Evropská unie a Česká republika, jako její současná předsednická země si nechaly utéct jednu velkou příležitost. Ale ještě je čas chybu napravit. Kolikrát jsme v minulosti slyšeli, že Evropská unie a hlavně Česká republika má mezi svými hlavními zahraničněpolitickými prioritami podporu Ukrajiny v jejím přibližování se k demokratické Evropě. Během oranžové revoluce a po ní Praha (slovně a diplomaticky) podporovala ukrajinské proevropské proudy (Juščenko, Tymošenková) před proudy proruskými (Janukovyč). Ukrajina (pokud v ní proevropský proud skutečně převáží) bude chtít jednou rozšířit Evropskou unii a demokratický svět ji v tom hodlá podporovat. České republice stejně jako Spojeným státům jde hlavně o to, dostat ji z vlivu Moskvy (stejně jako v případě některých dalších bývalých sovětských republik, nejvíc Gruzie).
…tak jí pomožme s plynem, pomůžeme i sobě
V minulých týdnech tzv. „plynové krize“ jsme přitom mohli přejít od slov k činům a podpořit Ukrajinu také reálně a ne jen ve zvučných prohlášeních. Jak? Jádrem rusko-ukrajinského sporu jsou přece nové smlouvy a ceny ruského plynu. Rusko nechtělo na Ukrajinu doplácet donekonečna a rozhodlo se skoncovat s dříve zavedenými preferenčními cenami plynu pro Ukrajinu. Kyjev má od letošního 1. ledna platit plné tržní ceny, tedy víc než dvakrát tolik než platil dosud. Rusko na to samozřejmě má plné právo. Na Ukrajině se ale znovu začíná probouzet živá diskuse mezi tamními politiky o tom, zda dojednaná smlouva s Moskvou není pro Kyjev příliš nevýhodná. A jak se dalo čekat, problémy s dodávkami se tento týden objevily znovu. A mohou opět nastat kdykoli v budoucnu.
Proč jsme tedy my, jako předsednická země EU, která se tolik chválí, jak řešení situace zvládá, a které tolik jde o Ukrajinu, proč jsme tedy nenavrhli, že by Ukrajině s placením navýšených cen za plyn Evropská unie určitou měrou pomohla? Prostě platila část toho cenového navýšení? Ano, je pravda, že by to rozpočet EU či jednotlivých zemí trochu zatížilo. Ale neztratila EU a některé její země výpadkem dodávek plynu už teď víc? Například na Slovensku odhadují průmyslové a další ztráty v důsledku plynové krize na 100 tisíc eur denně! A podle toho, jak se tam teď věci mají, nejspíš sníží roční HDP až o 1,5 %! Ani Bulharsko na tom nebude o moc líp. Krize se přitom mohou kdykoli opakovat. Česko sice zatím má zásoby a jiné zdroje, ale také se dost bálo a ještě bojí. A další obrovské náklady by stál nový alternativní plynovod Nabucco z kaspické oblasti. Zatím se mluví o částce asi 8 miliard eur, ale zdaleka není jasné, kdo by projekt financoval. Pokud by všechno šlo dobře, mohl by se otevřít v roce 2015. Do té doby ještě může přijít několik „plynových krizí“. Takže pokud Česku skutečně jde o Ukrajinu tak, jak říká, asi by mělo konkrétní návrh pomoci (její konkrétní podoba, její výše, doba, a případně, co za to, by byly předmětem konkrétní dohody) předložit. Finančně by se vyplatil. A v neposlední řadě by dalším kladem pomoci Ukrajině byl zisk politický. Posílili bychom tím její proevropské kruhy. A o to nám přeci jde. Prohlašujeme to už dlouho. Mnozí Ukrajinci by si asi uvědomili, že spojenectví s Evropou s sebou skutečně přináší hmatatelný prospěch.
A teď ještě Latinské oči
Abych neošidil čtenáře čekající na pravidelný příspěvek k Latinské Americe, vybral bych jako nejdůležitější událost uplynulého týdne referendum v Bolívii. Díky jeho výsledkům se současný první indiánský prezident, Evo Morales, v prosinci bude moci ucházet o druhý pětiletý mandát v řadě. Bolívijci totiž v referendu podpořili návrh nové ústavy, která znovuzvolení umožňuje. Lze tedy říci, že si levicový prezident zase o trochu víc upevnil své postavení v zemi, a že i jiný levicový prezident v regionu, venezuelský Hugo Chávez, by mohl v budoucnu dál se spojenectvím s Bolívií počítat. A ten mimo jiné svolal i ve své zemi další referendum. Na 15. února. I v něm chce prosadit možnost své opětovné kandidatury v roce 2013. Pokud by se mu to podařilo, mohl by se v prezidentském úřadě usídlit celkem na plných 20 let! A přitom, jednou už se v referendu o změnu ústavy pokoušel. Před 14 měsíci mu ale návrh těsně neprošel. Nevzdává se a chce to teď zkusit znovu. A nakonec, proč ne, když i demokratická Evropa chce správně po Irech, aby i oni své referendum o Lisabonské smlouvě zopakovali?
