"Už jsem vám opravdu přestal rozumět," říkal mi jeden španělský kolega, který čas od času zajíždí do České republiky a situaci v naší zemi se zájmem sleduje. "Posledně jste mi vysvětlovali, proč nevyvěšujete vlajky Evropské unie se stejnou náruživostí a hrdostí, jako to děláme my a naši další sousedi v západní Evropě. Celkem jsem začal chápat vaši historicky vzniklou nechuť vůči vlajkám a nařizování k jejich vyvěšování z minulosti. Tehdy jste o tom obsáhle informovali ve zpravodajských pořadech a vaši státní představitelé to přece vysvětlovali i Sarkozymu, že? Ale proč tedy teď s takovou chutí vyvěšujete tibetské vlajky? Neříkali jste přece, že vlajky moc nemusíte?"
Chvíli jsem váhal, jak mu to vysvětlení přesně zformulovat. Chtěl jsem mu říct, že nám přece z důvodu našich vlastních špatných zkušeností s nesvobodou z minulosti jde o to, vyjádřit se proti nespravedlnosti, nadvládě, nesvobodě a útlaku, byť ve vzdálené zemi. Pak jsem si ale vzpomněl: A co mu řeknu, když se mě zeptá: Aha, ale proč tedy taky nevyvěšujete vlajky kurdské, dárfúrské, kašmírské nebo ty naše baskické?
A tak, než jsem něco řekl, začal on sám. „No já jsem si už dřív všiml, že váš národ se těžko ztotožňuje s nějakými kladnými hodnotami. Spíš se sjednotí na nějakých hodnotách odporu vůči něčemu, že?" A pokračoval: „Že vám jde o ten Tibet je jistě dobře, ale myslím, že vás víc spojuje odpor k Číně. Všiml jsem si toho už třeba během loňských olympijských her v Pekingu. Je to módní záležitost. Spíš už ale z módy vychází. Vždyť přeci Hillary Clintonová v Číně před pár týdny jednala zcela normálně a na prvním místě jí šlo o dobré vztahy a obchod."
Musím na to stále myslet a říkám si: Něco na tom je, že jsme (teď ale nemyslím všechny spoluobčany mé krásné země, mám na mysli podstatnou část a také to, jak nás vidí venku) vlastně tak trochu proti všem. Jsme proti Číně, protože je totalitní a komunistická. Ze stejného důvodu jsme i proti Kubě. Jsme ale i proti Evropské unii, protože nás nutí vyvěšovat vlajky a stále po nás něco chce. Hlavně se stále staráme o to, co jí budeme muset dát a jak málo z ní dostaneme (pocit, že nás neustále někdo chce oklamat a okrást, je u nás silně zakořeněný, a procento euroskeptiků, pardon eurorealistů, je u nás nejvyšší v EU, včetně mnoha členů vlády a prezidenta republiky). Jsme proti Rusku, protože s ním máme špatné historické zkušenosti. Jsme také proti Latinské Americe, protože se tam v posledních letech k moci dostaly levicové vlády. Ale jsme vlastně i proti USA: Dvě třetiny lidí jsou proti naší účasti na americkém systému protivzdušné obrany a instalaci radaru na českém území, a naším největším zájmem bylo jen zrušení amerických víz.
A s kým tedy jsme? S Tibetem, s Kosovem, Albánií, Gruzií… Pro malou zemi, jako je ČR, to nejsou zrovna silní spojenci, jakkoli tam mohou žít krásní a upřímní lidé. Vždy jsme byli v naší české kotlině dost uzavření a vždy jsme měli pocit, že všemu rozumíme nejlíp. Dokonce jsme byli tak přesvědčeni o naší síle a pevné izolaci, že jsme si mysleli, že nás ani současná světová hospodářská krize nepostihne… Ale to už je jiná kapitola.
