Kdo by si při pohledu na dění v Latinské Americe před nějakými 10 – 20 – 30 lety pomyslel, že až jednou zmizí ze scény Fidel Castro, bude to právě ve chvíli, kdy levice v Latinské Americe bude vůbec nejsilnější v celé své historii? I tak lze vidět končící rok 2007 v tomto regionu. Fidel Castro předal "dočasně" otěže kubánské revoluce svému bratru Raúlovi už v červenci 2006 a na konci roku 2007 poprvé připustil, že už o návrat k vedení země nejspíš nebude usilovat. Otěže levicové revoluce v celé Latinské Americe mezitím od Castra převzal Hugo Chávez. Revoluci platí příjmy z ropy a s jejich pomocí ji také vyváží.
Fenomén Chávez
Hugo Chávez vstoupil do roku 2007 jako čerstvě znovuzvolený prezident Venezuely, na jeho konci ale utrpěl vůbec první volební porážku. Venezuelci rozdílem necelých dvou procent řekli Ne jeho návrhu ústavní reformy. Chávez v něm usiloval o možnost neomezeného počtu znovuzvolení prezidentem. Neuspěl.
Jeho prohra přesto žádnou výhodu opozici nepřinesla. Situace v zemi zůstává stejná. Chávezův současný prezidentský mandát vyprší až v roce 2013, a do té doby se může pokusit prosadit svoje změny znovu. Uznáním porážky přitom ukázal světu demokratický charakter svého režimu. Teď už nikdo nemůže říct, že opozice ve Venezuele se nemůže vyjádřit, nebo že se volby falšují.
Chávez také letos dokončil proces znárodnění ropného průmyslu a neprodloužil vysílací licenci soukromé televizi RCTV. Do roku 2008 vstupuje Venezuela v novém časovém pásmu a s novou měnou, takzvaným silným Bolívarem. Největší otazníky pro rok 2008 ale dál visí nad tím, jak dál naloží se svými reformními plány, a jak hluboce se venezuelská společnost ještě dál bude dělit.
Velkým spojencem Cháveze a další zemí s výrazně levicovou vládou na kontinentě je Bolívie. I tam hodlá indiánský prezident Evo Morales prosadit novou ústavu. Klíčové budou hned první týdny nového roku. Velkou otázkou je, zda se Bolívijci na návrhu shodnou nebo zda se prohloubí krize v zemi a nastanou třeba i násilné a nebezpečné střety.
A konečně, horké debaty a těžká jednání kolem návrhu nové ústavy se očekávají pro rok 2008 i v Ekvádoru. I tam se o reformu pokouší relativně nový levicový prezident Rafael Correa.
Cristina
Trochu jiná levice – evropskou terminologií řečeno umírněná levice – vládne v Argentině, Brazílii, Chile a Uruguayi. V prvních třech jmenovaných zemích už dokonce středoleví, socialističtí či bývalí odborářští prezidenti vstoupili do svého druhého období nebo předali moc svým kolegům ze stejných politických stran a hnutí (Brazílie – Lula, Chile – Lagos/Bachelet).
V Argentině usedla do nejvyššího křesla první demokraticky zvolená prezidentka žena, bývalá první dáma a žena odstupujícího prezidenta Néstora Kirchnera, Cristina Fernández. Ve volebním rozhodování u argentinských voličů těžila z úspěchů vlády jejího muže Néstora Kirchnera, který dokázal zemi vyvést z hluboké finanční a ekonomické krize. Rok 2007 tak i v Argentině potvrdil, že úspěch levicových vlád v Latinské Americe nebyl jen přechodný.
Když si experti vysvětlovali skutečnost, proč se v latinskoamerických zemích v minulém desetiletí uplatňovaly levicové vlády, většinou se shodovali v tom, že je to důsledek nespokojenosti, kterou u většiny obyvatel vyvolaly hospodářské politiky neoliberálních vlád 80. a 90. let.
Byly to politiky, které nepřinesly očekávaný ekonomický růst a zlepšeni životních podmínek pro všechny, ale jen pro malé procento společnosti. Lidé proto volili třetí cestu v naději, že jim přinese rovnoměrnější růst a spravedlivější společnost. Kdybychom se teď ptali, proč se v některých zemích levicové vlády opakují, pravděpodobně bychom si museli odpovědět, že je to proto, že své úkoly zvládly dobře. Argentina toho byla v roce 2007 příkladem.
Úspěchy v oblasti ekonomického růstu v regionu potvrzují i údaje Hospodářské komise pro Latinskou Ameriku a Karibskou oblast. Podle jejích údajů hospodářský růst pro celý region dosáhl v roce 2007 5.6%. A jak jsou na tom jednotlivé země? Panama 9.5%, Argentina 8.6%, Venezuela 8.5%, Peru 8.2%, Dominikánská republika 7.5%, Uruguay 7.5%, Kolumbie 7%…
Kolumbie
Posledně jmenovaná země, Kolumbie, je také jedinou zemí v Jižní Americe, kde je na konci roku 2007 dál u moci výrazně pravicová vláda, která je rovněž největším spojencem Spojených států v regionu. Podle pozorovatelů, znalců i běžných lidí, kteří zemi navštěvují (včetně autora) je to proto, že zemi nadále sužuje ozbrojený konflikt.
Někdejší levicové marxistické guerrilly se tam po čtyřech desetiletích odporu více či méně odklonily od svých původních ideologických předsevzetí a běžní Kolumbijci už mají ozbrojeného konfliktu dost. Existence ozbrojených povstalců a jejich násilné akce tak vlastně paradoxně mezi běžnými lidmi ospravedlňují vládu tvrdší ruky v podání prezidenta Álvara Uribeho.
Pro svět téměř zapomenutý konflikt (i když upozaděný událostmi posledních let spojenými s terorismem) je stále vážný. Partyzáni z FARC a ELN jsou ve svých oblastech nadále velmi silní a obávaní. Tvrdá ruka prezidenta Uribeho (který je v nejvyšší funkci už ve druhém volebním období) mír nepřinesla, i když dokázala v některých oblastech situaci zklidnit.
Otázkou zůstává, zda tlakový kotel pak nevybuchne s větší silou na jiných územích. Ozbrojení partyzáni nadále ovládají narkoobchod ve svých oblastech (stejně jako pravicové ilegální polovojenské síly v jejich), a mají ve své moci desítky zajatců. Otázkou do roku 2008 bude, zda se v něm konečně podaří dojednat tzv. humanitární dohoda o výměně 45 prominentních rukojmí (politiků, bývalé prezidentské kandidátky, vojáků, policistů i 3 Američanů, všech zadržovaných od 5 do 10 let) za propuštění zhruba 500 vězněných partyzánů.
Koncem roku 2007 se téma alespoň začalo výrazně internacionalizovat. Kolumbijská vláda jmenovala prostředníkem v jednání venezuelského prezidenta Cháveze, po pár měsících ho z jeho role zase odvolala, do hry ho ale vrátili samotní partyzáni z FARC, když slíbili propustit 3 rukojmí jako gesto dobré vůle, ale jen do rukou Huga Cháveze nebo osob, které on sám pověří. O případ se velmi intenzivně zajímá i Francie, unesená bývalá prezidentská kandidátka Ingrid Betancourt má totiž také francouzské občanství.
- Venezuelský prezident Hugo Chávez autor: Francisco Batista, zdroj: ČTK-AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/10/968.jpg
- Prezidentka Argentiny autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/17/1675.jpg
- Kolumbijský prezident Álvaro Uribe autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/31/3058.jpg
