Po dvaceti letech trvání komunistického režimu se v Československu s pražským jarem objevila naděje pro svobodnější společnost. Tu však s příchodem sovětských vojsk vystřídala apatie, touha po změně z veřejnosti zmizela a lidé se stáhli do soukromí. Zásadně k tomu přispěl i dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, který komunisté přijali 11. prosince 1970. Strana v něm pražské jaro označuje jako snahu protirevolučních sil o rozbití vlády lidu. I když propagandistický dokument rozhodně nepatřil k nejčtivějším knihám, byl jedním z nejzásadnějších své doby. Vymezil totiž, jak se bude československé společnosti další dvě dekády žít.
Pořádek pomáhal nastolit i major Zeman. Před 50 lety se komunisté poučili z krizového vývoje
Divoký závěr 60. let se v Československu nejprve nesl v duchu uvolňování komunistického režimu v rámci pražského jara. Díky tomu se společnost po dlouhé době nadechla pocitu svobody.
Toto procitnutí však nelibě nesl Sovětský svaz, který jej pohřbil pod pásy tanků, koly obrněných aut a botami okupačních vojáků, kteří 21. srpna 1968 překročili hranice Československa s cílem spojit jednu z nejzápadnějších částí východního bloku trvale s jeho moskevským centrem. „Co ukázal tento zásah? Komu patří tato země a komu patřila od roku 1948,“ uvedl historik Vilém Prečan v pořadu Historie.cs.
obrázek
Pražské jaro dalo řadě obyvatel naději, že lze svázanost tehdejšího totalitního režimu uvolnit. „Odpor ke vstupu intervenčních vojsk byl v podstatě celonárodní. Proti němu se postavila značná část nejen řadového obyvatelstva, ale i členů komunistické strany, příslušníků ozbrojených složek, nakonec i příslušníků StB,“ řekl už dříve ve vysílání ČT24 historik Lukáš Cvrček.
I po srpnové okupaci se řada občanů vydávala do ulic protestovat, vedení státu se však chopili straníci věrní Moskvě, kteří salámovou metodou režim utužovali. Postup tohoto konzervativního křídla neovlivnilo ani sebeupálení Jana Palacha a jeho následovníků, kteří v lednu 1969 (a následném období) svými činy upozornili na rostoucí apatii a deziluzi společnosti.
Poučení jako bible na dvacet let
Završením tohoto vývoje pak bylo přijetí Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ v prosinci 1970. Rétoriku celého dokumentu uvozuje už první věta, která pražské jaro označuje jako vyvrcholení „kontrarevoluce“.
Dokument měl obhájit nejen intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ale i následnou normalizaci poměrů. Šlo také o jediné oficiální stanovisko strany k srpnovým událostem až do roku 1989. Prostřednictvím manipulace s fakty mělo Poučení ukázat i na příčiny působení různých „živlů“, „pravicových a revizionistických sil“ a „ideových center antikomunismu“.
Za hledáním těchto příčin se však vládnoucí komunistická garnitura neodvážila vydat do hlubší minulosti. „Politické procesy 50. let, selhání socialistické ekonomiky či přímé vměšování sovětů do řízení státu, to rozhodně nebyla témata, o nichž by Husákovo vedení KSČ chtělo veřejně diskutovat,“ popsal historik Ústavu pro studium totalitních režimů Kamil Činátl v Antologii ideologických textů.
Podle Činátla tak došlo jen ke strnulému popisu událostí roku 1968. Autoři dokumentu přímo zmiňují šest bodů, které měly vést k srpnové kontrarevoluci. Kromě toho ukazují i na desítky lidí, kteří byli do těchto procesů zapojeni. Jednalo se například o „pravicovou skupinu spisovatelů“ kolem Pavla Kohouta, Milana Kundery nebo Ludvíka Vaculíka.
Na komunistickou stranu měla zevnitř útočit i část jejích členů „z protistranických, revizionistických pozic“. Nepřátelé měli pocházet taktéž z židovských kruhů. Poučení jmenuje například spisovatele Arnošta Lustiga, ekonoma Eugena Löbla nebo Františka Kriegla. Formovat se měli i z „katolického kléru“. Jako nebezpeční byli vnímáni také sociální demokraté a novináři šířící „pravicovou propagandu“, kterou měli „pomýlit i početné skupiny čestných pracujících lidí naší vlasti“.
„Znamenalo to pro ně naprostou společenskou ostrakizaci. Většina z nich byla i sledována tajnými bezpečnostními složkami režimu. Znamenalo to pro ně konec veřejného vystupování i konec šancí na dobré pracovní uplatnění,“ uvedl Cvrček.
Rozhovor s historikem Kamilem Činátlem: 50 let od Poučení z krizového vývoje (zdroj: ČT24)
Poučení při čistkách, Poučení ve školách, Poučení v televizi
Režim se do interpretace srpnových událostí pustil jen jednou a jiný přístup nepřipouštěl. Poučení se stalo výchozím bodem pro veškerý veřejný život. Bylo proto například pevnou součástí stranických čistek, kterými prošlo jeden a půl milionu členů KSČ, i když byl dokument oficiálně přijat až po jejich dokončení.
„Normalizátoři rozlišovali mezi ‚zdravým jádrem‘ (členové prověrkových komisí), ‚pomýlenými‘ a ‚nositeli pravicového oportunismu‘. Pouze ti poslední měli být ze strany vylučováni, ‚pomýlení‘ měli dostat šanci se kát,“ napsal Činátl.
Vyloučeno bylo podle historika 67 147 lidí, dalším 259 670 bylo členství zrušeno. Ve srovnání s rokem 1968 tak klesl početní stav strany o 28 procent. Tento údaj však nezapočítává dalších asi 150 tisíc lidí, kteří z KSČ vystoupili už před čistkami.
Leonid Brežněv na následujícím XIV. sjezdu KSČ v roce 1971
Členové strany tvořili jen asi 10 procent populace Československa, normalizační očista tak musela přesáhnout hranice KSČ. Zasáhla odbory, svazy umělců, spolky žen a mládeže, zasáhla i armádu, ministerstva, instituce a školství. Právě ve školách byly prověrky zvlášť důkladné a pracoviště, která nevykázala určitý poměr „exponentů pravice“, byla sama o sobě podezřelá.
Učitelé museli také vyplňovat dotazníky nejen o svých postojích v roce 1968, ale i o názorech a činech svých kolegů. Poučení bylo navíc zahrnuto do občanské nauky, pro výuku na středních a učňovských školách byl text připravený i ve speciální verzi. Ačkoliv se řada pedagogů tomuto tématu snažila vyhýbat, ve školství existovaly mechanismy kontroly. V neposlední řadě také riskovali, že si pominutí tématu všimnou třeba agilní rodiče některých žáků.
Zakomponováním do výuky se režim snažil vštípit oficiální postoj vyrůstající generaci. Zapůsobit se ale snažil i na starší obyvatele, a to i mimo prověrky a institucionální tlak. Jediná přípustná interpretace vývoje se tak promítla i do řady filmových a televizních snímků, a to i přesto, že Poučení „představovalo mimořádně nestravitelnou četbu, s níž se čtenáři dostávali do styku pouze pod přímým mocenským tlakem“, uvedl Činátl.
Vladimír Brabec jako major Zeman
První adaptace režiséra Karla Steklého se objevují už v první polovině 70. let, do roku 1975 stihl na základě ideologického výkladu natočit hned tři filmy. Na něj pak navázal režisér Vojtěch Trapl ve snímku Tobě hrana zvonit nebude. Film podle dobové ideologie představuje křehkou, ale neústupnou prokurátorku, která čelí intrikám zmanipulovaných kolegů, slabosti manžela i lynči zfanatizovaným davem „pomýlených“. Díky její vytrvalosti se ale v závěru snímku odhalí „pravda“.
Nejznámější je proniknutí Poučení do populárního seriálu Třicet případů majora Zemana, konkrétně do dílů Štvanice a Studna. „Rok 1968 se (v seriálu) jeví jako období štvavých a nepodložených kampaní, které vedou bezzásadoví a mocichtiví jednotlivci,“ napsal Činátl. Těm pak čelí samotný major Zeman, který se však v roce 1969 vrátí na pražskou kriminálku, nastolí pořádek a dává tak uvědomělému socialistickému divákovi oddechnout.
Přes veškerou propagandu byl oficiální výklad událostí podle Poučení v přímém rozporu s osobním prožitkem většiny lidí nebo s jejich rodinnou pamětí. Společnost se tak dostala do schizofrenní situace, kdy se ve veřejném prostoru o pražském jaru mluvilo jinak než v soukromí.
Tato rozpolcenost trvala až do sametové revoluce. Budovatelské heslo „V čele s Komunistickou stranou Československa kupředu za další výstavbu socialismu v naší vlasti!“, kterým Poučení končí, tak vedlo občany země ještě dalších téměř dvacet let.