Češi už to začali Evropě sladit. Visí tu málo evropských vlajek. Švejk se zase probudil…Není to nic nového, někteří "sladili" vždy, protože evropská vlajka na Pražském hradě nevlála nikdy po dobu, co je Václav Klaus prezidentem. A před jeho vstupem do úřadu taky ne, to jsme ale ještě nebyli členskou zemí. Chodím na Hrad dost často a vždy jsem o tom s podivenými zahraničními návštěvníky hovořil. Až v posledních dnech se ale téma vlajky dostalo na skutečně mezinárodní úroveň. A je to dobře.
Latinské oči Filipa Kandy: O vlajkách a Švejkových dětech
Zároveň ale vychází najevo i zajímavý úkaz. Jakoby kritika (nebo jen postesk Sarkozyho a Barrosa) zvenku mnohé Čechy stmelila. Euroskeptiky s některými z těch, co v referendu před pěti lety pro integraci do EU hlasovali. Najednou si rozumějí. Alespoň jsem ten dojem pocítil ze zpravodajství tohoto týdne. Co si to ten hyperaktivní Sarkozy dovoluje? Chce být všude vidět, chtěl nás připravit o předsednictví a teď nás ještě kárá za vlajky! Český Švejkův odpor k domnělým „povinnostem“ začíná znovu převládat dokonce nad souhlasem a sdílením společných evropských hodnot.
Pan prezident Václav Klaus vysvětlil nechuť Čechů k vlajkám slovy, kterým jistě mnozí rozumí: „Dlouho jsme žili v zemi, kde bylo povinné vyvěšovat určité vlajky, a jsme na to velmi citliví“. Zato je pan prezident ale málo citlivý k tak velkým rozdílům, jaké obě historická období představují. Nebo to jen hraje? Copak není ZÁSADNÍ rozdíl v tom, že ony vlajky, o kterých Klaus mluví, nám byly vnuceny proti vůli většiny totalitní mocí a vojenskou okupací, a že o vstupu do Evropské unie jsme rozhodli demokraticky v referendu? A Klausův mluvčí Radim Ochvat zase „nevidí důvod, proč bychom měli měnit historické tradice“. Není tím důvodem třeba právě náš vstup do EU?
Postoj Hradu nepřekvapuje. Jak známo, evropská vlajka tam nevisela nikdy. Smutnější by ale bylo, kdyby i v ostatních teď převážil švejkovský preventivní odpor obecně nad hrdostí a radostí z toho, že cestujeme po Evropě bez pasu a že se nám na tomto kontinentu otevřely možnosti, jako nikdy předtím.
Kubánská delegace v Praze
K jedné přelomové události mezitím došlo v Latinské Americe za nepatrného zájmu českých médií. Do latinskoamerického politického uskupení Skupina Río formálně vstoupila Kuba. Skupina Río (Grupo de Río) sdružuje 23 zemí Latinské Ameriky a Karibské oblasti. Její význam v posledních letech mimořádně vzrůstá, a to na úkor Organizace amerických států (OEA). Ve Skupině Río ale nejsou Spojené státy, v OEA chybí zase právě Kuba. Přijetí Kuby do Skupiny Río podle expertů ukazuje na rostoucí nezávislost zemí kontinentu vůči Spojeným státům. A je to vůbec poprvé, co komunistická Kuba vstupuje do nějaké kontinentální integrační skupiny od jejího vyloučení z OEA v roce 1962! Kubánskou delegaci tak můžeme na jaře očekávat i v Praze. Česká republika, která bude v té době předsedat Evropské unii, totiž bude hostit důležitý summit mezi sedmadvacítkou a právě Skupinou Río.
A kdo ví, jestli do té doby ještě nedojde i k tolik očekávané kubánsko-americké schůzce. Já bych řekl, že ano. Kubánský prezident Raúl Castro už podruhé za poslední měsíc oznámil, že je odhodlán sejít se se zvoleným americkým prezidentem Barackem Obamou. I on už možnost takové schůzky připustil. Spekuluje se už o místě jejího konání. Podle všeho by to mělo být místo neutrální. Za takové Havana považuje třeba i americkou vojenskou základnu Guantánamo na Kubě.
A konečně svůj názor na Baracka Obamu postupně upravuje i nejvyšší ideolog a veterán kubánské revoluce Fidel Castro. Zatímco ještě před měsícem pochyboval o Obamových schopnostech měnit zažité věci, teď už říká, že by se s ním určitě dalo hovořit.