Manaus, Brasilia, Sao Paulo a Recife, to jsou brazilská města, která v minulých dnech navštívily Latinské oči spolu s prezidentem Václavem Klausem. A před tím ještě peruánskou Limu a Cuzco. Šířilo se jméno České republiky, podepisovaly se smlouvy a memoranda a dojednávaly se významné obchodní a investiční zakázky v letectví, energetice, budování dopravní infrastruktury a další. O tom teď ale psát nebudu, s kolegou kameramanem Petrem Kolnerem jsme o tom informovali v Událostech a v dalších programech zpravodajství ČT24. Nebudu psát ani o tom, jak jsme někteří odvážlivci v Manausu při projížďce lodí, včetně prezidenta Klause, hrdinně naskákali do Amazonky, z jejíhož dravého proudu nás pak všechny vyprošťovala námořní policejní jednotka. Vyprávět vám to nebudu, protože byste mi to stejně nevěřili. Přesto, pokud by někdo o tom chtěl znát víc, může si přečíst přímo výpověď Václava Klause v jeho zápiscích z tohoto týdne na: novinky.cz a klaus.cz.
Brazílie – země současnosti
Chtěl bych ale psát o tom, jaký dojem na nás Brazílie udělala a jaká je to obrovská ekonomická síla. Pokaždé, když se vracím do Sao Paula, znovu žasnu nad tím, jak je to obrovské město. S předměstími má na 20 milionů obyvatel a prakticky nemá konce. Můžete v něm trávit hodiny a hodiny při nejrůznějších přesunech a stejně se často ani z jednoho konce na druhý nedostanete. Vždy znovu a znovu mne také ohromuje hlavní město Brasilia, které založil v 60. letech minulého století brazilský prezident českého původu Juscelino Kubitschek (viz foto sochy s reportérem). Tehdy nechal vystavět nové hlavní město v geografickém středu země a přesídlil do něj všechny vládní úřady. Tak například, všechna ministerstva se nacházejí na jediné široké planině, jedno vedle druhého, a všechny ve stejných a jednoduchých budovách připomínají Strahovské koleje (pravda, poněkud modernější). Ale záměr byl splněn. Všechna ministerstva mají stejné podmínky a prezident to k nim nemá daleko (viz foto ministerstva). Nebo ambasády, ty jsou zase téměř všechny v oblasti u Jižních jezer a jejich sídla jsou seřazena podle abecedy.
Další věc, která možná mnohé taky ohromila, byla v uplynulém týdnu návštěva, kterou v Brazílii vykonal íránský prezident Mahmud Ahmadínežád. S Václavem Klausem si v paláci Itamaraty málem podali dveře. Ahmadínežád přijel do Brazílie s asi dvěma stovkami podnikatelů! A společně s Lulou podepsali celkem 27 nejrůznějších smluv o vzájemné spolupráci.
I když se to některým nelíbí, návštěva Ahmadínežáda v Brazílii je ukázkou toho, kam se teď ubírá brazilská diplomacie. Brazílie je obrovská země s rostoucím hospodářstvím a aspiruje na stálé místo v Radě bezpečnosti OSN. Musí se proto angažovat ve všech otázkách. Velmi přesně to vystihl brazilský ministr zahraničí Celso Amorim, když řekl: „Pro diplomacii 'více směrů' je charakteristické, že současně vede dialog se zeměmi, které stojí na opačných stranách konfliktu, se zeměmi, kde vládne jiný politický režim, než je ten náš, se zeměmi, které mají na některé otázky mezinárodní politiky jiný názor než my. Žádná země si nemůže dovolit takový přepych, aby udržovala styky jen se státy, s nimiž je v naprosté shodě, protože by se vystavila riziku, že nedokáže vést dialog prospěšný společné věci. V mezinárodních otázkách dáváme přednost 'konstruktivně angažovanému' přístupu před neprodyšnými geopolitickými strukturami. Proto neexistuje žádný mezinárodní problém, který by nám byl cizí“.
Mimochodem, v minulých týdnech před tím Brazílii navštívil také izraelský premiér Šimon Peres a šéf palestinského státu Mahmud Abbas.
Myslím, že i to je věc, kterou se můžeme od Brazílie naučit. V Latinské Americe se Česká republika snaží získat znovu své jméno a pozice, které tam kdysi měla. A jde to těžce. A přesto si sami některé oblasti, některé země odepíráme jen proto, že by se to nelíbilo našemu velkému spojenci. To je případ třeba Venezuely, která by skýtala obrovské možnosti pro české investice v oblasti petrochemie, ropy, technologii, strojírenství, letectví a další. Tím, že ji kvůli Chávezovi ignorujeme, se jednak sami okrádáme o obchodní možnosti a uplatnění, které pak využívají jiní, a jednak tu zemi izolujeme a zatvrzujeme, aniž bychom mohli konstruktivně přispět k řešení problému.
Jsem přesvědčen, že prezident Klaus dobře ví, že by bylo dobré vykonat stejnou misi, jako byla ta brazilská a peruánská, i v dalších zemích kontinentu, právě jako je i Venezuela a jiné, nebo pozvat třeba venezuelského prezidenta do Prahy. Současně si je ale vědom toho, že by k tomu muselo nazrát společenské mínění, prostě, že by pro větší část společnosti takový krok musel být akceptovatelný. Cesta do Brazílie ale takovému širšímu rozvoji a využití vztahu pomohla.
Jinak jsem přesvědčen, že o Brazílii brzy uslyšíme mnohem více. Země má nakročeno stát se v příštích letech pátou největší světovou ekonomikou a už dnes je mimořádně významným světovým hráčem bez ohledu na to, kdy se jí podaří, v rámci reformy světových organizací, stát se stálým členem Rady bezpečnosti OSN.
O Brazílii se po dlouhá desetiletí mluvilo jako o zemi budoucnosti. Teď do toho ale šlape naplno, všechno chce mít už nyní. Mezi Brazilci lze cítit tu chuť a odhodlanost dosáhnout změn a prosperity. Nejvíc to vystihují nedávná slova prezidenta Luly: „Už máme dost toho, nechat se stále považovat za zemi budoucnosti. My jsme zemí současnosti“.
Rád bych se tu věnoval ještě širšímu kontextu, řadu věcí dovysvětlil. Deníček ale není nafukovací a třeba dojde na pokračování v nějakém z příštích týdnů.
- Ministerstva v Brazílii autor: Filip Kanda, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1267/126624.jpg
- Filip Kanda před pomníkem bývalého brazilského prezidenta českého původu Juscelina Kubitscheka autor: Filip Kanda, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1267/126622.jpg
- Vaclav Klaus a Luiz Inacio Lula da Silva autor: Filip Kanda, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1267/126623.jpg
