Filip Kanda

"Todo tiene su final, nada dura para siempre. Tenemos que recordar que no exite la eternidad." "Všechno má svůj konec, nic netrvá navždy. Musíme mít na paměti, že věčnost neexistuje." Tak zpívá v jedné ze svých nejpopulárnějších písní věhlasný portorický protagonista salsy Héctor Lavoe. A jeho slova si teď vypůjčuji také já, abych se důstojně rozloučil se svými věrnými čtenáři Latinských očí. Ano, tento díl je skutečně posledním v tomto nabitém seriálu.

Obdivovatel Sarkozyho s profilem Berlusconiho. Asi tak by mohly Latinské oči přiblížit těm evropským nově zvoleného chilského prezidenta. Šedesátiletý Sebastián Piňera se v Sarkozym zhlédl pro jeho společensko-ekonomický model i razanci s jakou ho ve Francii prosazuje. Berlusconimu se zase tak trochu podobá Piňerova životní dráha bohatého podnikatele a majitele četných velkých podniků, včetně těch mediálních.

Poslední tragédie, která ještě chyběla - násilí, politická nestabilita, krvavé převraty, masakry, chudoba, negramotnost, AIDS, přírodní katastrofy, odlesňování – a teď obrovské ničivé zemětřesení, nejsilnější za posledních více než 200 let. Čím tak strašným se ti Haiťané provinili, že je Bůh takhle trestá? Snad za to, že se naprostá většina z nich hlásí ke kultu vúdú, který byl dokonce před šesti lety oficiálně uznán za náboženství? Kdo by si tehdy pomyslel, že po Spojených státech nejstarší samostatná republika na kontinentu, která vyhlásila svoji nezávislost už v roce 1804, bude dvě století poté zdaleka nejchudší americkou zemí s tak strašlivými každodenními problémy jejích obyvatel? Haiti se osamostatnilo po prvním úspěšném otrokářském povstání na polokouli, proto je dodnes 95 procent jeho obyvatel černé pleti. Po desetiletích nestability, konfliktů a intervencí Spojených států se moci chopili diktátoři.

„Mowler jedna nula. Letoun armády Spojených států, rozumím.“ „OK, Maiquetía vás žádá: Jaký je váš záměr ve vzdušném prostoru Maiquetíe, pane?“ Mělo jít o konverzaci mezi pilotem amerického vojenského letectva a kontrolní věží na venezuelském letišti Maiquetía. Její přepis tento týden zveřejnila venezuelská televize Telesur a doložila i zvukovou nahrávkou v angličtině. Kontrolní věž se ptala ještě několikrát:

Pokud se mě zeptáte na osobnost roku, jednoznačně odpovím: Lula. Shoduji se tak s francouzským deníkem Le Monde a se španělským El Paísem, které vybraly téhož muže. A přitom šlo o „Osobnost roku“ a ne o „Osobnost roku v Latinské Americe“. Brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva byl vyhodnocen jako mimořádná postava roku i v britském časopise The Economist a jako protagonista desetiletí i ve Financial Times.

Tak Kodaň žádným vánočním dárkem nebyla. Dohoda, kterou účastníci Konference o klimatu vzali jen na vědomí, nic nestanoví a k ničemu nezavazuje. Kodaň ale ani dárkem být nemohla. Vždyť ono celé to téma globálního oteplování a diskuse o tom, jak tomu zamezit, je vlastně o ničem. Souhlasím s prezidentem Václavem Klausem a s jeho Modrou planetou, co se globálních změn klimatu týče, a jak na ně pohlížet. Mimochodem bylo velmi charakteristické, že ty nejkrutější mrazy za celý poslední rok postihly Evropu právě během nejtužších jednání o globálním oteplování.

Soy el Jefe de jefes, Seňores,me respetan a todos niveles.Mi nombre y mi fotografíanunca van a mirar en papeles,porque a mí el periodista me quierey si no, mi amistad se la pierde… Jsem Šéf všech šéfů, Pánové,všichni si mě váží.Mé jméno a moji fotografiinikdy neuvidíte v novinách,protože novináři mě milují,a pokud ne, moje přátelství ztratí…

O tom, že zachování tropických pralesů je klíčové pro snížení emisí oxidu uhličitého do atmosféry, není pochyb. Je to i jedno z témat probíhajícího ekologického summitu OSN v Kodani. Tropické lesy absorbují oxid uhličitý, který produkuje člověk. Kácení pralesů tak schopnost této absorpce logicky snižuje. Navíc, v oxid uhličitý se proměňuje při vypalování pralesů i uhlík obsažený ve vegetaci.

Jednou ze zemí, o které se u nás moc často nepíše, je určitě Uruguay. Země dvojnásobného mistra světa ve fotbale, která se jako poslední kvalifikovala i na příští mistrovství v Jižní Africe, se dostává nejčastěji na stránky českých novin a do médií především právě v souvislosti s fotbalem. V uplynulém týdnu přitáhla ale pozornost také volbou nového prezidenta.

Manaus, Brasilia, Sao Paulo a Recife, to jsou brazilská města, která v minulých dnech navštívily Latinské oči spolu s prezidentem Václavem Klausem. A před tím ještě peruánskou Limu a Cuzco. Šířilo se jméno České republiky, podepisovaly se smlouvy a memoranda a dojednávaly se významné obchodní a investiční zakázky v letectví, energetice, budování dopravní infrastruktury a další. O tom teď ale psát nebudu, s kolegou kameramanem Petrem Kolnerem jsme o tom informovali v Událostech a v dalších programech zpravodajství ČT24. Nebudu psát ani o tom, jak jsme někteří odvážlivci v Manausu při projížďce lodí, včetně prezidenta Klause, hrdinně naskákali do Amazonky, z jejíhož dravého proudu nás pak všechny vyprošťovala námořní policejní jednotka. Vyprávět vám to nebudu, protože byste mi to stejně nevěřili. Přesto, pokud by někdo o tom chtěl znát víc, může si přečíst přímo výpověď Václava Klause v jeho zápiscích z tohoto týdne na: novinky.cz a klaus.cz.

V minulých měsících se jeho jméno stalo jedním z nejznámějších a nejskloňovanějších v celé evropské sedmadvacítce. Teď se stává stále známějším také v části Latinské Ameriky. Český prezident Václav Klaus je na oficiální státní návštěvě Peru a Latinské oči jsou při tom. Dvě významná ocenění, úvodní slovo na Česko-peruánském podnikatelském fóru, prohlídka města a přednáška na soukromé Universidad del Pacifico – to je bilance prvního dne v peruánském hlavním městě. Setkání s prezidentem Peru, klíčovými státními představiteli a podpisy vzájemných dohod jsou na programu až v pátek.

Tentokrát se Latinské oči vypravily na konec světa, aby zjistily, proč se tam rodí nejlepší víno na světě. Ano, řeč je o Chile, zemi, která se nachází až za západními hřbety Kordiller, tam, kde už je jen úzký pás země, který se pak ztrácí v Tichém oceánu a dál se rozpíná stovky, ba tisíce kilometrů na jih až do nehostinných oblastí Patagonie, odkud už se dál na jih nedá suchou nohou nikam dostat. Tam končí svět.

Zpráva o únosu a pozdější vraždě téměř celé jedné jedenáctky fotbalistů z Kolumbie (ovšem už za hranicemi sousední Venezuely) si koncem října zasloužila pozornost i českých médií. Nedostala se do nich ale pozdější informace o vyšetřování případu, souvislostech a pravděpodobných příčinách. Ty přinesli tento týden venezuelští vyšetřovatelé. Tvrdí, že zavraždění muži byli kolumbijští paramilitares, tedy členové ilegálních pravicových ozbrojených komand.

Jak už jsem předjímal v mém blogu před týdnem, Valné shromáždění OSN ve středu drtivou většinou odsouhlasilo další rezoluci odsuzující obchodní embargo USA vůči Kubě. Děje se tak už osmnáct let nepřetržitě po sobě. Letos ale pro rezoluci hlasoval rekordně nejvyšší počet členských zemí – 187! Proti byly jen tři země: USA, Izrael a Palau (v Tichomoří). Micronésie a Marshallovy ostrovy se zdržely hlasování.

Už příští týden Organizace spojených národů prostřednictvím své další rezoluce pravděpodobně znovu odsoudí embargo Spojených států vůči Kubě. Činí tak každoročně už od roku 1992 a například loni rezoluci OSN podpořilo 185 zemí planety! O tom, proč je toto embargo spíš blokádou, jsem psal ve svém blogu nedávno, 18. září, poté, co její prodloužení podepsal nový americký prezident Barack Obama. K termínu blokáda se přikláním proto, že má extrateritoriální dosah.

Měl to být prodloužený víkend na konci babího léta. Trocha odpočinku, trocha přírody, pozorování podzimních barev v listech stromů, nějaká ta projížďka na horském kole. Na místo toho přišla znenadání zima. Pokles teploty o víc než 20 stupňů za jediný týden, silný vítr, sníh… V latinském světě líp snášíme spíš ty tropické teploty, a teď tohle. Přece jen žijeme na té modré planetě, to je oblast, ve které se nejvíc shoduji s panem prezidentem…

"Když utichne zpěvák utichne život protože život sám je píseň když utichne zpěvák, zemře hrůzou naděje, světlo a radost„. (“Si se calla el cantor, calla la vida porque la vida, la vida misma es todo un canto si se calla el cantor, muere de espanto la esperanza, la luz y la alegría").  Právě toto jsou úvodní verše písně, kterou, alespoň já, si vždy vybavím jako první, když slyším jméno Mercedes Sosa. Mnozí jí říkali „Hlas Latinské Ameriky“, přesto pochybuji, že by ji v Česku mnoho lidí vůbec znalo. Právě k těm se obracím na těchto řádkách v první řadě. A v té druhé na všechny ostatní, hlavně na ty milovníky Latinské Ameriky, kteří by ji chtěli poznat a něco se o ní dozvědět. Alespoň po její smrti. „Hlas Latinské Ameriky“, legenda argentinské lidové a sociální písně, Mercedes Sosa, zemřela v uplynulém týdnu ve věku 74 let.

Snad o žádné zemi v Latinské Americe se v posledních několika letech nepsalo víc (tento blog nevyjímaje) než o Venezuele. Jak by ne? Její revoluční a kontroverzní prezident Hugo Chávez – pro jedny diktátor a pro druhé spasitel – se ve světě proslavil mj. svým bodrým výrazivem, protiamerickými postoji a budováním Socialismu 21. století. Žádný jiný z jeho předchůdců nerozdělil tak ostře svoji zemi jako on. Přesto veškerou moc, kterou kolem sebe soustředil, získal v demokratických kláních, volbách a referendech, která vždy probíhala pod dohledem pozorovatelů z nejrůznějších mezinárodních organizací. Ti nakonec vždy uznali hlasování jako svobodné, spravedlivé a demokratické.

Vždy říkal, že se vrátí, a vrátil se. Byť to trvalo téměř tři měsíce. Případ svrženého prezidenta Hondurasu Manuela Zelayi má všechny atributy románu z latinskoamerického magického realismu. 28. června ho vojáci odvezli v pyžamu z jeho domu, aby ho pak vyvezli ze země. 21. září se objevil na brazilském velvyslanectví v Tegucigalpě. Jak se tam dostal? Podle svých slov překročil nepozorovaně hranici ze Salvadoru. Pak cestoval dvě noci a jeden den vnitrozemím Hondurasu. Tajně. Skrytý v kufru automobilu. Oklamal všechny hlídky. A dostal se na brazilskou ambasádu.

Změny v přístupu Spojených států k Latinské Americe zřejmě nebudou tak výrazné, jak se po nástupu Baracka Obamy do Bílého domu očekávalo. První americký černošský prezident zřejmě novou kapitolu jen tak neotevře. Její součástí, jak si mnozí přáli a požadovali doma ve Spojených státech i v Latinské Americe, mělo být ukončení amerického hospodářského embarga vůči Kubě. Obama ale v uplynulém týdnu svým podpisem stvrdil jeho pokračování.  Oproti duchu dosavadních prohlášení a předchozím signálům se tak zařadil do politické linie svého předchůdce George Bushe a dalších prezidentů, alespoň co se amerického přístupu ke Kubě týče.

Proklatě málo se dostávala Latinská Amerika v uplynulém týdnu do českých médií. A přitom se tam opět děly převratné věci… Naštěstí jsou tady Latinské oči, aby to napravily. Tak například v tichosti se Brazílie stává novou světovou zbrojní mocností. 36 nejmodernějších leteckých bombardérů, 50 helikoptér, 4 konvenční ponorky a stavba jaderné ponorky – to jsou jen ty hlavní položky obřího zbrojního kontraktu, který podepsali prezidenti Francie a Brazílie Nicolas Sarkozy a Luis Inácio Lula da Silva. Celková investice: 14 miliard dolarů. Strategická aliance promění Brazílii v další z elitního klubu zemí schopných vytvořit a ovládat jaderné ponorky. Podle brazilského Vojenského institutu už největší jihoamerická země má potřebné znalosti a technologii k výrobě jaderné zbraně.

Ve Španělsku se tomu říká „letní kampaň ETA“. Probíhá vlastně každoročně a ani letošní rok nebyl výjimkou. Několik bombových útoků v Bilbau, Burgosu, Durangu a také na Mallorce připravilo o život tři příslušníky bezpečnosti a Civilních gard. Útoky zapříčinily i desítky zraněných a znovu rozesely strach a obavy. Daly se další útoky baskických separatistů čekat nebo byly překvapením? Pokud je vidíme v kontextu toho, že ETA se připomíná atentáty každý rok, a že i ty letošní měly za své cíle tradiční objekty, tedy Civilní gardu a letní turistiku, pak nikoli. Pokud si je ale dáme do souvislosti s vítěznými prohlášeními španělské vlády po zatčení několika předních vůdců ETA v posledních měsících, pak bychom trochu překvapeni mohli být. Neříkalo se, že ta zatýkání ETA výrazně oslabí?

„Závan války začíná být cítit v Latinské Americe“. Alespoň pro venezuelského prezidenta Huga Cháveze, který to prohlásil na summitu Svazu jihoamerických národů (UNASUR) v ekvádorském Quitu. Mají být jeho slova skutečným varováním nebo součástí jeho rétoriky, kterou získává body na domácí scéně a vůči svému kolumbijskému protějšku Álvaru Uribemu?

Vypadá to, jako by Hugo Chávez četl můj deníček a čerpal z něj rady. Před týdnem jsem se v něm zabýval kauzou tří raketometů typu AT4 z dílny švédské společnosti Saab Bofors Dynamics. Švédsko je poskytlo v osmdesátých letech spolu s dalšími zbraněmi Venezuele a teď, v roce 2009, je objevila kolumbijská armáda při útoku na jednu základnu tamních ozbrojených povstalců z FARC. Ve svém deníčku jsem psal, že se ještě musí prokázat, jak a kdy se tři raketomety ke kolumbijské guerille dostaly, a že jednou z možností je, že je partyzáni mohli získat při některém ze svých přeshraničních útoků. A přesně s takovým vysvětlením venezuelský prezident přišel tuto středu (5. srpna). Chávez ukázal novinářům dokumenty, podle kterých byly zbraně zadržené FARC součástí arzenálu, který ozbrojení povstalci ukořistili při jednom z útoků na venezuelskou pohraniční vojenskou základnu v roce 1995. Podle Cháveze o tom navíc kolumbijská vláda ví.