Nový rok přinesl do české filmové distribuce několik velice zajímavých a kvalitních amerických filmů, které z většiny vycházející ze skutečné události. Jedním z nich je Klub poslední naděje, jež poutavě zpracovává příběh texaského rodáka Rona Woodroofa, elektrikáře a příležitostného jezdce rodea. V roce 1985 mu doktoři diagnostikovali AIDS a předpověděli, že mu zbývá nanejvýš 30 dnů života. Dosud lehkovážný a bezstarostný Ron však nehodlal takový rozsudek smrti přijmout a začal hledat alternativní cesty k léčbě nemocí způsobených virem HIV. Jeho čistě osobní zájem přerostl v otevřený boj jedince se společností. Ron, aniž by o to vědomě usiloval, se stal bojovníkem za důstojnost, vzdělání a společenské přijetí HIV pozitivních pacientů.
To, že filmoví tvůrci vyhrábnou zajímavý příběh či nějakou, třebaže zásadní situaci, nemusí vždy znamenat dobrý umělecký výsledek. Velmi lehce je možné sklouznout do laciného klišé, nebo se utopit v patosu, či unudit k smrti didaktičností. Při tvorbě Klubu poslední naděje se naštěstí nic z toho nestalo.
Scenáristé Craig Borten a Melisa Wallacková zručně a citlivě vytáhli a podpořili z Ronova příběhu to skutečně dramatické, ale současně lidské. Scénář sleduje postavu, která se vyvíjí. Překonává svou pohodlnost. Rozhodnutí prožít svůj život, co nejpohodlněji a nejzábavněji je náhle konfrontováno s nemocí, která tomuto cíli brání. Především ale Ron bojuje s předsudky společnosti, ve které žije a které do té doby, než onemocněl, uznával a nepokládal je za špatné. Jeho osobní příběh získává přesah. „Byl to neuvěřitelně lidský příběh bez sentimentu. Nikdy jsem nečetl scénář, který by se zabýval stejným problémem z tohoto úhlu pohledu,“ prohlásil Matthew McConaughey, představitel Rona, po předčtení scénáře.
Hlavní postava je promiskuitní muž s výrazným machochistickým zaměřením - já jsem Chlapák/Bůh, a kdo je jiný, ať jde do hajzlu. Náhle a nečekaně se však ocitá v oné kategorii vyděděnců, kterým se sám posmíval a do hajzlu ho bez slitování a jakýchkoli ohledů vykopou jeho kamarádi. Ron ovšem odmítá cokoli z toho přijmout a začne, byť pochybnými prostředky, bojovat.
Dramatickou situaci náhlého osobního zvratu umocňuje situace společenská. V roce 1985 nemoc kosila národní gay komunitu již 4 roky a většinová společnost považovala AIDS za výhradně „nemoc gayů“, tedy lidí úchylných, kteří si za to mohou vlastně sami. Že by se někdo přes míru snažil této komunitě pomoci, nepřicházelo v úvahu. Dokonce ani odborné lékařské kruhy zvláštní péči a výzkum nijak nepodporovaly. Bigotnost a předsudky vůči LGBT (lesbické, gay, bisexuální a transgender) komunitě jsou uváděny jako důvod pro počáteční pomalou reakci americké vlády na HIV, včetně nedostatečného financování výzkumu AIDS. Spojování AIDS s homosexualitou vyvolalo ve společnosti zuřivou anti-gay reakci, zatímco pacienti umírali v zákopech nevyhlášené války.
V roce 1985 byl AZT (azidothimidin) jediný anti-virový lék, který byl oficiálně Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) povolen k testování v léčbě HIV a AIDS. Přestože měl velmi neblahé vedlejší účinky na lidský organismus, stal se nedostatkovým zbožím, určeným pouze pro pacienty v klinických studiích, nebo byl prodáván ilegálně na rychle se rozvíjejícím černém trhu. Nakonec byl v roce 1987 uveden na trh jako nejdražší schválený lék v historii. Jeho roční dávka vyšla na více než 10 tisíc dolarů. Ostatní alternativní léky byly zakázány a jejich předepisování a distribuce byly hodnoceny jako kriminální činy. Pacienti umírali denně. HIV infekce a úmrtí způsobená AIDS rostly geometrickou řadou rok co rok. Po celou dobu se aktivisté v boji proti AIDS a pacienti jako Ron zasazovali o cenově dostupné a alternativní léčebné postupy. Vyzývali k urychlenému schválení desítek potenciálně užitečných léků, které nebyly v USA k dispozici.
Na scénáři zpracovávajícím tuto dramatickou záležitost, je ovšem zapotřebí vyzdvihnout to, že autoři z Rona nevytvořili uvědomělého bojovníka za lidská práva. Ponechali mu jeho mnohými předsudky pokřivený charakter. Svým bojem totiž sleduje jen a jen svůj zájem, to že se časem osobní snažení přemění ve společenskou záležitost, je vlastně vedlejší produkt. Scenáristé dokázali vytvořit rozporuplnou postavu, která je ale schopna, byť velmi osobitým způsobem, sebereflexe a dokonce i jakési (hodně skryté a potlačované) empatie. K tomu všemu ještě tato ústřední postava dostala skvostného protihráče, rovněž nemocného transvestitu Royan. Rayon a Ron jsou svými pravými opaky, jenž do dramatickém tvaru přinášejí tolik potřebnou dynamiku vztahů.
A jsem u hereckých výkonů. Matthew McConaughey jako Ron Woodroof a Jared Leto coby Royan, tvoří bezesporu základ celé podívané. Myslím si, že by se bez nadsázky mohlo mluvit o převtělení, nikoli o tom, jak ten či onen dokázal postavu zahrát. Stanislavskij by měl určitě velkou radost. Nejenom, že oba herci dokázali zhubnout na minimální váhu (McConaughey to z 82 kg dotáhl na 63 kg a Leto začal točit na váze 52 kg), oni však charaktery, jež představovali, žili. Režisér Jean-Marc Vallée v jednom rozhovoru prozradil: „Nikdy jsem se nesetkal s Jaredem Letem, ale s Rayon; Leta neznám. Jared mi nikdy neukázal Jareda. Při našem prvním setkání byl Rayon a snažil se mě svést. Byl ponořený do své postavy a dokonce byl tak i oblečený.“ Zrovna tak absolvoval celé natáčení McConaughey, přitom oba udrželi postavy v uvěřitelných proporcích, v čemž jim jistě velmi režisér pomohl, neboť přesně vystihl rovinu, kterou je potřeba sledovat.
„V každém filmu se snažím zachytit realitu, být upřímný a přivést na filmové plátno autentické a skutečné okamžiky. S herci jsem prozkoumal emocionální obsah každé scény a pokusil se vytvořit správný rytmus pro naši práci. Na tomto projektu jsme museli dosáhnout emocí jako na horské dráze,“ říká režisér, kterému se záměr skutečně vydařil i díky tomu, že měl stále na paměti, jak snadno a lehce by herci mohli v takových rolích sklouznout ke karikatuře. „Ale Jared udržel Rayon v její výstřednosti na uzdě. Jared se vydal cestou 'člověka' a díky tomu byl opravdovější,“ hodnotil Letův výkon, který skutečně dojímá a okouzluje, Vallée.
Ovšem prim v celém hereckém partu hraje Matthew McConaughey, který přesně vystihl rozporuplný charakter, a předkládá to s takovou bravurou, že mu nelze než dát za pravdu, když prohlásil: „Myslím, že diváci zapomenou, že sledují Matthew McConaugheyho. Uvidí jen Rona Woodroofa.“ Skutečně se tak děje. Když pomine první šok z toho, jak takový fešák najednou vypadá, divák začne spolu s postavami prožívat příběh „hašteřivého mizery s šibalským smyslem pro humor,“ jak svou postavu viděl její představitel. „Je to člověk, kterého je snadné nenávidět, ale nemůžete si pomoci, musíte ho milovat. Když je člověk upřímný sám k sobě jako on, berete ho 'prostě takového, jaký je’ a začne vám na něm záležet,“ doplnil a přesně tak toho syčáka podal. McConaughey předvádí inteligentní herectví s přenádherným citem pro proporce, čímž dociluje bezkonkurenčního výsledku.
Svůj přístup McConaughey dokládá slovy: „Nechtěli jsme udělat dokument o AIDS nebo film, který by měl světu podávat velké sdělení. Je to dramatický film o životě jednoho člověka. Na začátku této cesty stojí ubohý kovboj a na jejím konci se stává skutečným vědcem. Měl mozek inženýra, který dobře využil, když se snažil uživit jako elektrikář. To také vycházelo z jeho vůle přežít. Jakmile pochopil, že se nakazil virem HIV, jeho život získal smysl, měl tuhle jednu jasnou věc, kterou musel udělat - zůstat naživu. Vše ostatní z toho vyplývalo.“
Ron Woodroof podlehl komplikacím způsobeným AIDS v září roku 1992. Sedm let po tom, co mu odborníci vymezili 30 dnů života. Měsíc před Woodroofovou smrtí se scénárista Craig Borten vydal na cestu z Los Angeles do Dallasu v Texasu, aby se s Ronem osobně setkal, a aby se pustil do práce na filmovém scénáři, který by Ronův příběh odvyprávěl. V Dallas Buyers Clubu nahrál jejich rozhovor na diktafon, dohromady zaznamenal více jak 20 hodin audio materiálu. Nakonec to trvalo dalších 20 let, než se KLUB POSLEDNÍ NADĚJE dostal na filmové plátno.
