Konečně se to Rusům podařilo. Poprvé od konce studené války je jejich těžká vojenská technika znovu nedaleko amerických břehů. Bývalý Sovětský svaz měl ve svých časech velmi blízko k některým zemím Latinské Ameriky. Kromě Castrovy Kuby a sandinistické Nikaraguy rozvíjel čilé vztahy i s dalšími zeměmi regionu. Pak Moskva ale své pozice vyklidila. Teď, 20 let po konci studené války, se vrací. Slovy ruského ministerstva zahraničí: "Vracíme se do Latinské Ameriky, abychom v ní zůstali navždy".
Geopolitika i obchod
Ostrou diplomatickou ofenzívu tento týden prováděl sám ruský prezident Dmitrij Medveděv. Navštívil Peru, Brazílii, Venezuelu a Kubu. Vojenskou ofenzívu rozpoutaly ruské námořní jednotky, i když šlo jen o společné venezuelsko-ruské vojenské cvičení. Odborníci se shodují, že jeho význam je spíš jen symbolický. Těžko si lze v dnešní době představit skutečnou ruskou vojenskou intervenci na americkém kontinentu. Vzkaz je ale jasný: „Když Spojené státy chtějí prosazovat své zájmy ve střední Evropě a jinde blízko ruských hranic, i my ukážeme, že můžeme být aktivní blízko amerických břehů,“ zní tento týden z Karibiku. A venezuelské teritoriální vody hraničí s vodami portorickými, tedy s vodami Spojených států.
Rusko využívá také pro něj příznivého geopolitického ovzduší na latinskoamerickém kontinentu. Pro dosluhující americkou vládu George Bushe nebyla Latinská Amerika prvořadým zájmem. Bush zaměstnal Spojené státy ve vzdálených válkách, zatímco Latinoameričané reagovali na svoji hospodářskou a politickou situaci jak mohli: V naprosté většině zemí si zvolili levicové či k levici inklinující a od Spojených států se odklánějící vlády. O Putinovi ani Medveděvovi se sice nedá říci, že by byli levičáky, nicméně vývoj v Latinské Americe jejich zájmům vyhovuje a tamní vlády otvírají Rusku své náruče. Proč? Chtějí snížit váhu a vliv Spojených států na kontinentu. Rčení „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ sedí jako poklice na hrnec nejvíc právě pro vztah Moskvy s Caracasem. Přesto se Rusko snaží rozptýlit jakékoli obavy z možných paralel se studenou válkou. Podle ruského viceministra zahraničí Sergeje Rjabkova nejde „o geopolitické podmínění žádného typu. Nemůžeme na manévry pohlížet zkresleným hledím dob studené války, protože to není ten případ,“ říká.
Víc se mluví o takzvané „strategické alianci“. Geopolitické a vojenské zájmy těsně sledují zájmy hospodářské a obchodní. Například pro Venezuelu se Rusko stalo mimořádně významným obchodním partnerem. Caracas už nakoupil od Moskvy zbraně a zbrojní systémy za víc než 4 miliardy dolarů. Obchodní zájmy, nové investice a impulsy v obchodní výměně proto na svém turné po Latinské Americe projednával i Medveděv.
Čína nezůstává pozadu
A pozadu nezůstává ani Čína. Summitu Organizace pro ekonomickou spolupráci v Asii a Tichomoří v peruánské Limě se zúčastnil i čínský prezident Chu Ťin-tchao. Hned poté navštívil ještě Kubu a Kostariku. Za pozornost stojí růst čínské obchodní výměny s Latinskou Amerikou. Ještě v roce 2000 to bylo 13 miliard dolarů, loni už přes 100 miliard dolarů. A cíle do budoucna jsou mnohem vyšší. Čína je stále významnějším odběratelem latinskoamerických surovin jako je ropa, minerály či sója. Do budoucna bude chtít zvýšit i svojí roli významného investora. A Latinoameričané jsou spolupráci s Čínou otevřeni. I tady vítají diverzifikaci svých obchodních vztahů a snížení závislosti na Spojených státech. Mnohým zemím se to už daří. Například 40% vývozu z Chile směřuje do asijsko-tichomořského regionu, převážně do Číny. V případě Peru je to téměř 20%. Chile byla také první neasijskou zemí, která s Čínou uzavřela smlouvu o volném obchodu (v roce 2005). Teď Čína chystá podpis stejné dohody s Peru a jedná i s Kostarikou. Své silné pozice na latinskoamerických trzích mělo kdysi i někdejší Československo. Kdy se do regionu vrátí, podobně jak to dnes dělá třeba Rusko?
