Filip Kanda strana 2 z 5

Plamen andského konfliktu znovu hoří. Kolumbijský prezident Uribe a jeho venezuelský protějšek Chávez se už zase obviňují. Venezuela navíc do sporu začleňuje Spojené státy, opět se přidává i Ekvádor. A vše mělo přitom tentokrát původ v Evropě, konkrétně ve Švédsku. Mnozí přitom znovu užívají výrazy jako "andská studená válka"… Proč?

V Latinských očích se zpravidla zabývám událostmi nějakého koutu země či oblasti Latinské Ameriky. Její název, jak známo, pojmenovává tu část Nového světa či kontinentu za Atlantikem, tedy Ameriky, na kterou v minulosti působil vliv kolonizátorů pocházejících ze zemí s románskými či postlatinskými jazyky, tedy ze Španělska, Portugalska a Francie. Jindy se také setkáváme se jménem Iberská Amerika. To se vztahuje na tu část Ameriky, kterou kolonizovali obyvatelé Iberského poloostrova. Iberská Amerika je tedy skoro totéž co Latinská Amerika, ale bez Haiti, Francouzské Guayany a několika frankofonních ostrovů v Karibiku. Jindy se objevuje také název Hispánská Amerika, a to podle španělských kolonizátorů. V té chybí ještě navíc Brazílie, kterou kolonizovali Portugalci.

Ani tento týden nepřinesl zásadní posun ve vývoji krize v Hondurasu. Moje dva předchozí blogy na toto téma mezitím rozpoutaly širokou diskusi a reakce. Znepřátelené strany ani v Hondurasu a ani v diskusích na tomto webu (nikoli však ve světě) stále nemohou najít společnou řeč. Hlavní rozpor dál tkví v tom, jak hodnotit záměr svrženého prezidenta Zelayi uskutečnit v zemi referendum o ústavních změnách, které by mu umožnily znovu kandidovat do nejvyššího úřadu. Podle opozice a honduraského kongresu Zelaya porušil ústavu tím, že referendum vyhlásil. Jeho odstranění potom podle nich nebylo státním převratem, ale zcela legálním sesazením toho, kdo porušuje zákon.

"Jsem ochoten jednat, ale ne o návratu Zelayi k moci", říká jeden a: "Jednat s Michelettim by bylo jako jednat se zločincem", říká druhý. Výroky patří Robertu Michelettimu, kterého vojenský puč ustavil prezidentem Hondurasu, a Manuelu Zelayovi, kterého naopak vojenský puč prezidentského křesla zbavil. Dva muži, dva zcela nesmiřitelné postoje. Setkání jejich delegací (ne však přímé jednání jich dvou osobně) v kostarickém San José snad ani žádný úspěch přinést nemohlo. Zelaya nadále tvrdí, že byl násilně odstaven od moci. Micheletti zase říká, že nikdo v zemi nemůže stát mimo zákon, čímž naráží na údajné protiústavní vyhlášení referenda, které celou spletitou situaci ve středoamerické zemi rozpoutalo.

Vypadá to, jako kdyby si část honduraské armády spletla dobu. Jako kdyby nebrala na vědomí, že žijeme v 21. století, že studená válka dávno skončila, a že prezidentem Spojených států je Barack Obama.Období vojenských převratů a diktatur v Latinské Americe už dávno skončilo. Sice není pravda to, co psala část tisku, totiž že jde o první převrat v Latinské Americe od konce studené války - neúspěšný pokus o vojenský puč už se odehrál v roce 2002 ve Venezuele, kde se ovšem prezident Hugo Chávez do 48 hodin vrátil k moci - přesto jsou současné události v Hondurasu ojedinělé a zcela mimo kontext doby.

"Myslím, že Chile je příkladem pro Latinskou Ameriku. Užívám Chile jako příklad, ale totéž se vztahuje i na Brazílii. Když tamní prezident Lula přebíral úřad, byl velmi odlišné politické orientace než většina Američanů. Vypracoval se skrz odborové hnutí, byl považován za krajně levicového politika, a nakonec se ukázal jako velmi praktický člověk, který i přes to, že udržoval vztahy napříč celým politickým spektrem v Latinské Americe, uvedl v život inteligentní tržní reformy, které vedly Brazílii k prosperitě. Takže, když si vezmete příklad (chilské prezidentky) Bacheletové nebo Luly, a Spojené státy s nimi mají dobré vztahy, tak to ukazuje cestu dalším zemím, kde možná demokratická tradice není tak silná, jak bychom si přáli. Můžeme spojit síly, abychom těmto zemím ukázali, že opravdu demokracie a úcta k vlastnickým právům, úcta k hospodářství založeném na tržních mechanismech, úcta k právnímu státu, že všechny tyto faktory mohou vést k větší prosperitě, a že nejde jen o součást agendy Spojených států, ale že to je inteligentní způsob, jak zvýšit prosperitu vašeho vlastního národa".

Patnáct let žádala úřady své země o povolení k vycestování. Patnáct let toužila po shledání se svým synem a jeho rodinou. Dočkala se až minulý týden. Kubánská lékařka Hilda Molina(ová) konečně po patnácti letech dorazila minulý týden do Argentiny. Na letišti Ezeiza v Buenos Aires objala svého syna, svoji snachu a své vnuky, které předtím znala jen z fotografií, a se slzami v očích děkovala všem, kdo jí cestu umožnili. A mezi těmi, komu děkovala nejvíc, byli Argentinci a hlavně jejich prezidentka Cristina Fernández de Kirchner. Podle kubánské lékařky totiž měla právě ona největší zásluhy na zprostředkování povolení k vycestování.

Bylo to nejhorší vzplanutí násilí v Peru od porážky Světlé stezky v 90. letech. Prezidenta Alana Garcíu zastihlo zrovna v procesu uplatňování Smlouvy o zóně volného obchodu se Spojenými státy. Množství mrtvých (přes 50), které incidenty z minulého víkendu za sebou nechaly, poskvrnilo obraz "hospodářského tahu" země, která v loňském roce dosáhla rekordního ekonomického růstu (9,8%). A dobré byly, i přes postupující globální finanční krizi, vyhlídky do budoucna.

Vietnam, to je Ho Či Min a Ho Či Min je Vietnam. Legendární komunista a revolucionář s dlouhým vousem v této jihovýchodoasijské zemi dohlíží úplně na vše. Vietnam je dodnes zemí s vládou jediné strany - komunistické, a kdo chce něco dokázat, musí v ní buď být, nebo s ní ve všem souhlasit. Přesto by Ho Či Min svoji zemi už asi dnes nepoznal. Proč? I přesto, že politicky je situace ve Vietnamu neměnná už po dlouhá desetiletí, ekonomicky se země odevzdala volnému trhu, zahraničním investicím, podnikání a kapitalismu. Ovšem státnímu kapitalismu. Vietnam má obchodní, ekonomické a investiční vztahy s 220 zeměmi světa, je aktivním členem Světové obchodní organizace (WTO), ASEANu, ASEMu, APECu a dalších. Na první pohled vypadá dnešní Vietnam jako velmi prosperující země s rozvinutou spotřební společností.

Ministři zahraničí evropské sedmadvacítky a zemí jihovýchodoasijského uskupení ASEAN, plus přidružení členové, si dali tento týden schůzku ve vietnamské Hanoji. O tom jsme přímo z místa s kolegou kameramanem Jiřím Venclíkem informovali v Událostech a dalších zpravodajských pořadech programu ČT24. Do tohoto deníčku je ale třeba napsat to, co se do běžných zpráv nevešlo.

Ač specialista na Latinskou Ameriku, do jihovýchodní Asie jezdím vždy velmi rád. Alespoň mi to umožní porovnat, co mají tyto dva světy společného či rozdílného. V Thajsku a Kambodži jsem už byl v minulosti čtyřikrát, včetně vysílání z přírodní a humanitární katastrofy po tsunami před téměř pěti lety. Teď mne reportážní cesta zavedla poprvé do Vietnamu.

Tento týden Praha hostila jeden z největších summitů celého českého předsednictví. Ministři zahraničí dvaceti sedmi zemí Evropské unie a dvaceti tří zemí Latinské Ameriky a Karibiku, sdružených v takzvané Skupině Rio, na něm hledali recept, jak společně ven z globální krize. Odsoudili protekcionismus, dohodli intenzivnější spolupráci a vyjádřili podporu obnovitelným zdrojům energie.

Tak nám doúřadovala jedna vláda a o tom, jak si vedla, už se popsaly stohy papírů. Jak si ale ji a její zahraniční politiku budou pamatovat v zahraničí? Pokud se zaměřím na to zahraničí, kterému se věnují Latinské oči, pak si bude Českou republiku v právě skončeném období pamatovat především jako schizofrenní dualitu mezi vládou a prezidentem. Jako dobu, kdy jedna strana usilovala o schválení Lisabonské smlouvy, a druhá o ní mluvila jako o tragickém omylu a přirovnávala fungování Evropské unie k politice bývalého Sovětského svazu. Kdy jedna strana odsuzovala Rusko za invazi do Gruzie a druhá zase z konfliktu vinila Rusko. Českou republiku si budou pamatovat jako zemi, která si chtěla zlepšit svoji reputaci během předsednictví v Evropské unii, a jejího premiéra jako muže, který, ač ztratil podporu ve své vlastní zemi, hodnotil hospodářská opatření amerického prezidenta Obamy jako „cestu do pekel“…

"Není bezpečnějšího místa před nákazou virem prasečí chřipky než váš vlastní dům", řekl Mexičanům ve čtvrtek jejich prezident Felipe Calderón a zároveň je vyzval, aby nadcházející prodloužený víkend (1. až 5. května) strávili doma spolu se svojí rodinou. Zvlášť hlavní město, jedno z největších na světě, dvacetimilionové Ciudad de México, vypadá k nepoznání. Zavřené jsou školy, divadla, kina, muzea a teď už i většina restaurací. Dokonce i fotbal se hraje na stadionech za zavřenými dveřmi. Ti, kdo musejí, vycházejí s rouškami přes ústa. Smutnější tvář tak úžasně kulturního, společenského a historického města si snad ani nelze představit.

Zdálo by se, že doby guerrillových revolucionářů typu Che Guevary, který se nerozpakuje vyrazit se zbraní v ruce do cizí země bojovat tam za lepší ideály, a dokonce položit život, jsou dávno pryč. Možná to ale není docela pravda. Jen minulý týden skončil příběh jednoho dobrodruha, který má s osudem Che Guevary mnoho podobného. A shodou okolností se vše uzavřelo také v Bolívii, v zemi, kde v roce 1967 Ernesta Guevaru dopadli a zabili.

Od dnešního večera (pátek 17. dubna) až do neděle se v karibském Trinidadu a Tobagu schází celkem 34 hlav států a zemí amerického kontinentu. Koná se 5. Summit Amerik a pro prezidenta Spojených států Baracka Obamu to bude jeho debut na podobném kontinentálním fóru. Bude to také poprvé v historii, co se takové regionální schůzky účastní jen demokraticky zvolení představitelé. Jedinou absentující zemí bude Kuba, ačkoliv její jméno uslyší šéf Bílého domu během jednání asi nejčastěji.

Vrátil se domů ve středu ráno. Po své první velké zahraniční cestě. Trvala 8 dnů a v jejím závěru neočekávaně navštívil velení amerických jednotek v Iráku a pozdravil tamní politické předáky. Pokud bychom soudili podle emotivního přijetí hodného popové hvězdy v jednotlivých zastávkách, řekli bychom, že první cesta nového amerického prezidenta Baracka Obamy byla úspěchem jeho image i obrazu jeho země. Nasadil "nový tón". Pokud bychom ale hodnotili podle konkrétních politických úspěchů, nebyla by bilance cesty zcela jasná. Ale, mohla vůbec být? Těžko.

Byla to debata mezi Evropou a Spojenými státy o regulacích kapitálových trhů a stimulačních balíčcích na oživení ekonomik? Před začátkem schůzky zemí G-20 v Londýně si to mnozí experti i pozorovatelé jednoznačně mysleli. A mnozí si to myslí i po ní. Pro skupinu prominentních ekonomů, mezi nimi i držitele Nobelovy ceny Josepha Stiglitze, ale hlavní zkouškou summitu bylo to, jak dokáže pomoci chudým. A to se, zdá se, podařilo. Alespoň podle závěrečných projevů.

"Hospodářská recese poráží vlády tří zemí východní Evropy." I takhle reagoval na pád Topolánkovy vlády zahraniční tisk. Citát patří španělskému El Paísu, který ve svých prvních reakcích - a pro nás v ČR dost nepochopitelně - přisuzuje pád vlády ekonomické situaci a hospodářské krizi. Explicitně naši zemi (a naši ekonomiku) srovnává například s Lotyšskem a Maďarskem (a jejich ekonomikami): "Nejprve to bylo Lotyšsko, pak Maďarsko a teď přišla řada na Českou republiku. Ekonomická krize působí pády vlád na východě Evropské unie v důsledku finančních turbulencí a lidových protestů." Článek dokresluje ještě působivá fotografie z Rumunska. Je na ní zachycená zničená stařena v šátku na pozadí nuzných chatrčí. Pod článkem je podepsaná zvláštní zpravodajka, která ovšem sídlí ve… Varšavě.

Papež Benedikt XVI. během své návštěvy Kamerunu navštívil také rehabilitační středisko v Yaoundé, které pečuje o tamní nemocné s AIDS. Co asi pacientům mohl říct? Tak například: "Ano, Boží synu, jak je dobře, že jsi při svém pohlavním styku nepoužil kondom a nechal se nakazit… A ty, dcero Boží," obrací se k jiné pacientce, "taky jsi dobře udělala, že jsi poslechla učení církve a kondom jsi po svém partnerovi nepožadovala. Teď tady aspoň všichni v souladu s boží vůlí zemřete, tedy odejdete k Pánu na věčnost."

"Už jsem vám opravdu přestal rozumět," říkal mi jeden španělský kolega, který čas od času zajíždí do České republiky a situaci v naší zemi se zájmem sleduje. "Posledně jste mi vysvětlovali, proč nevyvěšujete vlajky Evropské unie se stejnou náruživostí a hrdostí, jako to děláme my a naši další sousedi v západní Evropě. Celkem jsem začal chápat vaši historicky vzniklou nechuť vůči vlajkám a nařizování k jejich vyvěšování z minulosti. Tehdy jste o tom obsáhle informovali ve zpravodajských pořadech a vaši státní představitelé to přece vysvětlovali i Sarkozymu, že? Ale proč tedy teď s takovou chutí vyvěšujete tibetské vlajky? Neříkali jste přece, že vlajky moc nemusíte?"

Kubánský prezident Raúl Castro provedl největší změny ve složení vlády za celých 50 let trvání kubánské revoluce. Odvolal celkem 11 ministrů. Některé jen vyměnil a jiné ministerské úřady sloučil s dalšími. O své funkce přišli i tak prominentní osobnosti jako ministr zahraničí Felipe Pérez Roque nebo tajemník výkonného výboru Rady ministrů (v podstatě premiér) Carlos Lage.

Vyváženost českých médií? Pokud na ni pohlížíme z geografického pohledu, tak je to pouhá utopie. Představte si třeba jen, kolikrát jsme za uplynulý rok slyšeli nebo četli jména Irák a Afghánistán. A kolikrát jsme slyšeli Mexiko. Že to bylo mnohonásobně míň? A přesto: Za poslední rok v Mexiku zemřelo násilnou smrtí, v atentátech a v bojích víc lidí než v Iráku a Afghánistánu dohromady! Mrtví, o kterých se v Česku téměř neví. Oběti kruté války kolem obchodu s drogami.

Poprvé jsem se s Chávezem setkal na schodech Paláce Miraflores a náš krátký dialog zrovna živě přenášelo několik programů venezuelské televize a rozhlasu.   Bylo to na začátku roku 2003. Zemi v té době ochromovala už dvouměsíční generální stávka. Všechno tehdy začalo kvůli sporům ve státní ropné společnosti PdVsa. Chávez do ní prosazoval významnější státní vliv a zásahy. Stávka se rozšířila, situace se vyhrotila a jedním z vyjednavačů mezi oběma tábory byl bývalý americký prezident Jimmy Carter.