Zpráva o únosu a pozdější vraždě téměř celé jedné jedenáctky fotbalistů z Kolumbie (ovšem už za hranicemi sousední Venezuely) si koncem října zasloužila pozornost i českých médií. Nedostala se do nich ale pozdější informace o vyšetřování případu, souvislostech a pravděpodobných příčinách. Ty přinesli tento týden venezuelští vyšetřovatelé. Tvrdí, že zavraždění muži byli kolumbijští paramilitares, tedy členové ilegálních pravicových ozbrojených komand.
Na definitivní potvrzení si asi ještě budeme muset počkat. Jisté se ale zdá být to, že to nebyli pouliční prodavači z pohraničního města, za které byli zpočátku vydáváni. Ukázalo se, že jejich životní styl, ekonomická situace a životní náklady byly několikanásobně vyšší, než si mohou dovolit prodavači oříšků.
Pokud se potvrdí, že šlo o paramilitares, zdaleka to nebude první a bohužel ani poslední podobný masakr, který doprovází občanský konflikt v Kolumbii, kde k nim dochází prakticky denně a svět se o tom dozvídá jen sporadicky. Tento se dostal do světových médií, protože vyčníval: došlo k němu za hranicemi země a navíc šlo prakticky o celý fotbalový tým (jeden muž přežil), což je kuriózní. Nejčastěji k podobným masakrům dochází na kolumbijském venkově, který ovládají různé ozbrojené ilegální skupiny, levicové i pravicové. A často bývají oběťmi běžní civilisté jen proto, že jedna strana konfliktu je obviní z toho, že pomáhali té druhé. Přitom často ona domnělá pomoc může být to, že třeba místní zemědělec prodá oné druhé straně rýži nebo fazole.
V Kolumbii dál zuří občanský konflikt, který se tamní vláda léta zdráhá pojmenovat občanskou válkou, protože by tím uznala její strany a dala by povstalcům válečný statut. Kolumbie je nádherná země se skvělými lidmi, ale dodnes v ní mají zbraně často větší váhu než politické argumenty a oponenti nebývají zatýkáni a vězněni, ale rovnou likvidováni. V této souvislosti jsem už v minulých deníčcích často psal, že zahraničí (a naše země je v tom velkým příkladem) často poukazuje na porušování svobod a demokracie v zemích, jako je Kuba. Málokdo se ale angažuje a odhodlává k pomoci zemím, jejíž obyvatelé jsou na tom mnohdy několikanásobně hůř. Jako právě v Kolumbii.
Vláda v Bogotě se proto s nadějí upíná stále víc ke Spojeným státům, které považuje za jediného spojence a ochránce. (A naopak, Spojené státy mají v kolumbijské pravicové vládě, jediné v Jižní Americe, jediného věrného, spolehlivého a bezpodmínečného spojence.)
Plodem spojenectví USA – Kolumbie je i nejnovější dohoda mezi oběma zeměmi, která Spojeným státům umožňuje využívat pěti kolumbijských vojenských základen, a jak také vyšlo najevo, i sedmi mezinárodních letišť v zemi. Smlouva vyvolala velké obavy v části Jižní Ameriky, především ve Venezuele, Bolívii, Ekvádoru, ale i Brazílii (i když tamní prezident Lula nakonec své výhrady zmírnil). Pro Latinskou Ameriku je téma přítomnosti amerických vojáků a vojenských zařízení v Kolumbii asi tak stejně choulostivé, jako bylo pro Evropu a Rusko téma amerického systému protiraketové obrany ve střední Evropě. Kolumbijská vláda se ale přitom cítí natolik silná a suverénní, že si dovolila uzavřít onu smlouvu, aniž by ji třeba schválil Senát, jak to stanoví kolumbijská ústava. Něco takového by bylo v Česku nebo v Polsku těžko představitelné. Americko-kolumbijská smlouva dává přitom americkým vojákům mnohem větší pravomoci. Například mohou vstupovat a využívat i další zařízení a objekty, pokud to bude potřeba v rámci jejich operační činnosti. Misí amerického vojenského letectva se navíc mohou účastnit i další osoby, jak Kolumbijci, tak občané třetích zemí.
Podle opozice podepsala kolumbijská vláda okupační dohodu. Bogota ale tvrdí, že spolupráce s americkou armádou je potřebná pro boj proti narkoobchodu a ilegálním ozbrojeným organizacím. Přitom je ale sama kolumbijská vláda už dlouho v hledáčku Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Jeho vyšetřovatelé se zabývají tím, nakolik násilí paramilitares kryje nebo se na něm přímo podílí. Pod bojem proti ozbrojeným organizacím se v Kolumbii často skrývá mnohé.
