Poprvé jsem se s Chávezem setkal na schodech Paláce Miraflores a náš krátký dialog zrovna živě přenášelo několik programů venezuelské televize a rozhlasu. Bylo to na začátku roku 2003. Zemi v té době ochromovala už dvouměsíční generální stávka. Všechno tehdy začalo kvůli sporům ve státní ropné společnosti PdVsa. Chávez do ní prosazoval významnější státní vliv a zásahy. Stávka se rozšířila, situace se vyhrotila a jedním z vyjednavačů mezi oběma tábory byl bývalý americký prezident Jimmy Carter.
Na závěr jeho návštěvy Caracasu se s ním venezuelský prezident sešel na pracovní snídani. Žádná společná tisková konference se po jejím skončení nekonala. My, televizní reportéři, jsme pouze pořizovali záběry toho, jak se oba muži na schodech paláce loučili. Carter nastoupil do svého vozu a odjel, zatímco Chávez mu ještě kynul. Právě v tom okamžiku reportérka venezuelské státní televize s kameramanem překonala plůtek, který nás odděloval, a zamířila za prezidentem ve snaze o krátký rozhovor. Asi tři až čtyři další reportéři včetně mě jsme využili chvilkového zmatku a se svými kameramany jsme taky překonali zábrany a vydali se poklusem k prezidentovi. Prostě jsme to zkusili.
A vyšlo to. Reportérka státní televize už Chávezovi kladla otázku, prezident byl dobře naladěn a začal odpovídat. My ostatní, kteří jsme se k němu taky dokázali vloudit, jsme rovněž přiložili své mikrofony. Nešlo o žádnou řízenou tiskovou konferenci, vše bylo velmi improvizované. Využil jsem okamžiku, kdy Chávez dokončil myšlenku, a hned jsem vypálil svůj dotaz taky. „Počkej, ale kdo jsi ty? Z jaké televize,“ ptal se mě Chávez naprosto legitimně, protože já jsem otázku vypálil bez jakéhokoli vlastního představení. Nemohl jsem přeci ztrácet čas, kdokoli jiný z místních by se mezitím, než se dlouze představím, mohl zeptat dřív, než já. „Promiňte pane prezidente,“ reagoval jsem,„ nepředstavil jsem se v té rychlosti. Jsem Filip Kanda z České televize.“ „Ááh, výborně! Až z takové dálky, z České republiky, sem přicházejí novináři, kteří se o nás zajímají, a přijíždějí podpořit náš revoluční proces,“ využil Chávez situace a plynule přešel do odpovědi na mojí otázku. Většině veřejnosti neutkvěly v paměti fakta z jeho odpovědi, ale to, že Chávezův revoluční proces přijeli do Venezuely podpořit až z České republiky.
Obratný demagog i chybné interpretace
Drobná historka ilustruje Chávezovu obratnost a šikovnost, samozřejmě hraničící s demagogií. Téměř jakoukoli situaci dokáže vysvětlit po svém. Stejně tomu tak bylo i s uplynulým referendem za změnu venezuelské ústavy, která mu teď umožňuje kandidovat neomezeně znovu a znovu na prezidentskou funkci. Během kampaně sám často provolával: „Volte: Ano!, Zvolíte Cháveze!“ Zdá se, že tím oklamal i některá česká média. Například Lidové noviny psaly v titulku na první straně: S Chávezem navždy. Nebo Hospodářské noviny napsaly: Chávez je doživotním vládcem Venezuely. A to samozřejmě není pravda. Chávez tu není navždy, ani není doživotním vládcem Venezuely. O další případný prezidentský mandát (nebo mandáty) se bude muset ucházet vždy znovu a znovu v demokratických volbách. Venezuelci by si ho museli znovu zvolit. Bez vítězství ve volbách prezidentské křeslo zaručeno nemá. Pochopitelně ani tímto vítězným referendem.
Ropa
A zda si ho Venezuelci za tři roky znovu zvolí prezidentem, to bude určitě z velké části záležet na tom, jak se jim bude dařit. Prognózy pro něj dobré nejsou. Ceny ropy se drží nízko, a pokud to tak půjde dál, Chávez nebude mít peníze na své sociální programy a na splnění svých slibů. Opozice ho kritizuje za to, že přispěl k situaci, kdy je venezuelské hospodářství jednostranně zaměřené a závislé na těžbě a prodeji ropy. Na druhou stranu, podobně na tom byla země i dřív. Největší hospodářský boom v minulosti zažila v sedmdesátých letech právě v důsledku mimořádného růstu cen ropy. Tehdy také prezident Carlos Andrés Pérez (nikoli teď Chávez) znárodnil venezuelský ropný průmysl.
Paradoxy demokracie
Co lze tedy očekávat do budoucna? Po vítězství v nedělním referendu je jasné, že za 3 roky bude Hugo Chávez moci kandidovat znovu na prezidentský úřad. Pokud znovu vyhraje, mohl by v něm setrvat až dvě desetiletí! Ale co když situace (hlavně v důsledku nízkých cen ropy a krachu jeho ekonomického systému) bude pro něj nepříznivá? Co by ještě mohl zkusit? Objevují se různé dohady a spekulace. Od toho, že by například chtěl prodloužit prezidentské období až na deset let, až po takové, že by například chtěl zrušit politické strany a vládnout parlamentně jako na Kubě. To jsou ale velké spekulace, a pokud by se k něčemu takovému skutečně měl odhodlat, byla by to nejspíš jeho sebevražda. Pak by si proti sobě postavil nejen domácí opozici, ale celý svět. Dosud se ve světě stále těší podpoře, uznávají ho nejen všichni latinskoameričtí prezidenti, ale třeba i francouzský prezident Sarkozy, španělský Zapatero, ruský Medvěděv, uznání a blahopřání k vítězství v referendu přišlo i z Bílého domu…
Chávez je často ve světě označován za autoritářského vládce. Není ale diktátorem. Pro někoho to je možná paradox, ale veškerou moc, kterou kolem sebe za těch deset let soustředil, získal demokratickou cestou, v demokratických volebních procesech a referendech za dohledu mezinárodních pozorovatelů, kdy soupeři svoji porážku uznali. Všechno, co Chávez dosud udělal, se stalo proto, že mu to umožnila demokracie. Zatím.
- Hugo Chávez autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/680/67993.jpg
- Referendum ve Venezuele autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/684/68345.jpg
- Hugo Chávez a Dmitrij Medveděv autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/328/32757.jpg
