Jednou ze zemí, o které se u nás moc často nepíše, je určitě Uruguay. Země dvojnásobného mistra světa ve fotbale, která se jako poslední kvalifikovala i na příští mistrovství v Jižní Africe, se dostává nejčastěji na stránky českých novin a do médií především právě v souvislosti s fotbalem. V uplynulém týdnu přitáhla ale pozornost také volbou nového prezidenta.
Tím se 1. března stane kandidát Široké fronty (FA) José „Pepe“ Mujica, který je hned z několika pohledů výjimečný. Ve svých čtyřiasedmdesáti letech bude nejstarším prezidentem v dějinách země a také nejstarším prezidentem celého regionu v současnosti. Prezidentem se stane také coby bývalý aktivní partyzán někdejší městské guerilly Tupamaros, nikoli však prvním, protože ve stejném hnutí působil i jeho prezidentský předchůdce Tabaré Vázquez. Mujica byl ale mnohem aktivnější a v sedmdesátých a osmdesátých letech si také odseděl 14 let v uruguayských žalářích.
Co ale volba nového prezidenta potvrzuje, je skutečnost, že jihoamerický obrat k levici nebyl jen krátkodobou a přechodnou záležitostí. Ve všech významných zemích regionu už tak levicový prezident buď vládne nejmíň druhé období, nebo předal funkci nástupci ze stejného hnutí. Svůj druhý mandát dokončuje v Brazílii Luiz Inácio Lula da Silva, v Argentině je po Néstoru Kirchnerovi v nejvyšší funkci jeho manželka Cristina Fernández, v Chile je po Richardu Lagosovi Michelle Bachelet, která už svůj mandát rovněž dokončuje, a teď je druhý levicový prezident i v Uruguayi. Mimochodem ten odstupující, Tabaré Vázquez, byl vůbec prvním levicovým prezidentem v dějinách země od roku 1830. A to tady uvádím jen země, kde je u moci takzvaná umírněná levice. Jiný je případ radikální levice ve Venezuele, Bolívii či Ekvádoru.
Přitažlivá levice
Uruguay, Chile a Brazílie mají v současnosti mnoho společného. Jejich prezidenti končí svůj mandát v ovzduší ohromné podpory veřejnosti. Politiku Tabaré Vázqueze dál schvaluje přes 70 % voličů, Michelle Bachelet v Chile se těší podpoře dokonce až 80 % a podobně úspěšný je i Lula v Brazílii. Ani Lula ani Bachelet přitom už nemohou znovu kandidovat a není jisté, zda se jejich podpora bude automaticky transformovat v podporu kandidátů jejich hnutí. V Chile bude první kolo prezidentských voleb už tento měsíc, v Brazílii za rok.
Co ale dělá stávající levicové prezidenty v této části světa tak úspěšné? Experti se shodují, že je to kombinace makroekonomické stability a boje proti chudobě. Jde o demokratické, umírněně levicové vlády, které ale současně prosazují hospodářství volného trhu. Konkrétně v Uruguayi během odstupující vlády Tabarého Vázqueze se zvýšil hrubý národní důchod o 35,4 %, snížil se veřejný dluh a o 100 % se zvýšil vývoz. To vše umožnilo snížení nezaměstnanosti ze 13 na 7 %, růst platů o 30 % a významné snížení chudoby. Proto se obliba současné levicové vlády v zemi jeví jako naprosto pochopitelná a logická.
Proč se tedy stejným směrem neubírají i ty země kontinentu, kde naopak převládly radikální proudy (Chávez, Morales, Correa), mohou se ptát někteří. Podle mého soudu tkví odpověď v tom, že každá země, byť to běžný Středoevropan může těžko rozlišit, je jiná. Každá země má jiné podmínky a jiné potřeby. Proto nelze ani mluvit o jediném vhodném modelu, který by se dal aplikovat do všech zemí regionu. Co se ukázalo jako vhodné pro Brazílii, nemusí fungovat ve Venezuele. Bolívijští indiánští zemědělci mají jiné požadavky než střední vrstva Chilanů. Jiné jsou i zdroje národního bohatství a příjmů v každé zemi (ropa, zemní plyn, měď, káva, technologie,…), a proto každá země uplatňuje jiné metody a jiné politiky spravování, kontroly a rozdělování těchto zdrojů. A pozitivní pro celý region je skutečnost, že jihoamerické země si navzájem rozumějí a respektují se. Například pro Lulu je Chávez partnerem i přesto, že nesdílí všechny jeho kroky. Navzájem se ale respektují a jeden druhému jsou si přínosem. Lze říci, že kontinent nejen že se v minulém desetiletí obrátil doleva, ale také, že se sjednocuje. I když ta jednotná podoba může mít různé formy. Volba Pepeho Mujiky v Uruguayi není překvapením a je logickou součástí současného procesu v Latinské Americe.
- Sídlo uruguayského prezidenta zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/779/77884.jpg
- Vaclav Klaus a Luiz Inacio Lula da Silva autor: Filip Kanda, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1267/126623.jpg
- Evo Morales autor: ČT24, zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/22/2171.jpg
