Technická kuriozita, v níž jsme byli průkopnickou zemí, popisuje počátky radiofonie – tedy rozhlasu – Petr Bednařík z katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Od pokusů, které znamenaly zásadní krok při zavádění rozhlasu v Československu, uplynulo sto let. Vysílání se potýkalo se špatnou technickou stránkou i legislativními problémy. Koncesionáři zase s vysokými poplatky a drahými přijímači.
Stali jsme se průkopníky. Rádio ale bylo spíše pro právníky a lékaře, říká mediální expert
První vysílací pokusy byly podle Bednaříka společností vnímány primárně jako technická kuriozita. „U níž si zatím nikdo moc nedokázal představit, jaký bude mít význam a jak vysílání během krátké doby bude celosvětovou záležitostí,“ sdělil.
Stanice brněnské poštovní správy pokusně odvysílala české lidové písně 11. a 12. února roku 1922. „A sice z jednokilowattového vysílače. Ačkoliv to byla stanice čistě radiotelegrafní, ne rozhlasová, zachytily naše národní písně tehdy zcela jasně stanice v Římě a v Ligby v Dánsku,“ vzpomínal v archivní ukázce z roku 1963 jeden ze zakladatelů Radiojournalu – předchůdce Československého rozhlasu – Miloš Čtrnáctý.
Bednařík pro kontext uvedl, že v té době fungovalo vysílání pouze ve Spojených státech, a to od roku 1920. „Až v průběhu roku 1922 začíná vysílání ve Velké Británii. Všude jinde je to stále záležitost jen technických průkopníků,“ řekl.
Do radiofonie se počátkem roku 1922 zapojilo ministerstvo pošt a telegrafů. První vysílačku zřídilo v budově poštovního úřadu na pražských Vinohradech, druhou pak právě v Komárově u Brna. „První pokusy měly význam hlavně z pohledu zdokonalování techniky. Odborníci, kteří se věnovali výzkumu, si potřebovali ověřit, zda postupují správně, zda ta jejich technika má dostatečný výkon k tomu, aby mohla zajišťovat vysílání, které bude možné zachytit i v dost vzdáleném zahraničí,“ vysvětlil Bednařík.
První pokusy podle něj byly významné i pro samotné ministerstvo. „Aby mohlo dokázat, že státní prostředky vložené do výzkumu mají výsledky,“ dodal.
Zážitky ze Stromovky
Kurátor Národního technického muzea René Melkus upozornil, že pokusů s vysíláním si československá společnost nebyla příliš vědoma. „Jednalo se o zcela speciální okruh zájemců,“ podotkl. To se podle něj ale změnilo během zemědělské výstavy v pražské Stromovce v květnu roku 1922, kdy byly dvakrát denně vysílány koncerty hudby z petřínského vysílače. Šlo tak o první hromadný poslech rozhlasu. „Pražanům a návštěvníkům výstavy se rádio dostalo do povědomí,“ řekl Melkus.
Také Bednařík vidí význam akce v prezentaci širší veřejnosti. „Do Stromovky přijížděli návštěvníci z celé země, kteří se s vysíláním mohli seznámit. A když se vrátili domů, tak mohli popsat svůj zážitek,“ zdůvodnil.
Připomněl také zajímavosti technického provedení přenosu. „Na Petříně byl elektronkový vysílač firmy Telefunkem, který technicky vše zajišťoval. Na výstavišti bylo deset sluchátek, z nichž mohli lidé vysílání poslouchat. Technici ale byli schopni připravit i první reproduktor, aby mohlo vysílání poslouchat i více návštěvníků a nebyli jen závislí na tom, zda se dostanou ke sluchátkům,“ popsal Bednařík.
Až v Užhorodu
První zdařilý pokus s vysíláním řeči a hudby bez drátu z vojenské radiostanice v Praze na Petříně se uskutečnil už v roce 1919. Poslech byl ale spojen s oblastí výzkumu. „To jsou vyloženě průkopnické začátky. Organizace výzkumu byla napojena na armádu, která budovala první vysílací stanice. Vojenští technici spolupracovali s profesorem Augustinem Žáčkem a při vysílání se signál přenášel z Petřína k němu do fyzikálního kabinetu Univerzity Karlovy v ulici Ke Karlovu,“ popsal Bednařík.
Dne 28. října 1920 pak byl vysílán hodinový pořad k druhému výročí republiky. „Poslech tohoto pořadu byl stále hodně vázán na místa, kde probíhala oblast technického výzkumu – vojenské vysílací stanice, vysoké školy, výzkumné ústavy, objekty ministerstva pošt a telegrafů. Tam tedy byli posluchači přenosu. Ale technický přenos už byl na takové úrovni, že se dokládá jeho poslech až v Užhorodu na Podkarpatské Ukrajině, tehdejší součásti Československa,“ uvedl Bednařík.
Mise do zahraničí
Ministerstvo pošt a telegrafů na podzim roku 1922 vyslalo dva své úředníky – Josefa Strnada a Otto Kučeru – aby v západoevropských zemích poznávali radiofonii a její možné využití. „Jejich poznatky z této služební cesty sehrály důležitou roli při dalších úvahách a jednáních o způsobu zahájení pravidelného rozhlasového vysílání u nás,“ píše ve své publikaci První pokusy s rozhlasovým vysíláním externí pedagog Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Josef Maršík.
Služební cestu, tentokrát do Spojených států, uskutečnil také jeden ze zakladatelů Radiojournalu Eduard Svoboda. „Tyto poznatky ho inspirovaly k myšlence zahájit pravidelné rozhlasové vysílání také u nás a využít je ke komerčním účelům,“ podotýká v publikaci Maršík.
Právě na Svobodův návrat vzpomínal v záznamu také Čtrnáctý. „Zájem o utvoření rozhlasové vysílací společnosti už tu byl. A bylo třeba přijít jen s konkrétními návrhy. K tomu došlo v roce 1922, kdy se vrátil z Ameriky inženýr Eduard Svoboda a překvapil mne při návštěvě v redakci slovy: ‚Jdu za vámi, abych vás vyzval ke spolupráci.',“ popisoval.
Mezi evropskými pionýry
Hlavní zlom pro československé vysílání nastal v roce 1923. V březnu se konal první radiofonický koncert ze stanice v Praze-Kbelích. Určen byl ale pouze pro členy vlády, diplomaty a zástupce tisku. Právě ve Kbelích bylo 18. května 1923 ve 20:15 hodin zahájeno pravidelné vysílání z tamní prozatímní radiotelegrafní a radiotelefonní stanice. První přenosy se omezovaly na večerní dvouhodinovou hudební, recitační a zpravodajskou relaci zhruba pro 250 koncesionářů.
„Prvními účinkujícími před mikrofonem ve ‚studiu' ve Kbelích byli ochotníci z řad zaměstnanců pošty. Druhý radiofonický koncert dne 15. května 1923 byl veřejný a doplňoval odborné přednášky o radiotelefonii, které připravili ministerští radové Josef Strnad a Otto Kučera. Poslech tohoto koncertu, vysílaného opět ze stanice ve Kbelích, se uskutečnil před publikem Osvětového svazu v jeho přednáškové místnosti ve škole ve Vladislavově ulici a v kině Sanssouci. Poslech v kině nebyl nijak dokonalý – přes stálé praskání, šum a chrčení bylo obtížné rozeznat, kdy se mluví a kdy se hraje,“ popisuje Maršíkova publikace.
Bednařík upozornil na to, že Československo bylo mezi prvními evropskými zeměmi, které pravidelné vysílání zahájily. „Není příliš technických oblastí, kde patříme mezi průkopníky, což tady ale platilo. Pokud jde o vysílání, tak jsme byli druhá země v Evropě, po Velké Británii, která to pravidelné rozhlasové vysílání zahájila. Patřili jsme tedy skutečně mezi průkopnické země, což byla také dobrá vizitka našich techniků,“ ocenil.
Význam podle něj měl také vývoj obsahu vysílání v Československu v následujících letech. „Ať to třeba byly první přenosy operních představení nebo sportovní přenosy. Naše pověst v rozhlasovém světě byla skutečně velmi dobrá,“ vyjmenoval Bednařík. Dodal, že vysílání bylo z počátku záležitostí soukromých firem.
Jedinečnost obsahu vyzdvihl také Čtrnáctý při příležitosti 40. výročí rozhlasového vysílání. „Praha vysílala jako první v Evropě sportovní reportáž přímo z hřiště, první zařadila do svého programu loutkové divadlo, dálkovou reportáž ze Ženevy a jiné relace,“ vyjmenoval.
Jak se stát koncesionářem
Možnosti pro veřejnost, jak rozhlas poslouchat v letech 1922 a 1923, byly podle Melkuse zcela minimální. „Kromě vysokoškolských pokusů a státní správy,“ poznamenal.
Za jeden z problémů přitom Bednařík považuje technickou kvalitu vysílání. „Druhý problém byla cena mezi sedmi až devíti tisíci korun za rozhlasový přijímač, ale jeho vysoká cena byla problémem i při začátcích vysílání v USA, takže se muselo přecházet na splátkový prodej,“ podotkl.
„Na konci roku 1923 existovalo jen 47 koncesionářů a vypadalo to, že celé to vysílání skončí ekonomickým krachem. Přitom vysílání je nejprve záležitost soukromého podnikání. Ale právě nedostatek koncesionářů vedl k tomu, že vysílání musel v roce 1925 převzít stát, pokud celá akce neměla skončit už po dvou letech,“ upozornil Bednařík.
Stát se koncesionářem přitom podle něj bylo poměrně složité. „Žadatel musel vyplnit několikastránkovou žádost, dokázat svoji bezúhonnost – čistý trestní rejstřík, nemít dluhy na daních. A na vyřízení žádosti čekal několik měsíců,“ popsal.
Ale ani ve chvíli, kdy se člověk koncesionářem stal, neměl vyhráno. „Nejdříve to byla dost drahá záležitost – sto korun činil měsíční poplatek plus šedesát korun ročně se platilo poštovní správě za přijímač. Takže zpočátku je vlastnictví přijímače a obdržení koncesionářské licence spíše záležitostí lidí z oblasti právníků, lékařů, bankéřů, podnikatelů,“ uvedl Bednařík.
Státní monopol
Důležitou byla v prvopočátcích na československém a českém území také otázka legislativy.
Na vytvoření legislativního základu pro rozhlasovou činnost přistoupilo ministerstvo pošt a telegrafů na jaře 1923. „První obecnou právní normou byl zákon o telegrafech ze dne 23. března 1923, který stanovil, že provozování radiofonie je výsostným právem státu – státním monopolem,“ uvádí Maršík.
Soukromé firmy sice koncesi mohly získat, její udělení však podléhalo přísné kontrole.
„Společnost musela souhlasit s tím, že veškerá její vysílací činnost může být kdykoliv prověřena ministerstvem pošt a telegrafů a její vlastní nebo propůjčená stanice bude obsluhována výhradně odborně vyškolenými pracovníky poštovní správy nebo osobami se zvláštním povolením, které ovšem vystavovalo zase jen ministerstvo pošt a telegrafů,“ upozornil Maršík.
Podle Melkuse ale taková situace nebyla komplikovaná jen pro vysílající, nýbrž i pro příjemce. „Rostl počet černých posluchačů. Až v září roku 1924 udělil prezident T. G. Masaryk černým posluchačům abolici a amnestii,“ řekl.
V průběhu 20. let stát postupně snižoval měsíční poplatek až na deset korun, což vedlo k růstu počtu koncesionářů. „V roce 1925 jich je skoro třináct tisíc a v roce 1926 skokově už skoro 160 tisíc. Rozhlasový přijímač jako běžnou součást domácnosti ale lze vnímat spíše až ve 30. letech, kdy se dosáhne v Československu k milionu koncesionářů,“ dodal Bednařík.
Označení „rozhlas“ bylo pro radiofonii poprvé použito v květnu roku 1924. Do té doby se mluvilo o rádiu, radiofonii či broadcastingu.