"Když utichne zpěvák utichne život protože život sám je píseň když utichne zpěvák, zemře hrůzou naděje, světlo a radost„. (“Si se calla el cantor, calla la vida porque la vida, la vida misma es todo un canto si se calla el cantor, muere de espanto la esperanza, la luz y la alegría"). Právě toto jsou úvodní verše písně, kterou, alespoň já, si vždy vybavím jako první, když slyším jméno Mercedes Sosa. Mnozí jí říkali „Hlas Latinské Ameriky“, přesto pochybuji, že by ji v Česku mnoho lidí vůbec znalo. Právě k těm se obracím na těchto řádkách v první řadě. A v té druhé na všechny ostatní, hlavně na ty milovníky Latinské Ameriky, kteří by ji chtěli poznat a něco se o ní dozvědět. Alespoň po její smrti. „Hlas Latinské Ameriky“, legenda argentinské lidové a sociální písně, Mercedes Sosa, zemřela v uplynulém týdnu ve věku 74 let.
Zpěvačka utichla. Ale život s ní tentokrát neutichnul. Zůstaly tu navždy její písně, které poznamenaly životy milionů Latinoameričanů. Především těch chudých, neprivilegovaných, těch s nadějí. Dál budou provázet jejich kroky. Mercedes Sosa byla součástí generace latinskoamerických umělců, kteří šířili cítění miliónů lidí.
K písni Si se calla el cantor, Když utichne zpěvák, mám i svůj osobní vztah a cítění. Během mého pětiletého pobytu v Kolumbii jsme ji zpívali vždy, když nám zabili někoho blízkého, především kolegy novináře, právníky a další veřejně činné lidi. S touto písní si je vždy znovu a znovu připomínám.
„Čím bude život když ten co zpívá nepozvedne svůj hlas na tribunách za toho kdo trpí, za toho kdo je neprávem odsouzený k chůzi bez pokrývky“. („Que ha de ser de la vida si el que canta no levanta su voz en las tribunas por el que sufre, por el que no hay ninguna razón que lo condene a andar sin manta“).
Náměty písní Mercedes Sosa vznikaly ze své doby, především 60. a 70. let minulého století, kdy mnohé národy Latinské Ameriky snily, usilovaly a bojovaly za spravedlivější podmínky a život. Na začátku vojenské diktatury v Argentině zpěvačku zatkli přímo během koncertu. Když se dostala na svobodu, odešla do exilu do Španělska a Francie. Do Argentiny se vrátila až po pádu vojenského režimu v roce 1983.
A bylo to právě v letech vojenských diktatur, a nejen v Argentině, co písně o umlčování zpěváků a hlasů lidu odrážely skutečné cítění lidí. Například v Chile, v roce 1973, pár dní po Pinochetově puči, vojáci umlčeli – zabili zpěváka Víctora Jaru. I jeho písně pak zpívala Mercedes Sosa. A jiná píseň jiné Chilanky, Violety Parra, píseň Gracias a la vida (Děkuji životu) se pak stala tou, se kterou si veřejnost spojuje Mercedes snad nejvíc. Zhudebnila ale i některé verše od samotného Pabla Nerudy a měla samozřejmě i svůj vlastní bohatý repertoár. Alfonsina y el mar, La cigarra, María, María, Todo cambia, Sólo le pido a Dios patří mezi ty nejznámější.
O umělcích a písních jako jsou tyto, se sice hezky píše, ale mnohem líp se ty skladby přímo poslouchají. Asi jen málokdo z čtenářů tohoto blogu má tu možnost si je poslechnout třeba na cédéčku. Na stránkách ČT24 bych asi neměl dávat přímo odkazy k jejich stažení, ale vím, že kdo má o téma zájem, určitě se inspiruje a zmíněné tituly si dohledá a poslechne.
Pohřeb Mercedes Sosa v Buenos Aires byl vlastně obrovskou oslavou toho, co nám zpěvačka po sobě zanechala. Svým rozsahem a významem bych ho přirovnal minimálně k nedávnému pohřbu Luciana Pavarottiho. Jenže ten na jiné polokouli a tedy i rezonoval v uších jiných posluchačů. Posledního sbohem se účastnily desítky tisíc lidí. Maradona zpěvačku označil za „Bohyni svobody“ a prezidentka Cristina Fernández vyhlásila tři dny státního smutku. Hlas Mercedes je hlasem, který nikdy neutichne, volali všichni. A pak všichni dál zpívali poslední verše písně o utichlém zpěvákovi:
„Ať se zdvihnou všechny vlajky když zpěvák předstoupí se svým zvoláním ať tisíc kytar vykrvácí oné noci nesmrtelnou píseň nekonečnu“. („Que se levanten todas las banderas cuando el cantor se plante con su grito que mil guitarras desangren en la noche una inmortal canción al infinito“).
