Šest, sedm, osm i deset let už přežívají v zajetí. Na některém místě v hloubi Kolumbie. Pravděpodobně místa svých pobytů i často nuceně mění. Jsou v moci FARC (Revolučních ozbrojených sil Kolumbie), nejsilnější a nejstarší guerrilly na kontinentu. Jsou jich desítky, těch nejznámějších z nich je 45. Jsou mezi nimi politici, policisté, armádní vojáci, jedna bývalá prezidentská kandidátka a tři Američané. Dalších jedenáct unesených poslanců městské rady v Cali povstalci letos v červnu zabili. Po pěti letech v zajetí! V Evropě o jejich osudu, kromě těch nejzasvěcenějších, celé roky prakticky nikdo nevěděl. Případ se dostává do evropských médií až v posledních měsících. Téma možné "humanitární dohody" o jejich osvobození se až v poslední době začíná výrazně internacionalizovat. Děje se tak poté, co byl prostředníkem v jednání dočasně pověřen venezuelský prezident Hugo Chávez a po něm požádán o spolupráci také francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Pozná Emmanuel svobodu? (Poprvé v životě)
Dokážu si představit, že byste ode mě v tomto čase možná chtěli spíš nějaké vánoční téma, ale šest let v zajetí je neskutečně nekonečná doba. Sám jsem se v Kolumbii setkal a mluvil s mnoha osvobozenými rukojmími. Někteří strávili v zajetí šest měsíců, jiní tři roky. Během své novinářské práce jsem se často setkával se zdrcenými rodinami rukojmích. Všechny je ta zkušenost nevratně poznamenala.
V tomto týdnu ale FARC vydaly mimořádně ojedinělé prohlášení. Oznamují v něm, že osvobodí tři rukojmí. Dvě ženy a jedno tříleté dítě. Těmi ženami mají být bývalá kongresistka Consuelo González de Perdomo a bývalá kandidátka na kolumbijskou viceprezidentku Clara Rojas. Obě přežívají v zajetí už šest let. Tím dítětem je právě syn Clary Rojas Emmanuel, kterému jsou tři roky… Jak to, tři roky? Není přece jeho matka Clara Rojas v zajetí už šest let? Ano, je. Takže, Emmanuel je také zcela výjimečný případ. Je to dítě, které se narodilo a celý svůj dosavadní život prožívalo v zajetí. A v zajetí byl Emmanuel i počat. Jeho otcem je jeden z ozbrojených partyzánů FARC. Další podrobnosti nejsou známy. Neví se například, zda Clara Rojas byla znásilněna, nebo zda se otci svého dítěte vzdala dobrovolně. Nebylo by na tom ostatně nic nepochopitelného. Jak známo, u rukojmích se může už po relativně krátké době v zajetí začít projevovat tzv. Stockholmský syndrom. Tak se pojmenovává psychický a duševní stav rukojmího, který začíná svého únosce chápat, cítit s ním a sympatizovat s ním. Navíc potřeba sexuálního života po letech abstinence určitě také hraje své, a zvlášt v tak extrémních podmínkách a pocitu nejistoty budoucnosti. To vše je naprosto pochopitelné. Proti verzi možného znásilnění navíc hraje i skutečnost, že v táborech kolumbijských partyzánů žije a se zbraní v ruce působí také velké procento partyzánek. Vztahy mezi páry se sice musí v podmínkách guerrilly řídit jistými pravidly, jsou ale možné, běžné a časté. Případ malého Emmanuela – syna partyzána a rukojmí – je tak jen dalším odrazem mimořádné a neobyčejně komplikované situace v Kolumbii.
V hlavní roli (zase) Chávez
Ale zpět k oznámenému a slíbenému propuštění. Povstalci z FARC si pro něj kladou jedinou podmínku: Propuštěné rukojmí hodlají předat venezuelskému prezidentovi Chávezovi nebo osobám, které právě on pověří. Jde o velmi strategický krok guerrilly. Jak známo, Hugo Chávez měl zhruba na tři měsíce pověření kolumbijské vlády a prezidenta Álvara Uribeho ke kontaktům a zprostředkování tzv. humanitární dohody na výměnu zajatců (FARC dlouhodobě požadují propuštění svých asi 500 vezněných spolubojovníků za osvobození zmíněných čtyřiceti pěti rukojmí). Chávez s jednáním pohnul sice relativně málo, přesto na cestě k dosažení dohody za tři měsíce pokročil víc než kolumbijská vláda za celých posledních pět let. Rozpory Uribeho a Cháveze pak ale dosáhly takových rozměrů, že Uribe před měsícem Chávezovi pověření odebral a později požádal o spolupráci francouzského prezidenta Sarkozyho. Svým záměrem předat tři rukojmí právě Chávezovi teď FARC Uribeho nejspíš překvapilo. Není pochyb o tom, že jejich cílem je také ovlivnit veřejné mínění, odvrátit ho od Uribeho a vyzdvihnout úsilí a pozici ideologicky mnohem bližšího Cháveze. Jak to teď má Uribe provést, aby si udržel hrdost a Cháveze do hry znovu vrátil? Venezuelský prezident už podle svých slov začal koordinovat způsob, jakým hodlá propuštěné rukojmí převzít, a Chávezovu úlohu ve vyjednávání vysoce vyzdvihl také francouzský premiér Francois Fillon (v rozhovoru pro stanici Europe 1).
Případná humanitární dohoda o výměně válečných zajatců je ale i přes tento dílčí úspěch stále velmi daleko. Nejistý zůstává také osud bývalé prezidentské kandidátky Ingrid Betancourt, unesené společně s Clarou Rojas v únoru 2002. Betancourt má rovněž francouzské občanství, právě proto se Francie v problému tolik angažuje. Prezident Sarkozy dokonce ve svém prvním prezidentském projevu prohlásil, že dojednání jejího propuštění je prioritou pro jeho novou vládu. Mnozí kritici v Kolumbii chodí dokonce tak daleko, že říkají, že celý zájem Francie o Kolumbii je tady jen kvůli Ingrid Betancourt. I kdyby. Úsilí Francie může být nakonec prospěšné pro všechny zadržované a navíc kontrastuje také s postojem další země, Spojených států. Ty mají mezi rukojmími FARC také tři svoje občany. A přesto o ně prakticky žádný zájem nejeví!
- Příslušníci nejsilnější kolumbijské povstalecké organizace Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC) autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/31/3057.jpg
- Francouzský prezident autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/1/69.jpg
- Kolumbijský prezident Álvaro Uribe autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/31/3058.jpg
