Něco takového podle všeho nehrozí. "Pas de panique!" Nicméně kolumbijská emigrace do země galského kohouta by v příštím období mohla být velice zajímavá. Svůj nový život by tam mohla začít řada bývalých drsných partyzánů z levicových Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC). Alespoň tedy, pokud přistoupí na novou nabídku kolumbijské vlády prezidenta Uribeho: složit zbraň, dezertovat a pomoci přitom na svobodu nějakému rukojmímu. Přesně tak to v uplynulém týdnu udělal "Isaza", 28letý jednooký partyzán, který se po útěku od guerilly odevzdal kolumbijským úřadům a ještě přitom pomohl na svobodu dnes 62letému bývalému poslanci Kongresu Óscarovi Tuliovi Lizcanovi. Ten si prožil v zajetí 8 let! A po Ingrid Betancourtové byl už druhou velkou rybou v rukách FARC, která se letos dostala na svobodu.
Přístup Francie nepřekvapuje. Po boku Kolumbie stojí už dlouhá léta. Vždy byla pro Kolumbii významným členem tzv. Skupiny přátelských zemí. Vždy doprovázela velice těsně všechny náznaky cest k vzájemnému jednání. Zájem Francie o Kolumbii se stupňoval v letech a měsících před osvobozením bývalé prezidentské kandidátky a později nejznámější rukojmí světa, Ingrid Betancourtové. Její případ byl dokonce jednou z priorit vlády prezidenta Sarkozyho. Betancourtová má i francouzské občanství a od svého osvobození, na začátku července, žije ve Francii. O návratu do Kolumbie neuvažuje.
Mnohé však může překvapit postoj kolumbijského prezidenta. Álvaro Uribe dosud vždy uplatňoval nesmiřitelný postoj k levicovým ozbrojeným skupinám. Až dosud je vždy hodlal přemoci silou. Nehovořil o nich jinak, než jako o narkoteroristech, se kterými nelze vyjednávat. Jeho vláda nakonec nikdy nepřistoupila ani na takzvanou „humanitární dohodu“ o výměně válečných zajatců, která by pomohla na svobodu desítkám prominentních rukojmích, kteří přežívají dlouhá léta v zajetí v pralese. Teď ale Uribe poprvé začíná používat ve vztahu k FARC diplomacii. Dává nabídky. Snaží se motivovat k útěku především mladé partyzány, kteří ztratili iluze o ideové náplni guerilly. Nabízí dezertérům právní odpuštění, finanční odměnu a odlet do Francie. Uribe dosud nechtěl s teroristy vyjednávat, protože, jak říkal, motivoval by tím další k opakovaní jejich činů. Teď otočil. Není vše černobílé ani tak jasné, jak se zpočátku zdálo.
Pochvala i pokárání
A není vše jasné ani jednoznačné v případném hodnocení prezidentových kroků. Na jedné straně sklízí obrovské ovace mnohých spoluobčanů za zvládání bezpečnostní situace. Skutečně - díky jeho vládě pevné ruky byla Kolumbie v posledních měsících svědkem obrovských ztrát a oslabení FARC. Dopadení muže číslo 2 Raúla Reyese, smrt historického vůdce Manuela Marulandy Véleze, osvobození Ingrid Betancourtové, Óscara Tulia Lizcana, to jsou jen ty největší z mnoha úspěchů, které si prezident Uribe letos přisuzuje ve svém boji proti FARC.
Na druhou stranu ale v uplynulém týdnu přišlo další významné pokárání prezidenta Uribeho ze strany organizace Amnesty International za porušování zásadních lidských práv a podporu, kterou nejrůznější státní instance poskytují ilegálním pravicovým polovojenským oddílům.
14. června se ozbrojenci AUC (polovojenských oddílů) vrátili do osady San José de la Turbia v provincii Nariňo. Vyvedli před místní kostel její obyvatele, oddělili muže od žen a upozornili je, že jednotky kolumbijské armády jsou blízko a spolupracují s ozbrojenci. Potom vyslovili jméno jednoho z místních: Tailor Ortiz. Když tento muž zvedl ruku, ozbrojenci řekli: „Toho zabijeme prvního.“ Zastřelili ho třemi ranami do hlavy a varovali přítomné: „Tohle je, abyste se poučili, že si s nikým nezahráváme, že to myslíme vážně. Pokaždé, kdy se sem vrátíme, dojdeme si pro někoho dalšího.“ Šokovaní obyvatelé na to ale nečekali. Téměř všechny z tamních 111 rodin San José de la Turbia opustily ve strachu o svou bezpečnost. Doteď se nevrátily.
Toto je jen jeden z desítek příkladů, které AI ve svém obvinění uvádí. „Kolumbijský prezident tvrdí, že paramilitarismus v zemi už neexistuje, ale naše důkazy dokládají opak,“ ujišťuje ředitel AI ve Španělsku Esteban Beltrán a dodává, že „kolumbijská vláda zkresluje situaci lidských práv, aby se ukázala v pozitivnějším světle“.
Podle nejrůznějších zdrojů v Kolumbii za posledních 20 let musely opustit své domovy ve strachu o vlastní život 3 až 4 milióny lidí. Počtem vnitřních uprchlíků je tak Kolumbie druhá na světě, hned za Súdánem. Jen v roce 2007 násilí vyhnalo z domovů na 305 tisíc Kolumbijců. A v první polovině roku 2008 to bylo už 270 tisíc lidí, tedy o 40 % víc než o rok dříve ve stejnou dobu.
Nehledě na ozbrojený konflikt a násilí je Kolumbie nádhernou zemí, plnou optimistických lidí, skvělé nálady, přemíry lásky, muziky, tance, kulturního vyžití a přírodního bohatství. Vždy se ve svých článcích odvolávám na slavného držitele Nobelovy ceny za literaturu, spisovatele Gabriela Garcíu Márqueze, který řekl, že „v Kolumbii se nahromadily všechny extrémy, je to země s přemírou dobra i zla, lásky i nenávisti“.
Ani bezpečnostní situace v Kolumbii není černobílá. Prezidentovi Uribemu je třeba přiznat úspěch v boji s guerillou, ale je třeba poukázat i na jisté nezvládnutí situace, ke kterým stav porušování lidských práv rozhodně patří. Nejsou tyto přehmaty důvodem pro jejich oběti, aby se osudu postavili třeba se zbraní v ruce uvnitř FARC? Potom se může stát, že jednostranné potlačování konfliktu silou bude nekonečné.
- Ozbrojenci z hnutí FARC autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/47/4662.jpg
- Álvaro Uribe autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/31/3058.jpg
- Oblasti, ve kterých působí FARC autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/296/29596.jpg
