Tak Kodaň žádným vánočním dárkem nebyla. Dohoda, kterou účastníci Konference o klimatu vzali jen na vědomí, nic nestanoví a k ničemu nezavazuje. Kodaň ale ani dárkem být nemohla. Vždyť ono celé to téma globálního oteplování a diskuse o tom, jak tomu zamezit, je vlastně o ničem. Souhlasím s prezidentem Václavem Klausem a s jeho Modrou planetou, co se globálních změn klimatu týče, a jak na ně pohlížet. Mimochodem bylo velmi charakteristické, že ty nejkrutější mrazy za celý poslední rok postihly Evropu právě během nejtužších jednání o globálním oteplování.
Pak mě ještě během kodaňské konference pobavily některé ankety, typu: „Souhlasíte s tím, aby Česká republika platila rozvojovým zemím na boj proti globálnímu oteplování?“, která se objevila například v Radiožurnálu. Pochopitelně, většina odpovědí posluchačů zněla přibližně takhle: „Tak vidíte, na důchody vláda v rozpočtu nemá, ale posílat peníze do Třetího světa chce, přitom tady máme holou pr….“ Vždyť tak to ale vůbec není. Země s rozvíjejícími se ekonomikami po nás bohatých přece žádné peníze na ochranu klimatu nechtějí, a když, tak možná jen oportunisticky využívají současné konjunktury. Ale sama otázka tak nestojí. Jde přece o to, že bohaté země požadují po chudých zemích, aby ve svých snahách o rozvoj přijímaly ekologická opatření, která ovšem ve svém důsledku rozvoj prodražují, a tedy zpomalují. Takže jinými slovy: protože bohaté země de facto chtějí zpomalit rozvoj chudých zemí, tak proto by jim jako kompenzace měly platit. Tak to je. Psal jsem o tom v konkrétním případě Brazílie ve svém blogu už před dvěma týdny. Brazílie by sama o sobě nepožadovala po bohatém světě peníze. Ovšem pokud jí svět chce mluvit do toho, jaký kus jejího vlastního pralesa smí nebo nesmí pokácet, tak by jí zato měl nahradit vzniklé ztráty. Jde přece o společný zájem.
Ovšem teď už si všichni dali pohov. Jsou Vánoce, svátky klidu a míru, i když před nimi to tak, jako každý rok, vůbec nevypadalo.
Sám jsem prožil několikrát Štědrý večer daleko od domova, v jihoamerické Kolumbii (v letech 1997, 98, 99, 2000 a 2003), jednou také na Kubě (1992) a jednou dokonce přesně nad Atlantikem (2001), na palubě letu z Kolumbie do Prahy. V 18:00 jsem vyletěl z Bogoty a až na Boží hod asi v 9 ráno jsem přistál ve Frankfurtu. Na palubě jsme tehdy někteří zazpívali pár koled (kolumbijských), pak si objednali pití a zbytek letu prospali. Tehdy mi nepřišlo jako něco mimořádného prožít Štědrý večer na palubě letadla.
V minulosti jsem často psával, že Vánoce v Latinské Americe nejsou tolik materiální záležitostí jako v Evropě, ale spíš duchovní. I to se dnes s rozmachem globální konzumní společnosti mění. Naopak víc duchovní než materiální by mohly být ty letošní na celém světě – díky hospodářské krizi se zřejmě rozdalo míň dárků. Takže zase někdo další by mohl mít ze současné krize radost.
A pokud někdo dočetl tento blog až sem, a zajímá ho můj osobní názor a moje obliba Vánoc, tak bych mohl říct, že i na Vánocích, jako na všem lze najít dvě stránky. Tou negativní jistě bude předvánoční shon, kdy vás zažité zvyky nutí trávit hodiny v obchodních centrech a vystavovat se útoku virů a baktérií, a pak i to narušení běžného pracovně-provozního rytmu, přeruší se řada dlouhodobých projektů, protože úřady a další subjekty mají dovolené, naruší se tréninkový režim, protože fitnessy zavřou, konzumuje se alkohol a hory nezdravého jídla. Pozitivní na Vánocích ale jsou určitě slavnostní okamžiky, které by ta předchozí utrpení měly kompenzovat. A hlavně, v mém věku a v mé situaci, je pro mě nejdůležitější, aby o Vánocích byly šťastné děti. A protože i já jsem otec, nejvíc si přeji a nejvíc usiluji o to, aby si moje děti užily Vánoce stejně, jako jsem si je užíval já jako dítě.
