Filip Kanda strana 5 z 5

Vypadá to, jako by už došly všechny rozumné argumenty. Venezuelský prezident Hugo Chávez hrozí domácím výrobcům, že jim vyvlastní farmy, pokud budou prodávat mléko za vyšší než oficiální státní ceny. Také chystá nové referendum, ve kterém by konečně mohl získat možnost další opakované prezidentské volby. Opozice na něj na oplátku vytahuje takové věci, jako že je prý bisexuál nebo že už dva měsíce randí se supermodelkou Naomi Campbell. Tak se na to podívejme i v našem pravidelném deníčku. Aspoň to tentokrát bude trochu sexy.

Vidět Neapol a zemřít… Tato věta platí dnes možná víc než kdykoli dřív. Umírat by se ale teď chtělo spíš z pohledu na neutěšené tuny odpadu, které se válejí v ulicích tohoto pro mnohé "nejkrásnějšího města světa".

V zapleteném případu desítek rukojmích v Kolumbii se konečně zdálo, že se něco pohne. Utrpení lidí, které zadržují ozbrojení partyzáni z FARC, a jejich rodin trvá už dlouhé roky. Po celou tu dobu se v Kolumbii mluví o možnosti dojednání takzvané "humanitární dohody" na výměnu čtyřiceti pěti prominentních rukojmí za asi 500 vězněných partyzánů. A vždy tato možnost narážela na neústupnost jedné či druhé strany: FARC nebo prezidenta Uribeho.

Kdo by si při pohledu na dění v Latinské Americe před nějakými 10 – 20 – 30 lety pomyslel, že až jednou zmizí ze scény Fidel Castro, bude to právě ve chvíli, kdy levice v Latinské Americe bude vůbec nejsilnější v celé své historii? I tak lze vidět končící rok 2007 v tomto regionu. Fidel Castro předal "dočasně" otěže kubánské revoluce svému bratru Raúlovi už v červenci 2006 a na konci roku 2007 poprvé připustil, že už o návrat k vedení země nejspíš nebude usilovat. Otěže levicové revoluce v celé Latinské Americe mezitím od Castra převzal Hugo Chávez. Revoluci platí příjmy z ropy a s jejich pomocí ji také vyváží.

Šest, sedm, osm i deset let už přežívají v zajetí. Na některém místě v hloubi Kolumbie. Pravděpodobně místa svých pobytů i často nuceně mění. Jsou v moci FARC (Revolučních ozbrojených sil Kolumbie), nejsilnější a nejstarší guerrilly na kontinentu. Jsou jich desítky, těch nejznámějších z nich je 45. Jsou mezi nimi politici, policisté, armádní vojáci, jedna bývalá prezidentská kandidátka a tři Američané. Dalších jedenáct unesených poslanců městské rady v Cali povstalci letos v červnu zabili. Po pěti letech v zajetí! V Evropě o jejich osudu, kromě těch nejzasvěcenějších, celé roky prakticky nikdo nevěděl. Případ se dostává do evropských médií až v posledních měsících. Téma možné "humanitární dohody" o jejich osvobození se až v poslední době začíná výrazně internacionalizovat. Děje se tak poté, co byl prostředníkem v jednání dočasně pověřen venezuelský prezident Hugo Chávez a po něm požádán o spolupráci také francouzský prezident Nicolas Sarkozy.

Blíží se Vánoce, každoroční těžko vyhnutelný shon a nákupní horečka. A právě nákup dárků mohl být letos ohrožen. Zprávu o tom přinesla v uplynulém týdnu jedna zábavní rozhlasová stanice. Ta totiž uvedla, že peníze, které ukradl Franta Procházka, měly dorazit do bankomatů v předvánočních dnech a za ně pak Pražané měli nakupovat vánoční dárky. Teď to prý místo nich udělá Franta Procházka.

"Porážka v referendu neznamená, že se uzavřela cesta, v žádném případě, a všechny vás zvu k budování socialismu", taková byla jedna z vět, kterými venezuelský prezident Hugo Chávez reagoval na svoji nedělní prohru v referendu o ústavní reformě. "Prozatím jsme to nedokázali", řekl Chávez a použil stejný výraz "prozatím" jako po porážce jeho neúspěšného vojenského puče v roce 1992. Chávez se tedy doživotním prezidentem nestane. "Prozatím", jak říká. Jaké trumfy mu ale zbývají teď, po jeho první volební porážce za 8 let prezidentování?

Novým Fidelem Castrem se chce stát venezuelský prezident Hugo Chávez. Už ho s ním beztak leckdo srovnává. Teď by se mu mohl podobat i v tom, že by se stal doživotně volitelným prezidentem. Pomohly by mu v tom ústavní změny, které chce prosadit. V nich je právě možnost neomezeného znovuzvolení prezidentem jednou z klíčových úprav dokumentu, dál pak třeba zrušení autonomie centrální banky nebo zavedení šestihodinové pracovní doby. Venezuelané o tom všem rozhodnou první prosincovou neděli v referendu.

"Zanedlouho už se o dolaru vůbec nebude mluvit, protože padá a padá a s ním díky Bohu padne také celý americký imperialismus," prohlásil tento týden venezuelský prezident Hugo Chávez. Starosti by mu naopak měl dělat venezuelský bolívar. Na neoficiálním černém trhu v Caracasu jich totiž za jeden takový padající dolar dostanete už přes 6 tisíc!

Za devatero horami a devatero řekami byl jednou jeden král, který se dostal na trůn jednoho království, nad kterým před pěti stoletími Slunce nezapadalo. Ano, tak se samozřejmě říkalo Španělsku, které ve své době bylo největší koloniální mocností světa s državami od západního pobřeží Ameriky přes Evropu a Afriku až po východní Asii. Slunce nad ním tehdy nezapadalo. Dnes už dávno ano. A řeč je o jeho dnešním králi Juanu Carlosovi de Bourbón, kterého jmenoval v roce 1969 na sklonku diktatury sám fašista Franco, a který o uplynulém víkendu ztratil nervy.

"Je tu krásně. Ale je to sem strašně daleko." Těmito slovy hodnotil svou cestu do argentinského Buenos Aires věhlasný kolumbijský spisovatel a držitel Nobelovy ceny za literaturu Gabriel García Márquez. Bylo to už před mnoha lety, kdy přijal pozvání k účasti na jedné z bezpočtu literárních konferencí a udělování autorských cen. Do Buenos Aires se už pak nevracel. Spisovatel dlouhodobě žijící v Mexiku, největším městě světa, říkal: "V Mexiku je sice vzduch hodně znečištěný, a v Buenos Aires je krásně čistý a čerstvý od větrů z řeky La Platy, přesto se v Buenos Aires dusím. Tamní vzduch je totiž plný té ohromné vzdálenosti téměř od všech dalších částí světa."

Předpovědi v Argentině se splnily. Cristina Fernandez de Kirchner skutečně vyhrála volby s velkým náskokem (získala 45 % hlasu) a 10. prosince usedne do prezidentského křesla. Poprvé v historii tak bude mít Argentina v čele prezidentku. Potvrzuje se, že Latinská Amerika už dávno není tak machistická, jak se z jiných kontinentů zdá. Prezidentku už měli v Nikaragui a Panamě. Teď vládne v Chile, nově usedne do nejvyšší funkce i v Argentině.

Devět tisíc lahví červeného vína – zhruba tolik jich je pečlivě vyrovnaných na policích stěn restaurace Don Ernesto v Buenos Aires. Nejrůznějších sklepů, značek, chutí a samozřejmě i cen. Restaurace leží ve čtvrti Once, jedné z typických čtvrtí střední, středně vyšší, společenské vrstvy v argentinském hlavním městě. Restaurací, jako je Don Ernesto, jsou v Buenos Aires tisíce.

Je to již téměř rok, co v jihoamerickém Chile zemřel bývalý diktátor Augusto Pinochet. Proces přechodu k demokracii tam ale začal už před sedmnácti lety podobně jako v Česku. Obě země mají proto mnoho společného a často si předávají zkušenosti. Letošní Fórum 2000 navštívil i bývalý chilský prezident Ricardo Lagos. Exkluzivní rozhovor s ním pro Interview ČT24 z 10. října natočil Filip Kanda.

Ricardo Lagos v zemi svých předků. Znamená to, že bývalý chilský prezident má české předky? Že má českou krev? Znamená to, že jeho dědeček nebo pradědeček byl Čech? Ne, ani dědeček, ani pradědeček, ale strýc. Manžel jeho tety, tedy sestry jeho matky. Takže pokud jde o manžela sestry jeho matky, tak to není tak docela jeho předek. Ricardo Lagos nemá českou krev. Ale v nadpisu to zní atraktivně. Přesto Čechy (nebo tehdejší Československo) chilského prezidenta v mládí ovlivnily.

3 kontroverzní postavy, 3 top latinskoamerické události minulého týdne. Jakoby světová média přitahovaly jen ty extrémy. Latinskoamerická realita ale je a vždy byla především soubojem extrémů a kontrastů. Na Castra je upřena pozornost celého světa už půl století, na jeho ideového pokračovatele Huga Cháveze už nejmíň jedno desetiletí, a 10 let byl u moci také někdejší peruánský prezident Fujimori. Po jeho útěku do Japonska v roce 2000 na něj svět pomalu zapomínal. V minulém týdnu se ale opět výrazně připomněl.

Americký federální soud ve Washingtonu nařídil americkému banánovému velkovýrobci, firmě Chiquita, zaplatit pokutu ve výši 25 miliónů dolarů za to, že v Kolumbii platila "výpalné". Vrcholí tak proces, který se táhne už od roku 2004. Tehdy samotní zástupci Chiquity přiznali, že v letech 1997 až 2004 firma vyplácela "výpalné" v celkové výši 1.7 miliónu dolarů ilegálním pravicovým polovojenským oddílům (AUC), aby ochránila své vlastní kolumbijské i zahraniční zaměstnance.

Nessun dorma, \"Ať nikdo nespí… nad úsvitem zvítězím\". Jako ve slavné árii z Turandota, kterou on sám často zpíval tak, že vháněl posluchačům slzy do očí, mnozí nespali v Modeně a v celé Itálii onu noc na minulý čtvrtek. Velký Luciano se ale jitra už nedočkal. Nezvítězil nad úsvitem ani nad smrtí. S Pavarottim zemřel kus Itálie a světová opera přišla o jeden z největších hlasů všech dob.

"Je to země, kde je všeho přemíra. Přemíra dobra i přemíra zla. Přemíra lásky i nenávisti. Přemíra pozitiv i negativ." Takto označoval svoji zemi už před mnoha lety slavný, dnes už 80-ti letý, kolumbijský spisovatel a držitel Nobelovy ceny, Gabriel García Márquez. Kdo Kolumbii poznal, musí mu dát za pravdu. Je to země nespoutané radosti a veselí a současně také velkého utrpení. Je to země fantastických karnevalů, ohromného životního náboje, energie a dobré nálady, přírodní a lidské krásy, ale také země, kde už 44 let trvá občanský konflikt (kterému se vláda zdráhá říkat občanská válka), a kde do zajetí každoročně padnou stovky lidí. Několik desítek z nich v něm přežívá už 10 let!

Letní prázdniny jsou v plném proudu, málokterý úřad funguje. Kdo mohl, zavřel krám a odjel k moři do Chorvatska nebo aspoň k jihočeským rybníkům. Zůstali ale silniční dělníci. Pražský magistrát usoudil, že bude nejlepší rozkopat a opravovat všechny hlavní komunikace města najednou a v době, kdy jsou Pražané pryč. Místo těch ale do města přijeli zahraniční návštěvníci. Na ty se příliš nemyslelo a jejich autobusy teď bloudí mezi uzavírkami (Štefánkův most, Palackého most a nábřeží, Most barikádníků, Letenský tunel a další..).

Naposledy se ukázal na veřejnosti už víc než před rokem - 26. července 2006. Bylo to během jeho projevu u příležitosti 53. výročí zahájení kubánské revoluce. Zdál se dobře naladěn a dokonce žertoval: "K radosti našich severních sousedů nehodlám vládnout až do 100 let,“ řekl tehdy. Ještě téhož dne, později večer, se u něj projevily první komplikace zažívacího traktu. Další den se prokázalo krvácení do střev a Fidel Castro podstoupil urgentní operaci. 31. července se Kubánci dozvěděli od jeho tajemníka, že Fidel Castro ze zdravotních důvodů předává dočasně veškerou moc svému bratrovi a veliteli vojenských sil Raúlu Castrovi. Doteď se k moci nevrátil, a i když se pravděpodobně jeho zdravotní stav výrazně zlepšil, nikdo si netroufne říct, kdy by se do nejvyššího úřadu mohl vrátit.

Jako velké vítězství Latinské Ameriky přijala veřejnost někdejšího Nového světa oznámení výsledků veřejného hlasování o nových sedmi divech světa. Slavnostní ceremoniál onoho magického dne 07-07-07 sledovalo přímo na lisabonském stadionu Estadio da Luz na 50 tisíc diváků a v přímém přenosu na televizních obrazovkách milióny lidí po celém světě. Latinská Amerika má mezi sedmi vybranými monumenty hned 3 zástupce: peruánské ztracené město Inků Machu Picchu, yucatánské pyramidy Mayů Chichen Itzá a sochu Krista spasitele v brazilském Riu de Janeiro. Naopak Evropa má mezi novými sedmi divy světa jedinou pamětihodnost: římské Koloseum.

Góly jsou kořením fotbalu a právě skončené fotbalové Mistrovství Ameriky (Copa América 2007) bylo obzvlášť pikantní. Nejen kvůli rekordnímu počtu gólů, ale také pro jejich krásu – tolik typickou pro hravý fotbal Jižní Ameriky. Po loňském - příliš taktizujícím, kalkulujícím a obranném Mistrovství světa v Německu se tak fotbaloví fanoušci zase měli z čeho těšit. Ovšem ti čeští už tolik ne. Žádný český televizní kanál přímé přenosy zápasů atraktivního turnaje nepřenášel. Doufejme, že k takové chybě došlo naposledy.

Naplnily se ty nejčernější scénáře. Déle než pět let trvající únos jedenácti kolumbijských provinčních poslanců skončil tragédií. Nejsilnější ozbrojená povstalecká organizace v zemi (FARC) v uplynulém týdnu oznámila, že rukojmí zahynuli v křížové palbě při pokusu vládních vojsk o jejich vysvobození. Nejen v jedenácti rodinách v krásném kolumbijském městě Cali zavládl smutek a beznaděj. Takový konec nikdo nečekal.