Praha - Dnes večer uvede Činoherní klub premiéru hry Milana Kundery Ptákovina. Od její světové premiéry uběhlo bezmála čtyřicet let. Poprvé ji diváci viděli v roce 1969 v libereckém divadle F. X. Šaldy. Text však byl velmi rychle zakázán, základní téma totiž zpracovává mechanismy moci, jejich zneužívání, využívání, oběti a nečekané vítěze.
Milan Kundera ji neuvolnil k inscenování ani ve Francii, kde od roku 1970 žije. Teprve nyní svolil k jevištní realizaci v pražském Činoherním klubu, pod podmínkou, že hru bude režírovat Ladislav Smoček. Kundera svůj požadavek vysvětluje v rozhovoru, který je součástí programu. Jako jeden z důvodů uvádí: „Právě proto, že Smoček není jen režisér, ale zároveň (anebo hlavně) dramatický autor, je jedním z těch mizících divadelníků, kteří ještě berou vážně dramatický text.“
Režisér v den premiéry poskytl krátký telefonický rozhovor v rámci pořadu ČT Studio 6:
Jste pamětníkem onoho představení v roce 1969?
V té době jsem několik měsíců vůbec nebyl v republice, takže jsem představení tehdy neviděl. Měl jsem možnost si text zběžně přečíst, protože byl vytištěn v revui časopisu Divadlo. Když jsem byl osloven v souvislosti s novým nastudováním, znovu jsem si hru přečetl a úplně mě ohromila tím, jak je současná, aktuální a vystihující to nejzákladnější, co se mezi lidmi děje.
Vy jste letos na jaře v Paříži s panem Kunderou na textu pracoval, co jste tam změnili?
To snad ani nestojí za zmínku. Jednalo se doslova a do písmene o kosmetickou úpravu. Týkalo se to jen jedné postavy. Část děje se odehrává ve škole. V první verzi figuruje postava školnice, která v době vzniku hry disponovala obrovskými pravomocemi v ovlivňování a komentování situace. To dnes není možné. Takže ona změna spočívala pouze v tom, že se ze školnice stala hospodářská manažerka školy.
Co vás na Kunderově textu oslovuje nejvíc?
Úplně všechno. On je velký mistr ve skladbě hry, v její konstrukci, a přitom je to všechno tak přirozené. Jako by to byl odraz antického divadla. Mám na mysli základní příběh hry, to, že člověk nastraží nějakou, řekněme past, do které však sám padá, aniž vůbec tuší, ze které strany prohra přijde. Vztahy postav jsou naprosto současné, protože to jsou fenomény lidského chování, lidských postojů, které nikdy nezestárnou. Pro mě je ta hra také úžasná tím, že je hluboce psychologicky podložena motivem komplexu méněcennosti. Ukazuje člověka v mocenském postavení, který je kvůli svým problémům a nejistotám schopen strašných věcí ve svých rozhodnutích, jež mají dalekosáhlé důsledky. Hra je směšná a zároveň vážná. Je v ní veliký výsměch záměrům člověka, který málokdy uspěje.
