Zeman jako konstanta. Matador české politiky ovlivňuje zemi už tři dekády

Václav Havel později vzpomínal, že si cestu k mikrofonu na tribuně sparťanského stadionu prakticky prorazil. Byl 25. listopad 1989, revoluční manifestaci na pražské Letné poprvé živě přenášela Československá televize a před osmi sty tisíci shromážděnými demonstranty vystoupil i nepříliš známý prognostik v kožešinové čepici.

Tehdy pětačtyřicetiletý Miloš Zeman svůj projev zacílil na sociální i hospodářský propad, kterým země pod komunistickou nadvládou prošla. Upozornil, že podílem vysokoškoláků v celkové populaci Československo předběhl i Nepál a že stát v oblasti technického rozvoje stojí na úrovni Alžírska a Peru – hluboko pod Portugalskem, považovaným za nejchudší stát západní Evropy.

Za nelichotivé vysvědčení vystavené hroutícímu se režimu sklidil na Letné skandování i potlesk. Bedlivější divák ale mohl postřehnout, že portugalský příměr od Zemana v éteru nezaznívá poprvé. Prakticky identická slova totiž použil i v televizním Hospodářském zápisníku o čtvrt roku dříve; rozvést zde měl své (na dobové poměry buřičské) tvrzení, že komunismus ekonomicky zkrachoval, které tentýž měsíc zveřejnil v článku Prognostika a přestavba publikovaném v Technickém magazínu.

Šlo o paradoxní situaci, která zdárně ilustruje letargickou bezradnost posledních měsíců vlády jedné strany, protože Zeman v televizním vysílání kriticky hodnotil tuzemské poměry, ačkoliv kvůli téže časopisecky vyšlé kritice už stihl přijít o zaměstnání a po pěti letech musel opustit zemědělský podnik Agrodat.

Časy se ale měnily rychle. V lednu 1990 už rudý mocenský monopol neexistoval, Zeman našel uplatnění v Prognostickém ústavu Valtra Komárka, a protože ho kritika režimu přivedla i na orbit Občanského fóra, zasedl za ně ve Federálním shromáždění. Jak uvádí politolog Lubomír Kopeček, při zpětném pohledu se zde dokonce vyjevuje jistá symbolika, protože novopečený politik nahradil v zákonodárském křesle Evžena Erbana, někdejšího sociálního demokrata, který svou stranu po únoru 1948 pomohl rozpustit v KSČ. 

Nejít šejdrem

První etapa Zemanovy politické dráhy ovšem nebyla sociálnědemokratická. Ve spisu Naše posttotalitní krize a její možná východiska (1991) výslovně uvedl, že se nepovažuje za levicového autora a sympatie vyjádřil německé FDP.

Centristický liberalismus a zájem na vytvoření silného středového bloku razil i v tuzemské politice, protože „lidé, kteří jdou doleva nebo doprava, jdou šejdrem“, a ze středových pozic se zprvu vychýlil prakticky bezděčně – když kritizoval kuponovou privatizaci a ekonomické reformy režírované Václavem Klausem. A ten byl ukotvený napravo.

Pokud Zeman v prvním roce svého poslaneckého působení označoval sebe sama za krajního individualistu, který nemá rád stranickou disciplínu, o dva roky později už to neplatilo – a disciplíně vyšel vstříc: během dvanácti měsíců vstoupil do ČSSD, ve volbách se za ni znovu dostal do federálního parlamentu a usedl ve vedení jejího poslaneckého klubu i v čele pražské městské organizace.

Formace řízená exulantem Jiřím Horákem se ale stále pohybovala na periferii politického vlivu a výrazněji se nezpěčovala ani pravicové politice, kterou razili vládní občanští demokraté. Miloš Zeman, který ČSSD zprvu popisoval jako „dívku z venkova, která by se jen měla občas pohybovat v lepší společnosti“, v tu chvíli přišel s kritičtějším kurzem a začal razit heslo, že je potřeba „jít vládě po krku“.

Pro konfrontační strategii, která nezapadala do konsensuální porevoluční atmosféry, nakonec přesvědčil i většinu spolustraníků. A ti ho na královéhradeckém sjezdu v únoru 1993 vynesli až na předsednický post. 

V čele strany

Pod Zemanovým vedením sociální demokracie rozšířila svou stranickou základnu o příslušníky malých levicových stran i někdejší (častokrát předsrpnové) komunisty, současně se ale stále snažila zachovávat také liberální charakter.

V roce 1995 přijala v Bohumíně usnesení, kterým si zakázala spolupráci s „extremistickými politickými stranami“ – a to jak Komunistickou stranou Čech a Moravy, tak xenofobními republikány Miroslava Sládka. A když o dva roky později dva skinheadi na jarovských kolejích ubodali súdánského studenta Hassana Abdelradiho, volal Zeman po zákazu celého skinheadského hnutí.

V první řadě ale ČSSD stavěla na kritice Klausových kabinetů, se kterou se jí podařilo voliče oslovit už v roce 1996. Stranický šéf tehdy využil služby lobbisty a někdejšího normalizačního komunisty Miroslava Šloufa, který přišel s návrhem kontaktní předvolební kampaně inspirované polským prezidentem Aleksandrem Kwasniewským. Zatímco Polsko brázdil autobus Kwak, v českém případě šlo o přebudovanou karosu pojmenovanou Zemák, ve které šéf ČSSD objel republiku a pro svou stranu přivezl nebývalý výsledek.

V hlasování o složení Poslanecké sněmovny sociální demokraté získali víc než šestadvacet procent hlasů a od vítězné ODS je dělila jen tři procenta. Oproti předchozím volbám šlo o čtyřnásobný nárůst podpory, ze sociální demokracie se stala plnohodnotná opozice k ODS – a ze Zemana předseda dolní komory.

Za předsednickým pultem ovšem vydržel zasedat jenom dva roky. Koaliční vláda občanských demokratů, lidovců a ODA padla už v listopadu 1997 a v červnu následujícího roku Česko zamířilo k předčasným volbám, ze kterých Zemanova sociální demokracie vyšla jako vítězná, mimo jiné díky příslibu protikorupční akce Čisté ruce. Nepřálo jí ale nové rozložení sil.

Středopravicový blok ODS, jejího odštěpu Unie svobody a lidovců držel většinu (102 křesel), kvůli osobním animozitám spolu ale odmítal vládnout. Unionisté se navíc před volbami zavázali, že nepůjdou do vlády ani se Zemanem, a názor nezměnili, třebaže jim nabízel čtyři ministerská křesla (a šéfovi křesťanských demokratů Josefu Luxovi premiérský post). 

Pragmatický obrat

„Vláda, která toleruje tuneláře, je tím sama vládou tunelářů,“ vzkázal Zeman Klausovu kabinetu v říjnu 1997 a ještě bezprostředně po volebním vítězství prohlašoval, že si sociální demokraté budou „své stranické knížky vázat do kůže členů ODS.“ Po sérii patových jednání o novém kabinetu se pro něj ale stal relevantní politický partner i z šéfa občanských demokratů.

V červenci 1998 Zeman s Klausem společně podepsali dohodu, která umožnila vznik menšinové vlády ČSSD a pro kterou se vžilo označení opoziční smlouva. Obě strany se v ní zavázaly, že nebudou hlasovat pro vyslovení nedůvěry Zemanově vládě, a fakticky tak vytvořily tichou verzi velké koalice. ODS navíc připadla předsednická křesla obou parlamentních komor.

Pragmatická spolupráce dvou největších sněmovních táborů vzbudila nelibost menších subjektů i prezidenta Václava Havla, podle jehož dobového vyjádření termín opoziční smlouva „nemá v normálních demokraciích obdobu“. Zemanův jednobarevný kabinet ale nakonec hlava státu jmenovala, a sociální demokracie tak poprvé od revoluce usedla ve Strakově akademii. 

V čele vlády

Spolu s Klausovou vládou v letech 1992–1996 a Sobotkovým kabinetem byl Zemanův tým jedinou vládní formací, která vydržela celé funkční období – mimo jiné i díky tomu, že ministerský předseda během čtyř let provedl hned deset personálních obměn, což představovalo rekord, který pokořil až o deset let později Petr Nečas.

Kvůli hospodářské recesi mluvil Zeman o svém kabinetu jako o vládě sebevrahů. Oddlužení polostátních bank, ukončení bankovního socialismu a investiční pobídky do staveb montoven spolu se západoevropskou konjunkturou sice skutečně pomohly tuzemskou ekonomiku znovu nastartovat, estetický dojem ze Zemanova vládnutí už ale tak příznivý nebyl.

Sporná opoziční smlouva, svéráz premiérova veřejného vystupování, přetrvávající spolupráce s lobbistou Šloufem, sběr podkladů pro diskreditaci sociální demokratky Petry Buzkové a nízká razance slibovaného protikorupčního tažení vyvolávaly veřejnou kritiku, která mezi politikem a tuzemskými médii definitivně vyhloubila široké příkopy.

Když Zeman během svého liberálního období počátkem 90. let přispíval do Lidových novin, mluvil o nich jako o svém domovském listě – nově se staly „nejhloupějším deníkem“. Mladou frontu označil za prolhanou, novináře za hyeny a týdeník Respekt za novinářskou žumpu i odpadkový koš české žurnalistiky. A když tentýž časopis kritizoval neefektivitu vládního tažení proti korupci, namířil na něj několikanásobnou žalobu s požadavky mnohamilionových náhrad, „aby Respekt konečně zanikl“.

Svůj negativní vztah k médiím (na rozdíl od řady jiných postojů) Zeman nezměnil dodnes; naposledy na jarním setkání se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem navrhl novináře zlikvidovat. 

Prezidentská volba poprvé

S vrcholnou politikou se předseda vlády začal loučit už rok po ročním pobytu v úřadu. V roce 1999 na stranickém sjezdu oznámil, že nemá zájem obhajovat volební vítězství, o dva roky později totéž zopakoval a post šéfa sociální demokracie přepustil druhému muži strany Vladimíru Špidlovi; ten také vzápětí vypověděl opoziční smlouvu a dovedl Lidový dům k druhé volební výhře nad občanskými demokraty.

Sám Zeman v roce 2002 nastoupil na penzi a přesídlil z Prahy na Vysočinu, ústup z veřejného života to byl ale jenom zdánlivý. O rok později totiž zamířil do souboje o nejvyšší ústavní post uvolněný Václavem Havlem a ve svém kandidátském projevu před parlamentem mimo jiné prohlásil, že by prezident neměl mít své oblíbené nebo neoblíbené strany a neměl by v nich budovat prohradní křídla.

Tisk tehdy označoval čestného předsedu sociální demokracie za favorita hlasování a jeho příznivci odhadovali, že se Zemanovi podaří získat těsnou většinu z 281 zákonodárců. Nepřesvědčil ale ani část vlastních spolustraníků, v souboji s Václavem Klausem a Jaroslavou Moserovou získal jen třiaosmdesát hlasů a Pražský hrad potají opustil ještě před oficiálním vyhlášením výsledků, aniž by se rozloučil se svými soupeři.

„Člověk má hledat důvody neúspěchu u sebe, a ne u druhých,“ reagoval na neúspěšnou hradní zteč krátce po volbě. Později ale připojil i prohlášení o seznamu svých sedmadvaceti zrádců, mezi nimiž měl figurovat nejen Vladimír Špidla, ale také Stanislav Gross, Lubomír Zaorálek a Bohuslav Sobotka. Navzdory kritice, kterou v následujících měsících adresoval ke Špidlovu i Grossovu vedení strany, ovšem zůstal členem sociální demokracie ještě další čtyři roky – až do roku 2007. 

Prezidentská volba podruhé

Po prohře v prezidentské volbě se osmapadesátiletý politik skutečně stáhl do ústraní v Novém Veselí, sepsal prodejně úspěšnou memoárovou knihu Jak jsem se mýlil v politice, a třebaže se k veřejnému dění hojně vyjadřoval, návrat do aktivní politiky opakovaně odmítal.

Situace se změnila teprve v roce 2009, kdy ze Šloufovy iniciativy stanul v čele přípravného výboru Strany práv občanů, následující rok se stal jejím předsedou a formaci vedl i do sněmovních voleb.

V nich strana jen těsně nepřekročila pětiprocentní práh (získala 4,33 procenta hlasů), a Zeman proto po sedmi měsících v jejím čele předsednické křeslo zase opustil, po sedmi letech na Vysočině se však díky kampani znovu objevil v aktivní politice i na očích veřejnosti – a vzápětí ohlásil zájem ucházet se v přímé volbě o funkci hlavy státu.

Situace se ovšem oproti roku 2003 změnila, a to nejen formou volby. Zeman tentokrát už nesázel na podporu Lidového domu, který navíc nasadil vlastního kandidáta Jiřího Dienstbiera. Místo toho se rozhodl pro občanskou kandidaturu a sběr podpisů pod petiční archy.

Politický comeback se zdařil. Zkraje roku 2013 se stal nejúspěšnějším kandidátem už v prvním kole volby a 26. ledna v rozhodném druhém kole zvítězil nad tehdejším ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Získal 54,8 procenta hlasů.

Už v jedné z předvolebních debat také (v reakci na Schwarzenbergem avizovanou prezidentskou zdrženlivost) naznačil, jakým způsobem hodlá výkon nejvyšší funkce pojmout – pokud bude zvolen. Svému soupeři tehdy položil sugestivní řečnickou otázku: „Vy si opravdu myslíte, že prezident je fíkus nebo oleandr v rohu místnosti, který občas zalijete, a tím jeho role končí?“

V čele státu

Avizovanou aktivní roli hlavy státu Zeman argumentačně opírá o silný mandát, který mu udělila přímá volba, a šanci pro nové pojetí hradní funkce získal záhy po usednutí v prezidentské pracovně v březnu 2013. Tři měsíce nato totiž padla Nečasova vláda a Zeman se rozhodl hledat řešení vládní krize mimo sněmovnu.

Nový kabinet, který označil za „vládu odborníků“, nechal sestavit svým někdejším ministrem průmyslu Jiřím Rusnokem, do značné míry proti vůli dolní komory. A i když vláda ve sněmovně nezískala důvěru, zůstala u moci až do jmenování trojkoaličního kabinetu Bohuslava Sobotky v lednu 2014.

Hlavní prostor pro politickou seberealizaci ale Zeman našel na poli zahraniční politiky. V souladu s vládní snahou zintenzivnit hospodářské a politické vazby mezi Prahou a Pekingem hostil čínského prezidenta a zemi opakovaně navštívil. V rozhovoru pro tamní státní televizi pak prohlásil, že se do Číny přijel učit „jak stabilizovat společnost“, současně odmítl vyučovat lidská práva a opakovaně se vyslovil proti možnosti přijmout na Hradě dalajlamu. Potvrdil tak tuzemský odklon od silného akcentu na ochranu lidských práv, který razila havlovská diplomacie.

Během svého prezidentství nastolil také vstřícný hradní kurz k Moskvě, a to zejména v souvislosti s válkou na východě Ukrajiny. Vojenský konflikt, v němž se Rusko aktivně angažuje, označil za chřipku a občanskou válku, unijní sankce namířené proti Kremlu opakovaně kritizoval jako neúčinné a ruskou anexi ukrajinského Krymu navrhl řešit finančními kompenzacemi. Zájem účastnit se vojenské přehlídky na Rudém náměstí potom před dvěma lety vedl až k diplomatické roztržce mezi Hradem a americkou ambasádou, která Zemanovu případnou účast na ruském armádním defilé označila za prekérní. 

Proměny

V inaugurační řeči Miloš Zeman přislíbil, že chce být prezidentem dolních deseti milionů, a vymezil se tak proti skupině nejbohatších Čechů. Ve srovnání s předprezidentskou politickou kariérou ovšem k této deklarované levicové orientaci přibyl během Zemanova působení na Pražském hradě i akcent na národní tematiku.  

Ještě jako obhájce politického liberalismu ve Federálním shromáždění kritizoval plošný odsun sudetských Němců, protože „Československo se tímto odsunem samo ochudilo o střet kultur, o střet národností, o střet různých pohledů na život“, a ČSSD si pod jeho vedením zakázala spolupráci s radikály.

Už v předvolební kampani ovšem Karlu Schwarzenbergovi vytkl, že mluví „jako sudeťák“, demonstraci na podporu uprchlíků s transparenty „Refugees welcome“ před dvěma lety glosoval slovy „Tahle země je naše a tahle země není a ani nemůže být pro všechny“ a tentýž rok také oslavil výročí sametové revoluce po boku xenofobního aktivisty Martina Konvičky.

Proměnou prošel také Zemanův postoj k přímé demokracii. V minulosti se k ní stavěl skepticky, tvrzení „hlas lidu-hlas boží“ označoval za populistickou iluzi a varoval před nedostatečným intelektuálním zázemím voličů. Nyní souhlasí s referendem o českém členství v Evropské unii a právě kvůli prosazování prvků přímé demokracie odmítl mluvit o hnutí SPD (žádajícím kromě referenda i zákaz islámu) jako o extremistech.

Konstanta „Z“

Politik, který patří spolu s Václavem Havlem a Václavem Klausem k hlavním politickým tvářím polistopadového Česka, oznámil zájem obhajovat prezidentský úřad v březnu 2017, o možnosti opětovné kandidatury se ale spekulovalo prakticky od jeho zvolení do čela státu. Sám Zeman se pak už předloni v srpnu nechal v rozhovoru pro Frekvenci 1 slyšet: „Kdybych se rozhodl kandidovat, nepůjdu do žádné volební kampaně. Voliči by měli posuzovat výsledky mé práce v uplynulých pěti letech.“

Do druhé prezidentské volby zamířil opět jako občanský kandidát a zatímco před pěti lety oslovoval voliče i pomocí dcery Kateřiny, letos mu stojí po boku manželka Ivana. Na petičních arších sesbíral víc než sto tisíc podpisů a diskusí s protikandidáty se před prvním kolem opravdu neúčastnil; pravidelně ale promlouvá v debatním pořadu TV Barrandov Týden s prezidentem.

V prvním kole získal přes 38 procent hlasů, a i když skončil na prvním místě, upustil od svého záměru nesetkat se před kamerami se svým vyzyvatelem. Místo toho s druhým postupujícím, někdejším předsedou Akademie věd Jiřím Drahošem, svedl dva televizní duely a s nimi i čtrnáctidenní boj o hlasy voličů. Obstál. Ve druhém kole volby ho podpořilo víc než jedenapadesát procent voličů a stálici tuzemské politiky tak zajistilo dalších pět let na Pražském hradě.