průměru a o nichž věděl, že se jen tak nedají.
Zařadil se také do ilegální vojenské organizace nazvané Obrana národa. V rámci ní měl vytvořit pluk vojáků a postavit se do čela případného povstání. Už během této doby spolupracoval se svým přítelem podplukovníkem Josefem Mašínem. V létě roku 1939 se oba stali členy velení Obrany národa.
Gestapo ale několik měsíců poté, kdy už oficiálně začala druhá světová válka, celé vedení rozbilo. Postupně se tak velení chopil právě Balabán. Centrum nového generálního štábu pak krystalizuje ze skupiny takzvaných Tří králů. Ta vzniká potom, co se k Balabánovi s Mašínem přidává na podzim roku 1939 s přesunem do Prahy Václav Morávek.
Tři králové pražští
Odbojáři sami se podle historika Petra Koury z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Tři králové nenazývali. Označení pravděpodobně vzniklo až po druhé světové válce. „Své zprávy do zahraničí podepisovali jako muzikanti, což bylo kódové označení vojáků v odboji, zatímco zpěváci byli civilisté,“ přibližil Koura v pořadu Historie CS.
Všichni tři vojáci nesli těžce demobilizaci v roce 1938. Josefa Mašína dokonce museli odvléct z pozic na hranicích násilím. Václav Morávek pak sloužil u dělostřelců v Olomouci. Poté, co byli rozpuštěni, se vrátil do rodného Kolína a zapojil se do domácího odboje. Po převelení do Prahy se dává dohromady s Mašínem a Balabánem.
V protektorátu na ně začal nelítostný hon. Už v prosinci 1939 vtrhlo gestapo do bytu Morávkovy matky v Kolíně. Její syn ale stihl opustit město a od té doby se skrýval v anonymnější Praze. Měnil adresy, jezdil do Jugoslávie pro výbušniny nebo se snažil získávat informace pro zahraniční odboj jak od předsedy vlády Aloise Eliáše, tak obyčejných lidí i českých gestapáků.
Husarský kousek se mu podařil, když bezpečně vyvezl z protektorátu Jana Smudka, jemuž bylo v patách několik stovek policistů kvůli tomu, že zabil německého strážmistra. Traduje se také, že si Morávek nechal v přestrojení na ulici zapálit cigaretu přímo od komisaře gestapa Oskara Fleischera, který měl lapení Tří králů na starosti. Odbojáři věděli, že po nich gestapo tvrdě jde, a o to víc se je snažili provokovat a frustrovat.
Balabán se mezitím stává stratégem odbojové zpravodajské služby a zástupcem vojáků při jednáních s dalšími ilegálními skupinami. Spojoval tak hlavní nekomunistické organizace domácího odboje.
Pomocí telegrafu a kurýrní korespondence také komunikuje s prezidentem Edvardem Benešem a ministrem obrany Sergějem Ingrem, kteří tvořili exilovou vládu v Londýně. Řešili spolu například politiku Sovětského svazu.
Asi nejznámější kousek Tří králů bylo zorganizování pumových výbuchů na území Německa, v Lipsku, Mnichově a Berlíně. Při diverzní akci v únoru 1941 na berlínském Anhaltském nádraží také jen náhodou unikl smrti budoucí muž číslo dvě Třetí říše Heinrich Himmler. Jeho vlak byl ale kvůli poruše odkloněn jinam.
Tři králové zakládali požáry v továrnách, házeli výbušniny do tendrů s uhlím, čímž zničili desítky lokomotiv. Dokonce se jim dařilo ukrývat výbušniny ve vagónech s uhlím, kterým byly zásobovány italské parníky.
I Balabán měl stejně jako Mašín a Morávek smysl pro humor, i když neměl tak horkou krev jako jeho dva spolupracovníci. Toleroval například, aby ho Mašín s Morávkem nazývali „führerem“.
Jedna z historek také popisuje, jak se potenciální zájemce o zapojení do odboje vyptával na Balabána, aniž tušil, že s ním přímo hovoří. Ten si z něj měl dělat legraci. „Balabán, to je nějaký divný člověk, byl to divoch už v legiích. Neberte ho vážně,“ rozšiřoval o sobě fámy.
Konec Tří králů
V březnu 1941 ještě Tři králové navázali spojení s Londýnem prostřednictvím vlastní vysílačky Sparta II, pak ale začalo gestapo smyčku utahovat čím dál víc. Jako první byl zatčen Josef Balabán.
V pražských Dejvicích měl nejprve schůzku v lékárně se svým známým lékárníkem Otakarem Šídkem. Tam za ním ale přišel muž, kterého už jednou viděl. Podle historiků měl totiž Balabán až chorobnou touhu propojovat celý odboj a to se mu stalo zřejmě osudným.
Muž byl totiž konfident gestapa, Balabánovi měl údajně prozradit důležité informace pro odboj. Zatýkací komando gestapa už na něj ale čekalo připravené. Po přestřelce v tehdejší Velvarské (dnešní Evropské) ulici byl večer 22. dubna 1941 zraněn a zatčen. V průběhu brutálních výslechů ale podle dostupných historických pramenů Balabán nic neprozradil.
13. května 1941 padl do rukou gestapa Mašín. Svým udatným odporem v domě v ulici Pod Terebkou (dnešní Čiklova 19) v Praze-Nuslích umožnil únik Morávkovi a radiotelegrafistovi Františku Peltánovi, kteří odtud vysílali. Morávek se následně spojil s Londýnem a v zoufalé snaze zachránit své dva spolupracovníky organizoval jejich výměnu za německé válečné zajatce.
Po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora byl Balabán stanným soudem odsouzen k trestu smrti zastřelením. Ten byl vykonán 3. října 1941 v 16 hodin a 15 minut v jízdárně ruzyňských kasáren. To místo Balabán dobře znal, v Ruzyni totiž dlouhé roky sloužil.
Morávek nadále udržoval kontakty s jedním z nejdůležitějších předválečných agentů československé rozvědky Paulem Thümmelem, známým jako A-54, a vysílal do Londýna. V polovině března 1942 ještě navázal spolupráci s paraskupinou Silver A a jejím velitelem kapitánem Alfrédem Bartošem. Byl ale čím dál více osamocen a chyběly mu peníze.
Gestapo v té době již s jistotou vědělo, že Thümmel za obrovské honoráře donášel informace Morávkovi, a pracovníka vojenské výzvědné služby abwehru přimáčklo ke zdi. Zda se o podvečerní schůzce 21. března 1942 u Prašného mostu dozvěděla tajná policie z Thümmelových úst, se neví.
Když na místo Morávek přišel, viděl, že tam jeho spolupracovníka a přítele Václava Řeháka zatýká gestapo. Odbojář se rozhodl svého přítele zachránit a začala přestřelka. Morávka několikrát postřelili a nakonec ho gestapo na zemi zabilo dvěma ranami do hlavy.
Jeho smrt předznamenala konec etapy nekomunistického protifašistického odboje, jehož poslední okamžiky ukončily salvy popravčích čet koncem června 1942 na střelnici v Kobylisích. Mezi popravenými byl i dříve zatčený a mučený Josef Mašín.
Hrdinský boj Tří králů odsouvala komunistická historiografie do pozadí. Rehabilitace se odbojáři dočkali v roce 1992, kdy byli vyznamenáni Řádem Milana Rastislava Štefánika II. třídy in memoriam.
