Filip Kanda strana 3 z 5

Hospodářská krize, která se ještě podle podzimních prohlášení českých vládních představitelů měla naší zemi vyhnout, udeřila naplno. Od začátku roku prakticky neuplynul jediný den, kdybychom nečetli, že ten či onen (většinou průmyslový) podnik v ČR propouští stovky, případně tisíce svých zaměstnanců.

Vyhublý, bledý, ale s úsměvem ve tváři a štěstím v očích se vrátil na svobodu bývalý guvernér kolumbijského departmentu Meta Alan Jara. Sedm let a sedm měsíců strávil v zajetí povstalců Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC)! Doma ho čekal ještě vánoční stromeček a dárky ze všech těch let, co přežíval v pralese. "Slyšel jsem vyrůstat mého syna", řekl s poděkováním tvůrcům rozhlasových programů, které se v Kolumbii zaměřují na vysílání vzkazů rodin a přátel rukojmích.

Evropská unie a Česká republika, jako její současná předsednická země si nechaly utéct jednu velkou příležitost. Ale ještě je čas chybu napravit. Kolikrát jsme v minulosti slyšeli, že Evropská unie a hlavně Česká republika má mezi svými hlavními zahraničněpolitickými prioritami podporu Ukrajiny v jejím přibližování se k demokratické Evropě. Během oranžové revoluce a po ní Praha (slovně a diplomaticky) podporovala ukrajinské proevropské proudy (Juščenko, Tymošenková) před proudy proruskými (Janukovyč). Ukrajina (pokud v ní proevropský proud skutečně převáží) bude chtít jednou rozšířit Evropskou unii a demokratický svět ji v tom hodlá podporovat. České republice stejně jako Spojeným státům jde hlavně o to, dostat ji z vlivu Moskvy (stejně jako v případě některých dalších bývalých sovětských republik, nejvíc Gruzie).

"Slovensko má euro, ale nemá plyn" - i takové narážky jsem slyšel ve dnech, co přetrvávaly problémy s dodávkami ruského plynu kvůli sporu mezi Moskvou a Kyjevem. Teď se zdá, že situace už se opravdu vrací k normálu. Málo se ale ví o tom, že ještě v době horečných jednání politiků se do památné rezidence českého premiéra a nyní i předsedy Rady Evropy, Kramářovy vily, vkradl i Fidel Castro, historický vůdce kubánské revoluce. A protože už je sám jednou nohou na onom světě, učinil tak ve změněné identitě. Převtělil se do podoby autora těchto řádků…! Přesto byl ale odhalen. Prozradila ho jeho nenapodobitelná gesta. A proč vlastně do Prahy přijel? Přišel nabízet teplo z Kuby.

(volné pokračování deníčku z minulého týdne)Při srovnávání úspěchů a nezdarů padesáti let kubánské revoluce se často zmiňuje jeden údaj: Průměrný Kubánec si za měsíc vydělá v přepočtu kolem 15 dolarů. Nelze se pak neptat: Jak s tím dokáže žít?

Počátkem roku oslavila kubánská revoluce už 50 let své existence. Jen 90 mil od břehů Spojených států, kde se za tu dobu vystřídalo 10 amerických prezidentů, dál třímají moc ve svých rukou (a v rukou lidu…?) bratři Castrové. Když před devatenácti lety  v Evropě padala železná opona, kdekdo očekával, že Castrův režim má už své dny také spočítány. Přesto, kubánská revoluce je dál světovým pojmem a symbolem. Ačkoli ne stejným pro všechny. Zatímco pro jedny je synonymem hrdinného boje za národní suverenitu, nezávislost, sociální vymoženosti a proti imperialismu, pro druhé je synonymem útlaku, porušování lidských práv a svobod a hospodářské zaostalosti.

… i když jsem tam letos nemohl být. V minulosti jsem jich tam prožil několik a byly to ty nejlepší. To hlavní v Cali ale přichází každý rok až 25. prosince. Ten den začíná La Feria de Cali, téměř týdenní festival radosti, muziky, tance a dalšího veselí. V oněch dnech se v Cali, a tím i na celém světě, tančí ta nejlepší salsa přímo v ulicích. Konají se slavnostní průvody na koních, průvody alegorických vozů a tanečních souborů, koncerty v luxusních klubech i pod širým nebem, začíná také sezóna býčích zápasů. Vše končí až nocí z 30. na 31. prosince. Ale o Ferii napíšu zase někdy příště, až jiný rok, kdy se na ní zase vypravím. Pro tentokrát se alespoň s čtenáři blogu podělím o několik fotek z vánočního osvětlení v Cali.

Češi už to začali Evropě sladit. Visí tu málo evropských vlajek. Švejk se zase probudil…Není to nic nového, někteří "sladili" vždy, protože evropská vlajka na Pražském hradě nevlála nikdy po dobu, co je Václav Klaus prezidentem. A před jeho vstupem do úřadu taky ne, to jsme ale ještě nebyli členskou zemí. Chodím na Hrad dost často a vždy jsem o tom s podivenými zahraničními návštěvníky hovořil. Až v posledních dnech se ale téma vlajky dostalo na skutečně mezinárodní úroveň. A je to dobře.

Je to jako z románu slavného Gabriela Garcíi Márqueze. A stalo se to opět v Kolumbii. Ale není to román, jde o pravdivý příběh - vyprávění o chudém zemědělci, který nejprve viděl jediné východisko z života v trvalé bídě ve vstupu k ozbrojeným partyzánům FARC. Pak po léta bojoval se zbraní v ruce v kolumbijských horách, nakonec se stal hodným, dezertoval, odevzdal se vojenským jednotkám a ještě přitom pomohl na svobodu mnohaletému rukojmímu. Dnes začíná svůj zcela nový a blahobytný život v zahraničí. Zní to celé jako sen.

Indie je skutečně neuvěřitelná. Kdo ji na vlastní kůži nezažil, nemůže pochopit…"latinské oči" tedy dnes z tohoto rozporuplného subkontinentu.Ještě se sem vrátím. Rád bych tuto obrovskou zemi totiž poznal nejen jako reportér z teroristických útoků v Bombaji, ale i jako běžný návštěvník. Je tu jistě hodně co vidět, poznat, zažít, vytrpět… Nám, zahraničním reportérům, naše nekonečná, leč mimořádně obohacující práce na místě (natáčení reportáží, permanentní hon za získáváním informací, odesílání reportáží, živé vstupy, organizace rozhovorů, přesunů, plánování apod.) většinou nedovolí poznat další tváře země, než jen ten aspekt, či konkrétní událost, na kterou se soustředíme. Jsou to většinou jen prchavé chvilky, kdy se od naší práce odpoutáme a vstřebáváme další vjemy. Někdy toho ale i za těch pár minut může být až příliš.

Konečně se to Rusům podařilo. Poprvé od konce studené války je jejich těžká vojenská technika znovu nedaleko amerických břehů. Bývalý Sovětský svaz měl ve svých časech velmi blízko k některým zemím Latinské Ameriky. Kromě Castrovy Kuby a sandinistické Nikaraguy rozvíjel čilé vztahy i s dalšími zeměmi regionu. Pak Moskva ale své pozice vyklidila. Teď, 20 let po konci studené války, se vrací. Slovy ruského ministerstva zahraničí: "Vracíme se do Latinské Ameriky, abychom v ní zůstali navždy".

Stále častější jsou v Kolumbii případy, kdy nějaký pouliční prodavač, nezaměstnaný či bezdomovec jednoho dne zmizí z míst, kde ho ostatní spoluobčané většinou vídali. Později se pak jeho tělo objeví na druhém konci země, kde ho vládní vojsko ukáže jako partyzána z FARC, usmrceného v ozbrojeném odporu.

"Říká se správně, že Spojené státy dosáhly vždy úspěchu, když jejich předáci porozuměli charakteru změn ve světě. Nemám pochyb o tom, že Barack Obama je právě takovým typem prezidenta. Je si vědom toho, že s politikou minulosti jeho země už nemůže aspirovat na udržení hegemonie v uspořádání národů, které spolupracují ve všeobecném zájmu v éře globalizace". Tato slova pronesl na adresu zvoleného prezidenta USA Diego López Garrido, španělský státní sekretář pro EU, člověk, který byl v září na návštěvě Prahy, a s kterým jsem také mohl natáčet rozhovor pro Českou televizi. Už tehdy mě zaujal svými neobyčejně uspořádanými a pragmatickými názory na budoucnost EU. Proto si od té doby vyhledávám i jeho další prohlášení a názory. A rád bych se s nimi tentokrát podělil i s mými čtenáři tohoto blogu.

"Zvolení Baracka Obamy je ukázkou toho, že epochální změna, která se začala rodit od jihu amerického kontinentu, by teď mohla klepat na dveře Spojených států." Slova venezuelského prezidenta Huga Cháveze, kterými vítal americkou volbu, asi nepřekvapí, i když je třeba je chápat s jistou, pro Chávezovy výroky typickou, nadsázkou. Nicméně pro současnou situaci jsou víc než charakteristická. Během předchozích osmi let vlády George W. Bushe se země Latinské Ameriky výrazně přiklonily k levicovým vládám, na čemž měl dosluhující americký prezident a jeho politika svůj velký podíl. Pro většinu zemí na jih od Spojených států teď volba Obamy prezidentem s sebou nese naději na lepší budoucnost.

Něco takového podle všeho nehrozí. "Pas de panique!" Nicméně kolumbijská emigrace do země galského kohouta by v příštím období mohla být velice zajímavá. Svůj nový život by tam mohla začít řada bývalých drsných partyzánů z levicových Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC). Alespoň tedy, pokud přistoupí na novou nabídku kolumbijské vlády prezidenta Uribeho: složit zbraň, dezertovat a pomoci přitom na svobodu nějakému rukojmímu. Přesně tak to v uplynulém týdnu udělal "Isaza", 28letý jednooký partyzán, který se po útěku od guerilly odevzdal kolumbijským úřadům a ještě přitom pomohl na svobodu dnes 62letému bývalému poslanci Kongresu Óscarovi Tuliovi Lizcanovi. Ten si prožil v zajetí 8 let! A po Ingrid Betancourtové byl už druhou velkou rybou v rukách FARC, která se letos dostala na svobodu.

…alespoň tak to vidí Vatikán. Stalo se to minulý týden ve španělské Seville. Na svět tam přišlo mimino ze zkumavky z předem vybraného embrya. Starší bratr novorozence trpí těžkou anémií a přežívá jen díky neustálým transfúzím krve. Teď mu jeho mladší bratr bude moct zachránit život! Ale podle Vatikánu je to všechno hřích…

Jsou to už dva roky, co se v kolumbijské televizi vysílala dosud nejúspěšnější tamní telenovela "Bez ňader není ráje" (Sin tetas no hay paraíso). Připoutala k sobě zatím největší počet diváků a krátce poté ji mohli vidět i diváci v dalších zemích (do Česka asi jen tak nedorazí, zatím se tu stále omílá 8 let stará "Ošklivka Betty", "Betty, la fea", i když už je z ní dnes Katka). Především ale ukázala přitažlivost světa narkoobchodu pro mladé Kolumbijce, konfrontovanou s drsnou realitou, a jejich zcela přirozenou touhu po rychlém zbohatnutí a atraktivním příjemném životě namísto každodenního a především ekonomického strádání.

Vatikán se chce stát prvním státem světa s nulovými emisemi skleníkových plynů. Papež Benedikt XVI. už nechal na střechu svého auditoria montovat solární panely, které kompletně zajistí energii pro jeho přijímací místnosti. "Obdivuhodné! Vatikán jde zase příkladem", řeknou si jedni. Kdyby to tak dělali všichni…

Lahodný zvuk mé kytary chce při ranním probouzenízpívat svou radost mé mexické zemi.Tak začíná (v překladu ze španělštiny) první verš slavné písně Mexiko krásné a milované (México lindo y querido). Složil ji už dávno skladatel Chucho Monje a proslavil legendární zpěvák Jorge Negrete. Dnes se o ní často mluví jako o neoficiální mexické hymně. Dál se v ní zpívá:Mexiko krásné a milované,pokud zemřu daleko odsud, ať řeknou, že jen spím, a ať mě přinesou sem. Ať mě pohřbí tady v horách, v háji agáve,a ať mě zasype tato půda, která je kolébkou pravých mužů.

Bylo to hledání kompromisů mezi dvěma premiéry rozdílného myšlení. "Nalezli jsme ale shodu prakticky ve všem" prohlásil český premiér Mirek Topolánek po jednání se svým španělským protějškem Josém Luisem Rodríguezem Zapaterem. A jde o shodu velice podstatnou. Obě země se budou potřebovat. Česko totiž přebírá předsednictví v Evropské unii 1. ledna 2009 a Španělsko 1. ledna 2010 jen půl roku poté, co Česko skončí. Co to znamená? Mnohé z projektů, které chce Česká republika prosadit, musejí dokončit další předsednické země, tedy nejprve Švédsko a pak Španělsko. A také mnohé projekty, které chce prosadit či dokončit Španělsko, už zase musí nastartovat Česko. To vše jsme se ve zprávách dozvěděli.

Už za pár měsíců, pravděpodobně v listopadu a v prosinci, bude Karibské moře dějištěm bezprecedentního vojenského cvičení. U břehů Jižní Ameriky, ale také v blízkosti břehů Spojených států, budou spolu provádět vojenské manévry dvě země, jejichž vztahy s Washingtonem se v poslední době výrazně zhoršily: Venezuela a Rusko. Moskva hodlá na společné cvičení vyslat svůj jaderný křižník "Petr Veliký", protiponorkovou fregatu "Admirál Čabaněnko", jedno záchranné plavidlo a jednu plovoucí obří cisternu. Do oblasti se navíc z Ruska přesune i několik bojových stíhacích letounů a zhruba tisícovka vojáků. Oznámení manévrů experti a analytici mezinárodního dění ihned interpretovali jako odvetu za vyslání amerických válečných lodí s humanitární pomocí do gruzínského přístavu Poti. Mluví se o dalším kole studené války.

Nejprve to byl Fay, pak Gustav a teď tropická bouře Hanna. Letošní sezona hurikánů v Karibiku je nesmlouvavá. Jen na Haiti už se počítají mrtví na stovky a tamní prezident René Préval se obává, že Hanna by mohla způsobit větší škody než tropická bouře Jeanne, která v roce 2004 zabila 3 tisíce Haiťanů.

Být blízkým spojencem Spojených států ještě neznamená být v bezpečí a mít vyhráno. Zvlášť pokud jde o malou a nepříliš vlivnou zemi jako je Gruzie. Ta se o tom přesvědčila právě v uplynulém týdnu po dobrodružné invazi do separatistické proruské Jižní Osetie a následné porážce od ruských vojsk. Mohl si snad gruzínský prezident Saakašvili ještě 8. srpna myslet, že si to velký medvěd Rusko nechá líbit? Mohl se do takového dobrodružství pustit, aniž by to předem konzultoval se svým největším spojencem?

Eva Moralese, prvního indiánského prezidenta Bolívie není třeba zdlouhavě představovat. Levicový politik se, podobně jako Hugo Chávez ve Venezuele, snaží o výrazné sociální reformy a přerozdělování národního bohatství ve prospěch velké většiny chudých obyvatel. Užívá si proto i jejich velké a oddané podpory. Čelí ale také kritice a útokům ze strany těch bohatších vrstev, především z provincií ve východních oblastech země. Teď se pod Evem Moralesem pořádně houpe křeslo. Už tuto neděli hraje o vše.