Naplnily se ty nejčernější scénáře. Déle než pět let trvající únos jedenácti kolumbijských provinčních poslanců skončil tragédií. Nejsilnější ozbrojená povstalecká organizace v zemi (FARC) v uplynulém týdnu oznámila, že rukojmí zahynuli v křížové palbě při pokusu vládních vojsk o jejich vysvobození. Nejen v jedenácti rodinách v krásném kolumbijském městě Cali zavládl smutek a beznaděj. Takový konec nikdo nečekal.
Latinské oči Filipa Kandy: Krvácející Kolumbie
Marné volání o pomoc
Těm, kdo mě znají, nemusím zdůrazňovat, jak hluboce tragická událost zasáhla i mě. V Cali jsem prožil téměř pět let – možná nejkrásnější období mého života. Dobře znám ovzduší tohoto města. Intenzívní prožitky radosti a štěstí metropole salsy, módy, věčného mládí a karnevalů, a také tvrdou realitu a dopad čtyři desetiletí vlekoucího se ozbrojeného konfliktu. Osobně znám i mnohé rodiny zavražděných poslanců. O jejich únosu a chystaném vyjednávání tzv. humanitární dohody (které nikdy nezačalo) jsem natáčel několik reportáží. Poznal jsem ty lidi, jimž se únosem svých blízkých navždy změnil jejich život. Jednou z nich je Fabiola Perdomo, mladá manželka uneseného poslance Juana Carlose Narváeze. Jejich dceři byly v době únosu dva roky. „Zprvu to pro ni bylo nesmírně těžké”, říkala mi Fabiola. “Říkali jsme jí, že tatínek odjel na služební cestu. Ale jak začínala nabírat rozum, začala se ptát: A proč nám alespoň nepíše? Pak jsme museli s pravdou ven a řekli jsme jí, že tatínka unesli, protože je politikem”. Nedokážu si představit, jak asi dnes může tato už sedmiletá holčička pochopit, že se jí tatínek už nikdy nevrátí. Přitom od nich vlastně nikdy neodešel. Celých pět let, dva měsíce a sedmnáct dní usedaly doma ke stolu ve dvou. Na třetím místě u stolu bývala fotka tatínka. Pět let, dva měsíce a sedmnáct dní čekaly na jeho propuštění a snily o tom, jaký to bude den, co si vezmou na sebe a jaké bude jejich první společné jídlo…
Když jsem u stejného stolu v bytě Juana Carlose Narváeze, na jihu Cali, mluvil před dvěma lety s Fabiolou, naléhala prostřednictvím mikrofonu České televize i na mezinárodní společnost: „Ať nám pomohou ze zahraničí”, říkala, “ať vytvoří tlak na povstalce i na vládu, aby spolu začali jednat. Ať se zapojí také Evropská unie!”, naléhala Fabiola.
Prakticky nic z toho se nestalo. O jisté zprostředkovací iniciativy se pokouší evropská trojka Španělsko, Švýcarsko a Francie, ačkoli úsilí té poslední se z 99 % soustředí na osvobození unesené prezidentské kandidátky Ingrid Betancourtové, která má kromě kolumbijského také francouzské občanství. Kromě ní zadržují Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC) ještě tři Američany a dalších jedenačtyřicet prominentních rukojmích, převážně politiků a dalších veřejně známých a činných osobností. Některé z nich až osm let! Po celou tuto dobu se v Kolumbii mluví o možnosti dojednání takzvané humanitární dohody s cílem výměny rukojmích za propuštění stovek vězněných povstalců. Nikdy k ní ale nedošlo. Obě strany jsou neústupné. FARC trvá na podmínce demilitarizace dvou okresů o rozloze asi 2 tisíc čtverečních kilometrů v provincii Valle del Cauca. A prezident Álvaro Uribe nechce jednáním a ústupky ilegální guerille motivovat další zločince k případným únosům v budoucnosti. Nutno říci, že jeho názor podporuje velká část kolumbijské veřejnosti. Jak ho ale mohou chápat rodiny a přátelé rukojmích?
Od zahraničí pomoc čekat nelze - a od Česka už vůbec ne
Fabiola Perdomo v prvních reakcích mezi pláčem a beznadějí, vinila ze smrti svého muže a jeho deseti kolegů jak Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC), které je unesly, tak vládu, která nebyla schopna a ochotna dojednat jejich propuštění. Její názor není ojedinělý, přestože tragickou událost nadále zahaluje mnoho nejasností. Kolumbijský prezident Álvaro Uribe například popřel, že by se v daném okamžiku vládní jednotky na nějakém místě země pokoušely v rámci ozbrojené operace osvobodit rukojmí. "Žádná vojenská operace s cílem osvobození rukojmích nebyla”, řekl Uribe. Jeho tvrzení dokládá i skutečnost, že kromě jedenácti mrtvých rukojmích nepřišel o život žádný vládní voják ani žádný partyzán. Podle všeho k žádné operaci a křížové palbě nedošlo. Partyzáni své rukojmí krutě zabili. Proč? Na už tak velmi podkopané domácí ani zahraniční prestiži jim to rozhodně nepřidá. Variant je několik. Mohli se vylekat například vzdáleným přeletem vojenských helikoptér. Mohl je vyplašit postup jiných jednotek ilegálních ozbrojených skupin, i třeba z relativně spřízněného Vojska národního osvobození (ELN). Mohl je vyprovokovat možný pokus o útěk rukojmích, i když to je jen spekulace. Mohlo dojít k momentálnímu zkratu mezi partyzány. A mohlo jít i o odvetu za nedávné dopadení a zabití Miltona Sierry Gomeze, zvaného J.J., velitele 30. fronty FARC. A možná se to přesně ani nikdy nedozvíme.
Ačkoli se kolumbijská vláda vytrvale brání pojmenování "občanská válka”, situace v zemi je v každém případě vážná. A vůbec jí neulehčí ani skutečnost, že z parlamentu a z vládních míst muselo v posledních měsících odstoupit nejmíň 8 velmi blízkých spolupracovníků prezidenta Uribeho kvůli obvinění ze spolupráce a podpory pravicových ilegálních polovojenských oddílů (AUC). Obvinění z téhož se po desítkách snáší i na hlavu samotného prezidenta a amatérské videozáznamy s jeho kontakty s AUC lze dohledat i na stránkách Youtube.
Kolumbie je úžasná země. Je těžké se do ní nezamilovat. Světu dala takové osobnosti jako je spisovatel Gabriel García Márquez, zpěváci Shakira a Juanes, vynálezce vakcín na tropické nemoci Patarroyo, pilot Juan Pablo Montoya a další. Krása, láska a životní energie čiší z miliónů Kolumbijců. "Těch špatných je jen mizivá menšina”, říkají často. Přesto je to i země tvrdých kontrastů. A možná by se o situaci a lidská práva v Kolumbii mohla zajímat víc i Česká republika. Proč nás Čechy (vládní úřady a nevládní leč s vládou často spolupracující organizace) zajímají tolik lidská práva na Kubě a Chávezova revoluce ve Venezuele, a ani s námi nepohne jedenáct zabitých rukojmích a tolik dalších a častých zločinů proti lidskosti v tak krásné zemi? V žádném případě si neslibuji od naší malé a vzdálené země nějaké nalezení řešení pro Kolumbii a už vůbec si nemyslím, že tamní situaci mohou řešit intervence zvenčí. Nicméně, pokud bychom alespoň symbolicky vyjádřili zájem, účast a postoj k tamnímu dění, možná by byl pro svět i důvěryhodnější a věrohodnější náš jistě nezištný zájem o Kubu a Venezuelu.